looking for somewhere to hide

10. listopadu 2015 v 23:38 | Miss No Strong |  diary
Jsou dny, kdy proti mně stojí i můj vlastní playlist. Kdy abeceda seřadí písničky tak, že mě postupně zadupávají do země.
První mi připomene všechno, co jsem udělala špatně a jak moc se za to nesnáším.
Hned po ní přijde další... která drtí o to víc. Je to jenom žádost, kterou nikdo neslyší a já ji šeptám proti zdi. Text je tak výřečný, až to bolí a já opakuju tiše všechna ta slova tak, aby o tom nikdo nevěděl, klečící na kolenou, ruce sepjaté v němé prosbě.
Popisuje, jak moc se bojím říct věci nahlas, jak moc se bojím vystoupit ze své komfortní zóny, která mi svým způsobem vyhovuje, ale z druhé strany svoji pozici v ní nesnáším. Protože sakra vím, že to má být jinak. Že já mám být jiná. Že lidi kolem mě mají být jiní.
Přeju si, aby ten text dokázal promluvit za mě, abych nemusela vůbec nic říct a on to přesto věděl. Aby viděl, jak nízko a jak zlomená a zdrcená jsem, aby mi podal ruku a vytáhl mě nahoru. Občas doufám, že ticho, melodie a slova z úst někoho jiného dokážou přesně vysvětlit lidem, co cítím. Ale pletu se. Existuje hodně málo lidí, kteří to dokážou pochopit.
Takže si jenom uvědomuju, jak velkou moc nade mnou hudba má, když mě dokáže dovést do takového stavu, k takovým úvahám, že se moje svědomí zalévá uhlově černou barvou a začínám chápat absurdní smysl pro humor, který život má.

Moje hlava se znovu staví proti mně, jako by mi ukazovala, že všechno, co se mi děje, je moje vina. Že to mám za to, jak chybuju. Jak špatně reaguju na nahodilé podněty. Jak bezmyšlenkovitě se chovám a pak mi to připomíná pořád dokola a většinou si vybere chvíle, kdy jsem nejzranitelnější, aby si do mě ještě kopla.
A já jen musím zatnout zuby a nepřestávat hrát svoje role mezi všemi těmi lidmi co nejlíp umím, i když většinu času selhávám a nestačí to.
Selhávám jako dcera, selhávám jako kamarádka, selhávám jako přítelkyně, selhávám jako studentka.
Jsem vlastně takové ztělesněné selhání. Selhala jsem včera, selhávám dnes a selžu i zítra. Každý den někoho zklamu, minimálně samu sebe. Ale já jsem si na svoji labilitu už zvykla. Nejhorší je, když ta maska vyrovnanosti, sebevědomí a štěstí padne před někým jiným. Pak se do jejich tváře už nechci nikdy podívat. Nechci vidět, jak moc se ve mně spletli a jak je mrzí, že taková nejsem.

Nikdo nechce vidět lámajícího se člověka. Nikdo. Ať říkají, co chtějí. Nikdo nechce řešit vaše problémy, nikdo nechce stát po vašem boku, když je vám na hovno. Nikdo se na vás nechce dívat, když se tříštíte, když brečíte tak, že se nemůžete nadechnout, když se jenom apaticky s prázdným pohledem dívate před sebe a prsty si hladíte jizvy. Nechtějí v tom být s váma, protože to nechápou. Je to mimo jejich chápání. Nechápou, proč se nenávidíte. Nechápou, proč si nemůžete pomoct a potřebujete si ublížit. Nechápou proud vašeho uvažování. Nechápou ty zlomkovité výkyvy. Nechápou, že nechcete slyšet, že všechno bude dobré. Protože v ten moment to není dobré. Ale jim je to jedno. Víte, o co jim jde? O to, abyste je tímhle jedem nenakazili. Abyste jim nepředali vaše pochybnosti, vaše černé myšlenky, váš strach. Oni jsou šťastní a proto očekávají, že vy budete šťastní taky.
Budou se tvářit, že vám dokážou pomoct. Ale nedokážou. Pokud nenajdete člověka, který tyhle stavy zná na vlastní kůži, nikdo jiný vám nedokáže dodat potřebnou empatii ani pochopení.
Ale o tom jsem psát nechtěla.

Mám toho hodně a nemám šanci to stíhat. Vidím to tak, že buď odmaturuju nebo udělám přijímačky. Dohromady nemůžu zvládnout, vzhledem k tomu, že maturuju ze čtyř předmětů a dělám dvoje různé přihlášky.
V tomhle období bych si přála mít stroj času a přetočit ho na konec května roku 2016, až už budu mít obojí za sebou. Abych se nemusela denně dusit stresem a pochybnostmi.

Moje podvědomí mi potřebuje dokázat, že směr, kterým se ubírá můj život je jenom moje iniciativa.
A tak mě v noci vystavuje krvavým jatkám, kde musím pozorovat maniaka, který cirkulárkou rozřezává vejpůl člověka mně blízkého bez toho, abych s tím mohla něco udělat, protože se nemůžu ani nadechnout, natož tak pohnout. Srdce se mi zastaví a já jen pozoruju, jak se ostří blíží mezi nohy a pak už jenom stříká krev. Když se s trhnutím probudím, ještě pořád slyším její křik v mých uších, srdce mi zběsile mlátí v hrudním koši a bojím se znovu usnout, protože to nechci znovu vidět a nechci, aby to zase byla moje vina.
Nebo mě sny vhodí do náruče téměř náhodného člověka, s kterým mám pramálo společného a nechávají ho mě líbat a dotýkat se mě. A já mu to k mému absolutnímu zděšení oplácím, jako by se nic nedělo, přestože někde v hlavě mám myšlenku na člověka, který mě miluje a nepotřebuje hledat náruč někoho jiného. Ale dělám, že to nevím nebo to nechci vědět. A když pak otevřu oči a upřu je na dreamcatcher visící z poličky, zaplavuje mě velké vakuum, které vysává vzduch a jakékoliv pocity.
Asi by mi ani deset dreamcatcerů nad hlavou nepomohlo.

Čím vzdálenější minulost je, tím větší rány vzpomínka nebo připomínka přinese.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 11. listopadu 2015 v 16:51 | Reagovat

jako by poslední dobou všichni měli problémy se spánkem.
přeju hodně štěstí, tak nějak... se vším. nevím moc co říct.
chápu lidi, co nechtějí pomoct. nemůžeme po nikom chtít, aby... ohrožoval sám sebe taháním ostatních z problémů, asi.

2 *WeirdUfo* | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 16:50 | Reagovat

Sama chápeš, že nemá cenu prosit o pomoc ty, co tě nepochopí. Ale určitě existuje někdo, kdo pro tebe bude mít pochopení. Někdo, komu na tobě záleží natolik, že s tebou zůstane, i když budeš hodiny a hodiny brečet. Pro mě je tím člověkem máma, ale pro tebe to klidně může být kamarádka, kdokoli, komu opravdu věříš a kdo tě má upřímně rád. Věř mi, každý z nás má někoho takového, jen si to v takovéhle situaci neuvědomujeme (sama to moc dobře znám). Byla by hloupost přemlouvat tě, ať si neubližuješ, musíš sama chtít.. A dokud nemáš všechno pořádně srovnané v hlavě, tak to asi nejde.

Nejsi jediná, koho trápí škola, mě ale naštěstí zatím maturita nečeká. Držím pěsti, ať uděláš i přijímačky i maturitu :)

A s tím spánkem.. Existuje spousta odborníků, kteří ti údajně dokáží pomoct. Ale já osobně si myslím, že dokud budeš v takovém stresu, tak ty sny neskončí. Nevím, jak jsi na tom s vírou, ale některým lidem pomáhá meditace. A mně asi taky, i když to neberu jako propojení s vesmírem nebo tak něco, ale jako možnost se uklidnit a na chvilku nechat můj mozek, aby si odpočinul :)

Věřím, že se z toho dostaneš. :)

3 Adri | Web | 29. listopadu 2015 v 10:10 | Reagovat

Veľa krát si želám, aby niekoho povzbudilo niečo, čo poviem, ako sa zatvárim, čo si spievam... hocičo z toho, čo robím aby ich povzbudilo k tomu, aby pochopili ako som na tom... alebo teda, aspoň sa opýtali, skúsili to. Ale ľudia vidia len to čo chcú, a ako si povedala - nechcú to vedieť...

S pomocou pri problémoch som s tebou vôbec nesúhlasila až do doby, kým som sa nedostala k časti "oni sú šťastní..." Ja pomôžem vždy rada ak sa dá, alebo aspoň vypočujem človeka a pevne ho objímem.

Podvedomie a sny, to je niekedy jedno veľké svinstvo. Neraz som mala sny kedy som sa zobudila so srdcom búšiacim ako po maratóne, neschopnosťou dýchať a nechuťou zase spať... ale, huh, hádam sa to zlepší. Možno by to chcelo si vytriediť myšlienky (keby to šlo tak ľahko)
Ale, ono sa to nejak spletie zas dokopy... aspoň na chvíľu, na nabratie nových síl. Dúfam v to. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama