Neumřela jsem.

22. února 2016 v 23:53 | Miss No Strong |  diary

já se omlouvám,normálně bych to zmenšila, ale.. všechno dělám přes telefon.
bohužel.
až tak jsem klesla.

Tohle je poslední věc, kterou zkouším, abych se dostala ke svému blogu a jestli to nevyjde, tak svůj počítač opravdu vyhodím z okna, protože mě připravil o věc, kterou miluju asi úplně nejvíc a díky které jsem několik let přežívala.
Takže...jo. Poslední pokus. A důvod, proč si koupit nový počítač.

Nepsala jsem 2 měsíce. Nebo něco málo přes ně. Stalo se tolik věcí, že mi to asi ani nikdo neuvěří. Je to úplně šílené, můj život se obrátil o 180° a nejsem si tak úplně jistá, jestli se mi to líbí.
Anyway, samozřejmě bych teď měla dělat něco úplně jiného a mnohem víc užitečného, ale to, co je užitečné, je, hádám, dost relativní. Protože já už to fakt potřebuju napsat. Potřebuju to ze sebe dostat.


V první řadě jsem našla (nebo se spíš konečně rozhodla dát tomu šanci) takovou fajn aplikaci, která se jmenuje Spotify. Díky tomu poslední dobou přežívám, najdu si vždycky playlist, na který mám zrovna náladu a nemusím se dohánět k šílenství tím, že poslouchám pořád jedno a to samé. Je to fajn.

Taky píšu za necelé 2 měsíce první maturitu. Je to hrůza. Přijde mi, že čím starší jsem, tím rychleji mi čas protéká mezi prsty a já to ani nestíhám vnímat a věřte mi, že je to fakt na hovno pocit. Navíc mám pocit, že ještě nejsem absolutně připravená a teď nemluvím jen o tom, že umím úplné hovno, ale ani psychicky. Nejsem připravená opustit svůj ústav a dobrovolně se vrhnout do dalšího, do úplně nového života, pravděpodobně s většinou úplně nových lidí. Je to sakra děsivé.

Ve zkratce - Vánoce byly fajn. Silvestr už byl horší. Strávila jsem ho s hrozně špatnýma lidma a abych to nějak přežila, totálně jsem se ztřískala už v 6 večer. Vydržela jsem… ani nevím, do půl třetí nebo čtvrté. Z té noci si skoro nic nepamatuju, jenom vím, že jsem měla zadek od písku a teprve nedávno mi z prstů zmizely jizvy po kouzlení s prskavkama. Taky mi bylo na druhý den hrozně zle. Well, jak na Nový rok, tak po celý rok :))

Taky jsem si dupla a přiměla matku (která pořád nedokáže pochopit, že jsem svéprávný dospělý člověk), aby mě pustila s kamarádama na chatu. Původně jsme měli být 4 holky a asi 6 nebo 7 kluků. Well, nakonec jsme holky byly 3 (jedna to vzdala teda dost brzo a odjela) a kluků… já sakra ani nevím, fakt hodně. Původně to měla být chlastačka jenom na jednu noc… ale jak už to tak bývá, chlastu, hlasité hudby, poblitých spoluchlastačů, smíchu, veselí a nahoty nebylo dost, takže se to ještě o jeden den protáhlo, ale s tím, že nás tam zůstalo jenom 6. A.. bylo to super. Za ty dva dny jsem toho vypila víc než za měsíc a spala dohromady jenom 7 hodin, ale klidně bych to celé znovu zopakovala.

A teď se dostávám asi k tomu nejdrastičtějšímu. 5. února měl můj malý brácha ples. Tancoval polonézu. To znamená, že je v 9. třídě a vychází základku. Do háje. Můj malý brácha. Já jsem tak strašně STARÁ!
To ale asi není tak důležité. Byla tam celá moje rodina a přišlo mi přirozené vzít s sebou i Frouše, i když se mu tam nechtělo. Prostě… mi to přišlo správné. Taky dojeli všichni kluci, s kterýma jsem byla na chatě a těšila jsem se, jak si to užiju. Ale sklenička dala skleničku, jedno odmítnutí jít se mnou tancovat následovalo po předchozím a já se odtrhla od svojí rodiny a od Frouše, kterého jsem s nima nechala samotného a šla za kamarádama, s kterýma jsem pila a tancovala a smála se a… jednoduše se dobře bavila. Uběhla hodina, možná hodina a půl, možná dvě, nevím, a vrátila jsem se zpátky k našim stolům, ale… jo, už to bylo zlé. Bylo to zlé, protože jsem svého přítele nechala na ocet a šla se radši bavit s někým jiným. A klidně řeknu, že jsem sobecký hajzl (což asi fakt jsem), ale já se chtěla bavit a ne sedět 4 hodiny u stolu s tím, že si ani nezatancuju, nezasměju… a postupně se blížil konec večera a blížilo se ráno a já stála u baru s jedním klukem od nás z vesnice, který mi slíbil panáka, když za mnou přišel Frouš, že jede domů. Byli jsme domluvení, že pojedeme spolu, tak jsem si chtěla jít vzít věci… ale prý jsem se celý večer chovala jak píča a nezasloužím si s ním jet. Takže… jo. Vím, že jsem se nechovala zrovna taktně, ale tenhle slovník jsem si nezasloužila a dost mi to vyrazilo dech. A tak jsem mu řekla, že jestli teď takhle odejde, tak jsme spolu skončili. On řekl "fajn" a… prostě odešel.
Nejhorší na tom asi bylo, že všichni moji známí a kamarádi už se trousili domů. Někdo mi ale seslal moji kamarádku, sice už v bundě, ale přeci jen a já ji zatáhla na záchod a začala brečet, protože do prdele… takhle jsem to přece nechtěla.
Chtěla jsem si jít vzít věci a tak, když jsem viděla, že se vrátili moji tři kluci. Nejdřív se na mě usmívali, ale pak jim úsměv zamrzl na rtech, protože viděli, že můj debilní make-up, se kterým jsem se srala aspoň hodinu je celý rozmazaný a já jim nemohla nic říct, jenom jsem přitiskla tvář k saku toho nejvyššího a… nemohla jsem.
Odvedli mě ven, šli se se mnou projít (i když mě fakt šíleně bolely nohy) a snažili se mě rozesmát a… já si myslela, že když mám je, tak to všechno zvládnu.

Chvíli to tak i vypadalo. P. mě jeden večer vytáhl ven, protože potřeboval někam zajet autem, tak mě vzal s sebou, smáli jsme se a povídali si, nakonec jsme se stavili za Č., z čehož jsem byla dost nadšená, protože sakra… kdo nechce být venku s dvěma klukama, ne? Všichni se snažili, abych nebyla sama. A já jim byla vděčná.

A pak celá moje rodina odjela na hory a já zůstala sama doma. Toho jsem se bála asi nejvíc, protože jsem celý ten týden měla strávit s Froušem u nás. A tak jsem se snažila být každý den aspoň chvilku s lidma. Nejdřív přijel P., dívali jsme se na film, hráli hry a pak jsme se chtěli dívat na Sinistera, ale jelikož už bylo půl jedné, P. samozřejmě zaspal a já ho musela poslat domů. Taky mě Č. na Valentýna pozval na večeři a… jo, tady začne to pravé drama. Řekl mi, že se do mě zamiloval a… já… sakra, co jsem mu měla odpovědět? Nemohla jsem říct nic, protože na tohle jsem sakra nechtěla ani pomyslet, nechtěla jsem ani pomyslet na to, že ke mně někdo takhle bude připoutaný a já budu mít zodpovědnost za to, abych ho sakra nezranila. A tak jsem to ignorovala. Pak se mnou byl asi 2 dny můj soused, chodil se mnou ven se psem a pak jsme si pustili film a bylo to fajn, v baráku nebylo ticho a divný stesk.

Něco se mnou ale začalo být špatně, všimla jsem si, že mi 5. únor není tak volný, jak jsem si celou dobu namlouvala a objevily se slzy a podivné myšlenky, které mě sváděly ke špatným věcem, a já se tento pátek sebrala a jela do baru, kde jsem se měla sejít se 3 holkama, abychom… you know, se trošku posilnily na nadcházející týden. V baru jsem půl hodiny seděla sama, vypila jsem jeden drink (nebyl moc dobrý) a když konečně přišly, vypily jsme během hodiny 2 litry Gardenu a pak moje milé spolužačky zase vypadly (vyměnily mě za ples, mrchy) a za mnou dojela moje věrná chlastací přítelkyně a taky slíbili kluci, že se nejpozdějc v 11 dostaví. A tak jsme si s mojí chlastací přítelkyní dali ještě jeden koktejl a pak dojeli kluci, objednali 2 litry Lynchburgu, který padl tak za 15 minut a ono bylo už po půlnoci a mně se fakt nechtělo domů, a tak… jo, půjdeme na Mex, je tam narozeninová akce a my oba máme v únoru narozeniny, takže dostaneme dvě šampáňa grátis a… to rozhodlo, samozřejmě. Takže jsme došli na Mex, za 10 minut kopli dvě šampáňa a já klukům upíjela pivo a tancovala jsem a v jeden moment jsem byla k P. přitisknutá víc, než se slušelo, ale… v ten moment to vypadalo jako ta nejsprávnější věc, co můžu udělat. Ve finále jsme všichni dostali hlad a oni šli na jídlo (já jsem všechny peníze rozfofrovala v baru) a já stála venku, opřená o zeď a pozorovala jsem lesknoucí se Dyji a najednou se mi začaly lesknout oči a pár proklatých slz mi uteklo ven, ale… do prdele, byla jsem tak nadraná, že mi to bylo úplně jedno. A pak přišel můj obrovský kamarád a zeptal se mě, jestli jsem v pohodě. Jasně, fyzicky jsem dost v pohodě. Řekl mi, ať se na všechno vyseru a nabídl mi svoji tortillu. Pálila úplně pekelně, ale stejně jsem mu půlku sežrala a on pak zavolal bráchovi, který mě v půl páté ráno bezpečně dopravil domů. Jo. A doma jsem samozřejmě najela na Froušovo jméno a napsala mu dost potupující zprávu. Jestli nechcete, abych vám někdy řekla, co si o vás nebo o komkoliv/čemkoliv jiném myslím, nedávejte mi do ruky alkohol, protože to udělám, a když se mi to nevykouří z hlavy, tak toho budu nejspíš dost litovat.

A teď… ani nevím. Jsem jedno velké klubko nervů a v podstatě ztělesněná nejistota, protože Č. si nejspíš myslí, že spolu chodíme (což sakradoprdele fakt ne. tak rychle ne.) a já mu to budu muset vyvrátit a taky je tu P. a potom se o bůhvíco snaží M. a taky jsem si bůhvíjak okolo prstu omotala souseda a… do prdele, what the fuck is happenning to me?!! O nic z toho jsem se sakra neprosila. Ani jsem se o to nesnažila a o to je to horší (vsaďte se, že kdybych chtěla jenom poloviční zájem, tak si o mě nikdo nebude chtít opřít ani kolo). Protože já se několikrát týdně přistihnu, že tupě čumím na stěnu během toho, co mám na sobě jeho mikinu… a pak jen zakroutím hlavou, ale nesvléknu si ji. A nevím, na co pořád čekám, protože vím, že kdybych fakt chtěla, tak už jsem z toho venku (nebylo by to poprvé), ale mně v tom něco pořád brání a tak každý den jenom sedím a říkám si, jak jsem se do tohohle zas mohla do prdele dostat. Fakt.

Připadám si dost uboze.

Nevím, co budu dělat. Asi to nechám nějaký čas uležet a… já nevím. Třeba se něco samovolně změní nebo všichni odejdou, protože je to přestane bavit a já tyhle věci nebudu muset řešit a budu pro změnu řešit, že mám chuť se prořezat až do svalu, na což už jsem celkem zvyklá a vím, jak tomu mám zabránit.

Jo… pomozte mi někdo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wye | Web | 24. února 2016 v 18:13 | Reagovat

Ono... to bude dobrý, you know. Jednou.

Už teď dopředu přeju hodně štěstí k matuře, nah.

2 Ang | Web | 26. února 2016 v 17:40 | Reagovat

...lidi jsou vždycky problémy, co? ale aspoň, však víš, máš lidi, co se o tebe starají a tak. pro který jsi důležitá. jestli do tebe jsou nebo nejsou zamilovaní... není tvoje chyba ani tvoje zodpovědnost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama