Leden 2017

síla vůle

11. ledna 2017 v 3:09 | Miss No Strong |  life
jen silou vůle jsem zadržela
tu nebezpečnou frázi
kterou chce každý slyšet
a přesto ji nikdo nechce vyslovit
která nás buď zachrání
anebo srazí z okraje přímo dolů
a tam už nám nepomůže vůbec nic

když ses mi díval do očí a přívaděl mě do extáze
když jsi vyloudil úsměv po tom
co jsi mě přistihl tě pozorovat

pokaždé
když jsi mě držel za tváře
a použil rty
abys mě umlčel

vždycky
když jsi si mě přitáhl blíž
a polechtal mě rty na víčkách

když jsi mi ozářil obličej plamínkem ohně
jak jsi mi zapaloval konec cigarety
kterých se držím vlastně jen z toho důvodu
že mi tě tak neotřesitelně připomínají

jen silou vůle
jsem držela na uzdě
svoje bortící se nitro
když jsi řekl
že tu nebezpečnou frázi
pravděpodobně nikdy nevyslovíš

jen silou vůle
jsem se snažila přemluvit svoje tělo
že se nic neděje

ale tušilo
vědělo
cítilo
že mu to jen sprostě nalhávám

síla vůle často nestačí

nechala jsem toho
pustila jsem ven slzy
z úst nechala vyklouznout zvuky
jako ozvěnu
svojí umírající duše

nechám ji umřít
a už nikdy
si tu nebezpečnou frázi
nechci připustit

já vlastně ani nevím.

4. ledna 2017 v 0:15 | Miss No Strong |  diary
Pokud se u vás vyskytuje tendence vyhledávat na věcech negativní aspekty, doporučuju vytvořit si sbírku vašich vlastních úžasných momentů. Ať už je to krabice, sklenička, videa, cokoliv jiného. Udělejte si vzpomínku na každou chvíli, kdy jste se cítili dobře, šťastně. Je jedno, jak to uděláte. Ale udělejte to. A až vám bude připadat, že máte špatné období, podívejte se, kolik tam těch momentů je. Tohle udělalo můj rok 2016 šťastný i navzdory několika zaškobrtnutím.

Když se teď dívám zpětně, je neuvěřitelné, jak moc vás dokáže jeden rok změnit. Začínám si připadat jako schizofrenik, protože každý nový rok přinese úplně jinou osobu. Jeden začátek roku přinesl holku, která plakala nad každou nespravedlností v jejím životě, přes všechnu bolest, kterou jí ostatní způsobili, nebyla schopná být zlá, za každých okolností byla empatická a vždycky stavěla ostatní před sebe. Další rok ji vystřídala ta, která zahořkla na veškeré city, chovala se necitelně, jen brala a nic nedávala, všechno vnímala povrchně a ostatní byli až daleko za jejími vlastními zájmy. Jiný rok zase přišla dívka, která se zoufale toužila zbavit necitelné stránky svojí osobnosti a hledala někoho, kdo jí s tím pomůže, ovšem zapomněla na to, že problém je v ní a ne v jiných lidech. Přesto se snažila najít důvod, proč to udělat, v někom jiném a usilovala o to ze všech sil, ale lámala se a její necitelná stránka se zoufalstvím se střídala tak nevyzpytatelně jako podzimní počasí. A dneska už vítám novou slečnu, která chce být co nejzodpovědnější, která se po měsících a měsících dokázala k někomu připoutat a i přes neshody s jinými si drží svoji tvář, nenechá se ovlivňovat názory jiných a i když jí jde hlavně o sebe, dokáže podat ruku i jiným. A ano, má strach, že toho někdo využije, ale odmítá se uzavírat ve svojí ulitě a ve svých obavách, riskuje zlomené srdce a znásilněnou důvěru... a celým nitrem doufá, že tentokrát neprohraje.


Zamilovala jsem se a jsem tak hrozně v pasti, že nevím, jestli z toho mám být nadšená nebo se mám bát. A tak ty momenty střídám, ale snažím se zachovat klid. I když se bojím, že mě karma dožene za všechny ty lidi, které jsem zlomila a za všechen ten cit, který jsem odmítla a zničila.
Nemohla jsem to zastavit, stalo se to tak hrozně rychle. A víte co? Asi jsem to ani zastavit nechtěla. Je to tak osvěžující. Jako dát někomu sklenici vody po nekonečně dlouhé době žíznění.

A každý dotek, ať už tvých rtů nebo dlaní,
každý úsměv, každý pohled
mi tolik dává a zároveň tolik bere,
že nevím, co mě děsí víc.
Jestli to, že zůstaneš,
nebo to, že odejdeš.
A zbyde po tobě jen velká temná prázdnota,
která už se nikdy nezahojí.
Anebo shořím. A přestanu existovat.
jestli to zase zničím, už to nepřežiju.


Začínám si uvědomovat, jak strašně se střídají lidé v mém životě. Na jednu stranu je to smutné, na tu druhou vlastně nikoliv, protože jde aspoň vidět, za co stáli... anebo já. Ukazatel je jasný - takové lidi ve svém životě nepotřebuju. Buď nedokázali přijmout moji osobnost (která sice je komplikovaná, uznávám, ale dá se to snést) anebo jsem je ve svém životě stejně nechtěla. A tak přibírám do svého života další a další osoby, zároveň přefiltrovávám ty, které už nepotřebuju nebo nechci... a takhle jsem získala a ztratila lidi, které jsem jednu dobu ve svém životě hrozně moc chtěla a jejich ztráta bolela... ale i když je to klišé, čas vyléčí asi úplně všechno. Nemá smysl plakat nad něčím, co už se stejně nedá vrátit, musíte se s tím prostě dřív nebo později smířit.
Pak jsou tu ale jedinci, který můj život obohacují o salvy smíchu, o jistotu mít ke komu se vrtnout, když je špatně, o touhu udělat všechno, aby se cítili líp a u kterých mi střasně pookřeje moje napůl temnotou strávená duše, když projeví zájem být se mnou, přitom mohli dát přednost někomu jinému. Právě tihle mají cenu. A ukazují mi, že nějakou cenu mám i já.

Nevím, jak dopadne první zkouškové. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že dobře a že skončí co nejdřív.
Už strašně dlouho jsem se pořádně nevyspala, ale mám pocit, že už si na to moje tělo stejně svým způsobem zvyklo. Pravděpodobně už by protestovalo, kdybych se vrátila k normálnímu rytmu.
Tenhle rok už opustím řady náctiletých. Svět se kvůli tomu nepřestane točit, ale ten můj se asi na moment zastaví. Jen si to představím, je to šílené. Čím víc let, tím rychleji ten čas utíká. Začínám se bát, jestli vůbec budu stíhat žít, až mi bude 30. Třeba jenom mrknu a budu ležet na smrtelné posteli.