Únor 2017

přijímám roli mučednice

8. února 2017 v 18:14 | Miss No Strong |  diary
Trvalo to mnohem kratší dobu, než jsem čekala.
Přijala jsem to podobně snadno jako přijmete fakt, že venku prší a vy nemáte rádi déšť.
Chtěla bych říct, že mě to zlomilo. Chtěla bych říct, že mě to zničilo. Chtěla bych říct, že mě to změnilo.
Ne. Ani jedno z toho.
Jen jsem chvíli něco cítila. Emoce mi pomohly uvědomit si, že nejsem jenom kus žuly, přestože to tak vypadalo hodně dlouhou dobu. Ten pocit vysvobození se nedá dost dobře vysvětlit. Alespoň jsem si myslela, že je to vysvobození.
Na jednu stranu to bylo příjemné zjištění. Na druhou... je přece normální k někomu něco cítit, ne? Myslím tím něco intenzivního a hlubokého. Ne jen to, když vaše tělo prahne po ukojení. Není tak těžké mít někoho rád. Tak proč se toho tolik děsím? Proč to nikomu nedovolím? Proč si to nedovolím já?
Jak může být tak snadné to zase všechno nechat umřít? Proč je tolik jednoduché být chladná jako rána posledních týdnů?

A potom mě v půl čtvrté ráno osvítila jedna myšlenka - co když mám fungovat jako odstrašující případ? Co když se mám nechat zavřít do vyleštěné prosklené krabice a všem na očích se nechat požírat svými tmavými stíny? Co když mám vstřebávat tohle nutné zlo, aby ho pro ostatní zbylo méně? Co když tyhle výpisky mají sloužit jako manuál chování, kterému je potřeba se vyhnout?
Nemá někdo přeci jen skončit sám? Hlavně proto, aby už nikomu neublížil? Jen aby sledoval, jak všichni, pro které něco znamenal, jdou dál, protože je o tolik jednodušší nechat to být, když prostě můžou. Je o tolik snazší jenom se té poničené duši smát a pozorovat to bezcílné bloudění z dálky, když to není jejich problém, ani jejich boj. Když neví, jaké to je, budit se nad ránem po odporných snech se sevřeným hrudníkem a nepřekonatelných strachem z.... z čeho vlastně? Strachem ze strachu? Strachem z prázdnoty? Strachem z ničeho?



Po téměř dvou desetiletích života to už mělo být všechno snadné. Má být snadné spát, ráno otevírat oči, bez obtíží dýchat, najít hranici mezi cítěním a lhostejností. Po bezmála pěti letech jsem už měla dávno umět žít s tím, co jsem udělala a neudělala a nechat to být; nedovolit, aby mi to každý den okusovalo kousíček mojí příčetnosti. Zatím mi přijde, že je každý den těžší se sebou vydržet. Měla jsem si už zvyknout, ale... na tohle se asi zvyknout nedá.

Měla bych se dát dohromady.
Ale ještě jim neodepřu pohled na prázdné a přesto usmívající se oči, na dobře skrývanou bezútěšnost, na prázdné dlaně a rty ozdobené úsměvem, smíchem a srolovaným nikotinem. Ještě nějakou dobu ne.