Listopad 2015

looking for somewhere to hide

10. listopadu 2015 v 23:38 | Miss No Strong |  diary
Jsou dny, kdy proti mně stojí i můj vlastní playlist. Kdy abeceda seřadí písničky tak, že mě postupně zadupávají do země.
První mi připomene všechno, co jsem udělala špatně a jak moc se za to nesnáším.
Hned po ní přijde další... která drtí o to víc. Je to jenom žádost, kterou nikdo neslyší a já ji šeptám proti zdi. Text je tak výřečný, až to bolí a já opakuju tiše všechna ta slova tak, aby o tom nikdo nevěděl, klečící na kolenou, ruce sepjaté v němé prosbě.
Popisuje, jak moc se bojím říct věci nahlas, jak moc se bojím vystoupit ze své komfortní zóny, která mi svým způsobem vyhovuje, ale z druhé strany svoji pozici v ní nesnáším. Protože sakra vím, že to má být jinak. Že já mám být jiná. Že lidi kolem mě mají být jiní.
Přeju si, aby ten text dokázal promluvit za mě, abych nemusela vůbec nic říct a on to přesto věděl. Aby viděl, jak nízko a jak zlomená a zdrcená jsem, aby mi podal ruku a vytáhl mě nahoru. Občas doufám, že ticho, melodie a slova z úst někoho jiného dokážou přesně vysvětlit lidem, co cítím. Ale pletu se. Existuje hodně málo lidí, kteří to dokážou pochopit.
Takže si jenom uvědomuju, jak velkou moc nade mnou hudba má, když mě dokáže dovést do takového stavu, k takovým úvahám, že se moje svědomí zalévá uhlově černou barvou a začínám chápat absurdní smysl pro humor, který život má.

Moje hlava se znovu staví proti mně, jako by mi ukazovala, že všechno, co se mi děje, je moje vina. Že to mám za to, jak chybuju. Jak špatně reaguju na nahodilé podněty. Jak bezmyšlenkovitě se chovám a pak mi to připomíná pořád dokola a většinou si vybere chvíle, kdy jsem nejzranitelnější, aby si do mě ještě kopla.
A já jen musím zatnout zuby a nepřestávat hrát svoje role mezi všemi těmi lidmi co nejlíp umím, i když většinu času selhávám a nestačí to.
Selhávám jako dcera, selhávám jako kamarádka, selhávám jako přítelkyně, selhávám jako studentka.
Jsem vlastně takové ztělesněné selhání. Selhala jsem včera, selhávám dnes a selžu i zítra. Každý den někoho zklamu, minimálně samu sebe. Ale já jsem si na svoji labilitu už zvykla. Nejhorší je, když ta maska vyrovnanosti, sebevědomí a štěstí padne před někým jiným. Pak se do jejich tváře už nechci nikdy podívat. Nechci vidět, jak moc se ve mně spletli a jak je mrzí, že taková nejsem.

Nikdo nechce vidět lámajícího se člověka. Nikdo. Ať říkají, co chtějí. Nikdo nechce řešit vaše problémy, nikdo nechce stát po vašem boku, když je vám na hovno. Nikdo se na vás nechce dívat, když se tříštíte, když brečíte tak, že se nemůžete nadechnout, když se jenom apaticky s prázdným pohledem dívate před sebe a prsty si hladíte jizvy. Nechtějí v tom být s váma, protože to nechápou. Je to mimo jejich chápání. Nechápou, proč se nenávidíte. Nechápou, proč si nemůžete pomoct a potřebujete si ublížit. Nechápou proud vašeho uvažování. Nechápou ty zlomkovité výkyvy. Nechápou, že nechcete slyšet, že všechno bude dobré. Protože v ten moment to není dobré. Ale jim je to jedno. Víte, o co jim jde? O to, abyste je tímhle jedem nenakazili. Abyste jim nepředali vaše pochybnosti, vaše černé myšlenky, váš strach. Oni jsou šťastní a proto očekávají, že vy budete šťastní taky.
Budou se tvářit, že vám dokážou pomoct. Ale nedokážou. Pokud nenajdete člověka, který tyhle stavy zná na vlastní kůži, nikdo jiný vám nedokáže dodat potřebnou empatii ani pochopení.
Ale o tom jsem psát nechtěla.

Mám toho hodně a nemám šanci to stíhat. Vidím to tak, že buď odmaturuju nebo udělám přijímačky. Dohromady nemůžu zvládnout, vzhledem k tomu, že maturuju ze čtyř předmětů a dělám dvoje různé přihlášky.
V tomhle období bych si přála mít stroj času a přetočit ho na konec května roku 2016, až už budu mít obojí za sebou. Abych se nemusela denně dusit stresem a pochybnostmi.

Moje podvědomí mi potřebuje dokázat, že směr, kterým se ubírá můj život je jenom moje iniciativa.
A tak mě v noci vystavuje krvavým jatkám, kde musím pozorovat maniaka, který cirkulárkou rozřezává vejpůl člověka mně blízkého bez toho, abych s tím mohla něco udělat, protože se nemůžu ani nadechnout, natož tak pohnout. Srdce se mi zastaví a já jen pozoruju, jak se ostří blíží mezi nohy a pak už jenom stříká krev. Když se s trhnutím probudím, ještě pořád slyším její křik v mých uších, srdce mi zběsile mlátí v hrudním koši a bojím se znovu usnout, protože to nechci znovu vidět a nechci, aby to zase byla moje vina.
Nebo mě sny vhodí do náruče téměř náhodného člověka, s kterým mám pramálo společného a nechávají ho mě líbat a dotýkat se mě. A já mu to k mému absolutnímu zděšení oplácím, jako by se nic nedělo, přestože někde v hlavě mám myšlenku na člověka, který mě miluje a nepotřebuje hledat náruč někoho jiného. Ale dělám, že to nevím nebo to nechci vědět. A když pak otevřu oči a upřu je na dreamcatcher visící z poličky, zaplavuje mě velké vakuum, které vysává vzduch a jakékoliv pocity.
Asi by mi ani deset dreamcatcerů nad hlavou nepomohlo.

Čím vzdálenější minulost je, tím větší rány vzpomínka nebo připomínka přinese.

i just... i can't

3. listopadu 2015 v 22:51 | Miss No Strong |  diary

Pořád ještě trpím Slipknot obsesí a jejich album Gray Chapter jsem mohla slyšet už určitě tak stokrát. A už jsem konečně pochopila proč.
Už to není jenom o nalezení úlevy.
Ale o nalezení sebe.
Jejich písničky mi dokonale vykreslují život, kterým disponuje moje hlava.
Nejde o texty, tentokrát ne.
Jde o to, jak pomalu to začíná. Když se pořádně nezaposloucháte, pořádně ani nic neslyšíte. Je to tak jemné, tiché a nevinné. Vyloudí vám to lehký zasněný úsměv na tváři a takovým pevným úchopem vám to sevře srdce tak, že se vám chvíli zadrhne dech v plicích. Je to silné, ale je to až moc fajn. Ale najednou přijde vteřina, která to všechno změní. Chaos, chaos a zase jenom chaos. Nestíháte to.
Nestíhám to vnímat, totálně se ztrácím, v celé hlavě mi buší jenom vztek, vztek a frustrace, vztek a frustrace a bezmoc. A plní mě to, naplňuje mě to tak, že se to nedá snést a vlastně ani nevím, co se děje. Jenom vím, že to se mnou lomcuje a mám chuť rvát si vlasy, kousat se do spodního rtu, dokud z něj nebude crčet krev, praštit pěstí do zdi, abych nemusela udeřit všechny ty stupidní obličeje kolem sebe, a ve finále si tisknout dlaně tak pevně na uši, že jejich řeči zamlknou v monotónním hukotu a já jenom otevřu pusu a nechám všechen ten ryk, ať konečně řekne, co chce.
A pak se to zase uklidní. Otevřu pevně zavřené oči a poslouchám ty dozvuky, které tupě rezonují v mojí hlavě, všechny ty emoce se začínají pomalu usazovat a zbyde jenom velká prázdná díra, která bolí ještě víc než ty narázy všeho možného i nemožného. A pak už jenom dokážu ležet, ležet a zírat do stropu, a poslouchat Coreyho, který ani nevím, co říká, ale říká to moc hezky.
Šílené? Jo. Přesně tak se poslední dny cítím. Šíleně, nemocně, nenormálně, nekontrolovatelně.
Nemůžu to zastavit. Ani pozastavit. Prostě se to stane tak nečekaně a je to tak silné, že mi to vyrazí dech. Dívám se do zrcadla a sice poznávám obličej, ale netuším, kdo se to za ním skrývá. Už nevím, kdo jsem.

Přijde mi, že zase prohrávám. Prohrávám souboje s těmihle stavy, které se dostavují zase příliš často než abych je dokázala sledovat a stíhat se jim bránit. Snažím se zůstat zaneprázdněná co nejvíc, ale noci zase začínají být beze spánku, dokonce i bez slz, jediným společníkem je ta tupá bolest, která se rozlévá v celém mém hrudníku a je jasné, že mě jednou musím zadusit.
A nikdo zase nic netuší.
Nikdo nic netuší, protože každý den dokážu fungovat, dokážu to na chvilku vypudit z hlavy, dokážu se smát nebo vztekat, sedět v klidu nebo dělat věci, které normálně nedělám, ale vždycky musím být s někým. Musí to být s někým, protože jakmile se ocitnu sama se sebou, je to tu zase. Prázdnota a myšlenky a potřeba. Neutichající potřeba se jakkoliv potrestat za to, co se se mnou děje, protože vím, že to není normální a já bych tak strašně chtěla být na chvíli normální. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla.
Dny jsou buď příliš krátké nebo příliš dlouhé. Jsou to dva extrémy, mezi které se nevejde vůbec nic.
Na jednu stranu cítím, že potřebuju všechny, ale když ležím sama v posteli a přemýšlím nad vším pořád dokola, tak vím, že to možná nebude tak nutné. Já bych to sama zvládla. Jsem zvyklá sama zvládat věci. Nikdo za mě nikdy nic neudělal a ani neudělá. A ani mi nikdo nepomůže. Vím, že lidi nepotřebuju a pak se uvnitř mě ozve tak srdceryvný pláč a kvílení, že chci potřebovat lidi, chci umět brečet v noci do polštáře, když se něco sere a já s tím nemůžu nic udělat. Ale bezmocí jenom paralyzovaně ležím a vím, že je to dětinské.
A taky jsem přece dospělá. Dospělí lidi tohle už vůbec neřeší a nepláčou v noci do polštáře. Dospělé lidi čeká smíření s fakty. Dospělí lidi by měli umět nechat věci být.

Chci jenom účast.
Chci jenom vědět, že tu někdo je.
Chci, když řeknu, že potřebuju na čerstvý vzduch, aby za mnou přišel, chytl mě za ruku a šel se mnou. Ale mlčel, jen se mnou chodil a nechal mě dýchat. Dýchat a uvědomovat si, že to přece není tak těžké.
Chci, aby mě položil na postel, pustil mi písničku, která všechno vysvětluje, kde jsou bubny a kytary tak hlasité a pronikavé, že kopírují rytmus mého srdce a beze slova mě držel v náruči a nechal mě, ať mě ta melodie, ty slova, to všechno, spraví.
Chci slyšet, že za něco stojím, že nejsem jenom poničená prázdná schránka, která je jenom odpad, který čeká na recyklaci.
Chci se jednou otočit a vidět ho před sebou. Chci, aby vycítil, jak moc potřebuju obejmout a jak moc potřebuju, aby zrovna teď neříkal všechny ty hnusné a špatné a hloupé věci, které jenom prohlubují moji prázdnotu, do které klesám tak hluboko, že se bojím, že když se mi někdo podívá do očí, uvidí už jenom neproniknutelnou tmu. Tmu, která už neustoupí ani přímému světlu.
Chci jedno obrovské promiň. Chci na oplátku říct svoje promiň. Chci dát to odpuštění, kterého je pro mě tak těžké dosáhnout. I wanna piece in mind.

Just tell me what you want.
And what can I do about it.
And I will.
I promise that I'll do fucking everything I can.

I want to keep promises.
I want not to feel so despairing and fucked up.
I want not to be exhausted every day of my fucking life.

I want you to be happy with me.
Because when you're happy with me, I'm happy with you.

I just want to be complete.
No holes.
No emptiness.
Is it so much?

And give me back my earphones or I'm really gonna die.
Music keeps me alive these days.

Taky vidíte, jak se to všechno bije?