Březen 2016

But I'm a creep.

6. března 2016 v 18:12 | Miss No Strong |  diary
Je šílené, jak se té holce vůbec nepohne hlas v těch neskutečných výškách. A když už jí někde přeskočí, zní to tak hrozně dobře.
Dejte té písničce šanci. Prosím. Kvůli mně. A neříkejte mi, že od Radiohead je to lepší.
Není.

Týden prázdnin v háji a hádejte co. Neudělala jsem vůbec nic. Ale měla jsem snahu. Nevyšlo to. Whatever.
Strašně málo spím. Nebo ani ne málo, ale chodím spát pozdě a pak to nějak nedospávám. Unavuje mě úplně všechno. Moc ráda bych se vrátila do těch momentů, kdy jsem měla energie na rozdávání. Sice si nepamatuju, kdy to naposledy bylo, ale… vrátila bych to.

Jsem v pohodě. Víceméně. Ještě jsou chvilky, kdy se mi o něj otřou myšlenky a tak divně to zabolí, ale… spíš už je to pryč. Asi už jsem otupěla z toho, jak jsem každý den vystavena nějakým podnětům, které mi ho připomínají. A asi je to dobře. Myslím. Přeci jen už je to přes měsíc.

Pomáhá tomu i to, když jdu vesnicí, flašku vodky v ruce, prázdnou hlavu, nadávky na jazyku, rozdrbnutou ruku a kroky s nádechem bezstarostnosti. Nebo když stojím s P. u nás na dvoře s doutníkem mezi prsty, na sobě volné kalhoty a bráchovu bundu, je fakt zima a on se na mě dívá, nejdřív celkově, pak jenom na obličej a ve finále jenom na rty a já se nechávám, protože když mě líbá, na chvilku mám pocit, že se tak úplně nevytrácím a že tu ještě chvilku vydržím. Taky ráda poslouchám rádio v autě, se sklopenýma sedačkama, dlaň ztracenou v té jeho mezitímco vedle mě pomalu usíná. Na chvíli se objeví ten dutý pocit, ale pak cítím, jak se mi rty roztahují do úsměvu, protože tak většinou na bolest reaguju, víte. Je to jednodušší. Dokonce občas dokážu obelhat samu sebe, že mě nic nebolí, že si to jenom myslím.

Už několik týdnů se mě drží pocit, že se mi všechno sype pod rukama. Hádám se s těma, co si říkají moje kamarádky, distancuju se od lidí a pak mě to mrzí, mám strach o nějakého příslušníka rodiny, ať se snažím, jak chci, nikdy mi nic nevyjde tak, jak bych si to představovala, dřív nebo později musím někomu způsobit bolest, abych se vymotala z něčeho, v čem nechci být (takže jo, zase sobecké pohnutky) a... nevím. Chci prostě, aby to skončilo.