i just... i can't

3. listopadu 2015 v 22:51 | Miss No Strong |  diary

Pořád ještě trpím Slipknot obsesí a jejich album Gray Chapter jsem mohla slyšet už určitě tak stokrát. A už jsem konečně pochopila proč.
Už to není jenom o nalezení úlevy.
Ale o nalezení sebe.
Jejich písničky mi dokonale vykreslují život, kterým disponuje moje hlava.
Nejde o texty, tentokrát ne.
Jde o to, jak pomalu to začíná. Když se pořádně nezaposloucháte, pořádně ani nic neslyšíte. Je to tak jemné, tiché a nevinné. Vyloudí vám to lehký zasněný úsměv na tváři a takovým pevným úchopem vám to sevře srdce tak, že se vám chvíli zadrhne dech v plicích. Je to silné, ale je to až moc fajn. Ale najednou přijde vteřina, která to všechno změní. Chaos, chaos a zase jenom chaos. Nestíháte to.
Nestíhám to vnímat, totálně se ztrácím, v celé hlavě mi buší jenom vztek, vztek a frustrace, vztek a frustrace a bezmoc. A plní mě to, naplňuje mě to tak, že se to nedá snést a vlastně ani nevím, co se děje. Jenom vím, že to se mnou lomcuje a mám chuť rvát si vlasy, kousat se do spodního rtu, dokud z něj nebude crčet krev, praštit pěstí do zdi, abych nemusela udeřit všechny ty stupidní obličeje kolem sebe, a ve finále si tisknout dlaně tak pevně na uši, že jejich řeči zamlknou v monotónním hukotu a já jenom otevřu pusu a nechám všechen ten ryk, ať konečně řekne, co chce.
A pak se to zase uklidní. Otevřu pevně zavřené oči a poslouchám ty dozvuky, které tupě rezonují v mojí hlavě, všechny ty emoce se začínají pomalu usazovat a zbyde jenom velká prázdná díra, která bolí ještě víc než ty narázy všeho možného i nemožného. A pak už jenom dokážu ležet, ležet a zírat do stropu, a poslouchat Coreyho, který ani nevím, co říká, ale říká to moc hezky.
Šílené? Jo. Přesně tak se poslední dny cítím. Šíleně, nemocně, nenormálně, nekontrolovatelně.
Nemůžu to zastavit. Ani pozastavit. Prostě se to stane tak nečekaně a je to tak silné, že mi to vyrazí dech. Dívám se do zrcadla a sice poznávám obličej, ale netuším, kdo se to za ním skrývá. Už nevím, kdo jsem.

Přijde mi, že zase prohrávám. Prohrávám souboje s těmihle stavy, které se dostavují zase příliš často než abych je dokázala sledovat a stíhat se jim bránit. Snažím se zůstat zaneprázdněná co nejvíc, ale noci zase začínají být beze spánku, dokonce i bez slz, jediným společníkem je ta tupá bolest, která se rozlévá v celém mém hrudníku a je jasné, že mě jednou musím zadusit.
A nikdo zase nic netuší.
Nikdo nic netuší, protože každý den dokážu fungovat, dokážu to na chvilku vypudit z hlavy, dokážu se smát nebo vztekat, sedět v klidu nebo dělat věci, které normálně nedělám, ale vždycky musím být s někým. Musí to být s někým, protože jakmile se ocitnu sama se sebou, je to tu zase. Prázdnota a myšlenky a potřeba. Neutichající potřeba se jakkoliv potrestat za to, co se se mnou děje, protože vím, že to není normální a já bych tak strašně chtěla být na chvíli normální. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla.
Dny jsou buď příliš krátké nebo příliš dlouhé. Jsou to dva extrémy, mezi které se nevejde vůbec nic.
Na jednu stranu cítím, že potřebuju všechny, ale když ležím sama v posteli a přemýšlím nad vším pořád dokola, tak vím, že to možná nebude tak nutné. Já bych to sama zvládla. Jsem zvyklá sama zvládat věci. Nikdo za mě nikdy nic neudělal a ani neudělá. A ani mi nikdo nepomůže. Vím, že lidi nepotřebuju a pak se uvnitř mě ozve tak srdceryvný pláč a kvílení, že chci potřebovat lidi, chci umět brečet v noci do polštáře, když se něco sere a já s tím nemůžu nic udělat. Ale bezmocí jenom paralyzovaně ležím a vím, že je to dětinské.
A taky jsem přece dospělá. Dospělí lidi tohle už vůbec neřeší a nepláčou v noci do polštáře. Dospělé lidi čeká smíření s fakty. Dospělí lidi by měli umět nechat věci být.

Chci jenom účast.
Chci jenom vědět, že tu někdo je.
Chci, když řeknu, že potřebuju na čerstvý vzduch, aby za mnou přišel, chytl mě za ruku a šel se mnou. Ale mlčel, jen se mnou chodil a nechal mě dýchat. Dýchat a uvědomovat si, že to přece není tak těžké.
Chci, aby mě položil na postel, pustil mi písničku, která všechno vysvětluje, kde jsou bubny a kytary tak hlasité a pronikavé, že kopírují rytmus mého srdce a beze slova mě držel v náruči a nechal mě, ať mě ta melodie, ty slova, to všechno, spraví.
Chci slyšet, že za něco stojím, že nejsem jenom poničená prázdná schránka, která je jenom odpad, který čeká na recyklaci.
Chci se jednou otočit a vidět ho před sebou. Chci, aby vycítil, jak moc potřebuju obejmout a jak moc potřebuju, aby zrovna teď neříkal všechny ty hnusné a špatné a hloupé věci, které jenom prohlubují moji prázdnotu, do které klesám tak hluboko, že se bojím, že když se mi někdo podívá do očí, uvidí už jenom neproniknutelnou tmu. Tmu, která už neustoupí ani přímému světlu.
Chci jedno obrovské promiň. Chci na oplátku říct svoje promiň. Chci dát to odpuštění, kterého je pro mě tak těžké dosáhnout. I wanna piece in mind.

Just tell me what you want.
And what can I do about it.
And I will.
I promise that I'll do fucking everything I can.

I want to keep promises.
I want not to feel so despairing and fucked up.
I want not to be exhausted every day of my fucking life.

I want you to be happy with me.
Because when you're happy with me, I'm happy with you.

I just want to be complete.
No holes.
No emptiness.
Is it so much?

And give me back my earphones or I'm really gonna die.
Music keeps me alive these days.

Taky vidíte, jak se to všechno bije?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 5. listopadu 2015 v 16:37 | Reagovat

můžou být lidé vůbec úplní? existuje ta možnost? protože si tím fakt nejsem moc jistá.

2 *WeirdUfo* | Web | 7. listopadu 2015 v 19:26 | Reagovat

Potřebuješ kolem sebe lidi, to my všichni. Ale pokud si najdeš někoho, komu můžeš věřit, o koho se opřít, není potřeba, aby jste spolu chodili. Někoho takového najdeš třeba až časem. Tím, že jsi plnoletá, se z tebe nestane dospělá a vůbec to nevadí. Tak nějak si představuju, že si svou dospělost časem sama uvědomím, ale není kam spěchat. Třeba přijde to  nádherné "promiň" a všechno bude jako v pohádce a najdeš někoho, s kým strávíš celý život. A nebo taky ne, ale časem se přestaneš trápit a přijdou nové příležitosti a nové známosti.
Sama doufám, že tohle období vnitřního chaosu brzo skončí. Úplně ti rozumím, protože je to děs.
Ale jak vždycky říká moje maminka - kdyby se nám neděly špatné věci, nevážili bychom si těch krásných ;)

A moc se omlouvám, že píšu s takovýma pauzama, teď snad zase budu mít víc času :)

3 Miss No Strong | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 23:57 | Reagovat

[1]: Těžko říct, když o tom tak přemýšlím. Děsivé.

[2]: Mám celkově s lidmi dost zvláštní vztahy, takže v mém případě... nevím no.
Já se právě většinu času už "dospěle" cítím, ale... pak jsou tu chvilky, kdy mi přijde, že jsem se tak od 15 let nikam nepohnula.
Navíc by mě zajímalo, kdo určuje ten poměr dobrých a špatných věcí...protože u mě mu to moc nevyšlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama