Srpen 2017

breathing is not that hard, darling

17. srpna 2017 v 2:04 | Miss No Strong |  diary
Nevím, jestli to vůbec ještě umím.
Ale sedím v tmavém pokoji, který už tolikrát pojal moje slzy, zoufalství a splíny, že už se to asi nedá spočítat.
A bude muset vsáknout další.
Proč? Tomu byste nikdy nevěřili.

Všechno vypadalo tolik v pořádku. Já jsem vypadala tolik v pořádku... ale vyšlo najevo, že bez ohledu na to, za jaký úspěch se schováte a kolika krásnými věcmi se to pokusíte zakrýt, nikdy to nezmizí. Vylezou ven a jsou tak nenápadní ve tmě kolem, že je těžké si jich všimnout. Ale vždycky tam jsou. Skrytí v rohu, sledují vás svýma černočernýma očima a nikdy necítí žádný soucit. Čekají na další zhroucení. Olizují slzy skoro ještě dřív než začnou kanout po tváři. Nenasytně se přisají a nepřestanou ani v moment, kdy už ležíte a nemůžete se hnout. Kdy bolí sebemenší pohyb, dokonce i nádech. Kdy vaši příčetnost zamknou do mosazné klece a začnou s vaším tělem cloumat a okusovat vaši duši.
Nejhorší na tom je, že to nikdy nepřestane. Nikdy nemají dost.

Jakkoliv se na to snažím nemyslet, pořád to tam je. Jako hudba v pozadí, kterou si pustíte, abyste se v prázdném bytě necítili sami.
Chybí mi řešit malichernosti všedního života, protože řešit sebe je o tolik těžší... čím dál víc vyčerpávající.
Tohle léto je jedno z nejhorších v mém životě.

Poslední měsíce se nepoznávám. Vytratila se radost z obyčejných věcí. Jsem příliš unavená na to, abych se donutila k něčemu jinému než nekonečnému sezení a hraní/sledování seriálů/předstírání, že jsem v pořádku, když nejsem.
Přijde mi, že jsem tisíce kilometrů od ostatních. Jejich hlasy, radosti a starosti ke mně doléhají jako ozvěna, jen se o mě otřou a zase zmizí. Nedokážu se s nimi ztotožnit.
Veškeré povrchové změny, o které jsem se snažila, zanikají ve srovnání s tím, co se odehrává uvnitř.

voda to z tebe očistí.
nic se nestalo.
tohle je v pořádku.
v nejlepším pořádku.
dýchej.
není to tak těžké.
je to jiné než cokoliv předtím.

není, není, není.
vzdychal.
otíral svoje zpocené tělo o moje.
vzduch smrděl.
byla jsem rozcuchaná.
jako už tolikrát předtím.
kdy jsem nic neznamenala.
kdy jsem byla jenom tělo.
něco, na čem se ukojíš.
bez duše.
dobrá jen na použití a následné zahození.
zacházeli se mnou jako...
on se mnou zacházel jako...
bože můj.
bože můj.
nemůžu dýchat.
nemůžu DÝCHAT.

no tak.
no tak.
nadechni se.

NEMŮŽU DÝCHAT
NEMŮŽU DÝCHAT
UŽ NIKDY ODSUD NECHCI VYJÍT
ZASE NA MĚ BUDE SAHAT
NIKDY ODSUD NEVYJDU
BOŽE NE
NECHCI
NECHCI
UŽ NIKDY
PROSÍM
NE
ne



- to nic, pojď za mnou.
- ne, nepřibližuj se. prosím tě. nechoď ke mně blíž.
...
- STŮJ! nechci, abys na mě sahal, prosím tě. nesahej na mě.
- co jsem udělal? obejmu tě, bude ti líp.
- NE! ne ne ne ne... já nemůžu... běž pryč... běž prosím tě pryč


pomozte mi někdo.