Říjen 2015

Kecy o karmě a fotky. Hodně fotek.

25. října 2015 v 23:06 | Miss No Strong |  diary
Aby si člověk udržel čistou hlavu, neměl by vůbec podsupovat očistný proces. Přehnaná doba ve vaně či sprše vás totiž zavedou na takovou filozofickou rovinu, na kterou jste ani netušili, že se můžete dostat. A to ani nemluvím o tom, když si k tomu pustíte ty správné deep písničky. To už je z vás úplný Platón.

Od úvah, které čítaly posmrtný život, počátky vesmíru, smysl života a ostatní velice závažné a nekonečné životně důležité otázky jsem se dostala až k tomu, jak jsem ráda, že už mi trochu porostly vlasy, jak mě strašně sere můj obličej, který chytil druhou pubertu a že fakt nesnáším zimu, protože se mi nikdy nechcou holit nohy.
Taky se mi hlavou honily myšlenky ohledně mojí karmy, která už musí být alespoň z poloviny úplně spokojená a měla by mi přestat ničit život. (Nazývejte si to, jak chcete, pro mě je to karma.)
I mean... připadá mi, že téměř celý můj život je o druhých šancích. Je to docela směšné (teď jsem si fakt musela přeložit výraz ridiculous, abych to mohla napsat česky, wtf).
Vydupala jsem si druhou (možná i třetí) šanci od života, abych se dala dohromady. A i když občas pokulhávám, jde to. Dokážu žít bez žiletky, dokážu žít bez hysterických záchvatů, bez hlubokých depresí... a vykupuju se jenom občasnou dávkou stresu.
S Ch. jsme si taky prošli x počtem šancí a teď je to jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.
Dostala jsem druhou šanci cítit cokoliv k lidem.
Dostala jsem možnost oplatit bolest, kterou jsem bez optání a omluvy musela přijmout. Než abych se ale zamyslela nad tím, až ji začnu rozdávat, nadšeně jsem po ní sáhla, protože jsem tak moc chtěla, aby se všechno otočilo, abych nemusela trpět jenom já, že jsem už nepřemýšlela nad tím, že mám špatný terč. A tohle mě žere dnes a denně.
S Froušem jsme si oba dali druhou šanci a ta je zatím snad ještě lepší než naše první.

Taky jsem přišla na to, jak krátkozraké jsou některé předsevzetí z mých mladších let.
Nikdy nepolíbím kluka, kterého nebudu milovat. - Tohle je asi to nejvtipnější. Byla jsem hodně romantická dušička a přišlo mi, že holky, které se líbají v klubu s někým, komu nepatří jejich srdce, nemají žádnou hrdost a úroveň. Well, kdybych tehdy věděla, jak to s klukama v klubech bývá...
Nikdy svého milovaného nepodvedu. - Rozličné situace mě naučily, že do nevěry se dá sklouznout velice snadno. Tedy alespoň do té, co jsem za nevěru považovala - všechno od líbání až po postelové radovánky. Teda... do toho druhého extrému to nejde tak snadno, ještě se mi nestalo, že bych se "omylem" s někým vyspala (a doufám, že se mi to ani nestane)... ale... jo... chápete.

A jelikož už zase sklouzávám k telenovelové části mého života, zahltím vás miliardou fotek, ať chcete nebo ne. Protože už to tu dlouho nebylo a já se chci podělit.

she's drowning in herself again. my god what a lovely sin.

12. října 2015 v 0:04 | Miss No Strong |  diary
Po snad HODINĚ rvání se s blogem jsem konečně mohla napsat nějaké moje výplody.
Děkuju, blogu. Že mi umožňuješ psát.
(Trvat ti to ještě pár minut navíc, tak bych udělala něco fakt nehezkého. Nebo minimálně řekla.)

Tak strašně nenávidím tohle počasí.
Už ani nebudu zmiňovat, že mám rýmu. Rýmu mám asi od 1. září a zbavím se jí tak nejdřív 1. března.
Jde o to, že je tam tak odporná zima, že mám chuť si navléct čepici, rukavice, teplou bundu... nebo nejlépe nikam nechodit.
Jo.
A abych zmírnila svůj (a věřím, že i všeobecný) hněv na místní počasí, podívejme se, jak vypadá podzim v NYC
A plačme.

Sinister 2 byl fajn. Jakože dost fajn. Ani jsem nečekala, že to bude tak fajn.
Pro ty, co viděli jedničku (je tady někdo takový vůbec? -_-) nebudu spoilerovat, jenom řeknu, že smrti byly mnohem víc unikátní. Na jednu jsem se nemohla ani dívat, ač mě do toho Ch. nutil zuby nehty.
Potom jsme sice chodili jak idioti po venku, protože ve čtvrtek prostě v deset hodin večer už nebylo nikde otevřeno (nakonec jsme skončili jak socky u kafe z automatu a přežvykující Kinder Bueno na lavičce na zastávce), but still... byl to Ch., so...

Pamatujete na situaci s Froušem?
Jasně, že pamatujete, ježiši... vždyť vám to cpu pořád dokola.
Well, v mém případě to došlo až do takových extrémů, že jsem nemohla spát, začaly mi vypadávat vlasy a ztrácela jsem chuť k jídlu.
A řekla jsem si, že takhle to dál nejde, že už takhle nemůžu, protože jsem se sakra nemohla ani vybrečet, i když jsem chtěla. Chtěla jsem se probrečet ke spánku, jelikož bylo strašně na hovno tupě zírat do tmy, poslouchat hodiny a hodiny písničky, které jsem nedokázala vnímat a ani přes štípající oči nemoct usnout. Pak po 3-4 hodinách spánku vstát z postele a jako zombie fungovat přes den a v noci to samé znovu.
Po užaninevímkolika dnech jsme se konečně dokázali domluvit, abychom to vyřešili. Nějak, jakkoliv. Ale potřebovala jsem tohle období už uzavřít, protože mě to vysávalo.
Mělo to několik fází.
První byla až děsivý klid. A prázdnota. A cynismus. Až posměšky.
Druhá hysterický pláč smíšený s křikem a tak obrovskou bolestí, že jsem se bála, že mě to pohltí. Měla jsem chuť vylézt z toho podělaného auta a utéct dost daleko na to, abych ho už nikdy nemusela vidět a aby už nikdy nemohl zopakovat nic z toho, co mi řekl.
Třetí byl jenom hněv a křik, občas do nich prosákl zoufalý smích. V téhle epizodě jsem byla asi nejpříčetnější.
Čtvrtá už byla jenom lítost, kdy už jsme se ztráceli v objetí toho druhého, protože to bylo tak důvěrně známé a ačkoliv jsme si řekli hodně věcí (většinou dost hnusných věcí), bylo až ironické, že jsme takhle skončili proto, abychom u toho druhého našli útěchu. Potřebovala jsem jeho ruce. Potřebovala jsem jeho rty. Potřebovala jsem vidět jeho lesknoucí se oči, abych věděla, že nejen já chci, abychom to ještě nějak zvládli. Potřebovala jsem od něj slyšet, že to ještě nechce vzdát.
A on mi to všechno dal. Všechno.

Takže... fungujeme. Snažíme se být jeden pro druhého lepší, abychom mohli být lepší spolu.
Dokážu s ním být skoro 24 hodin denně bez toho, aby mi to začalo vadit... což se ještě před několika týdny říct nedalo. Vydržím ležet desítky minut bez pohnutí jenom abych mohla vnímat, jak mi jeho pravidelný dech chladí nahou kůži. Baví mě ho dráždit, protože vím, že nejhorší, co mi může udělat je vzít mě ze židle, hodit mě na postel, uvěznit mě pod sebou a pokoušet se mi domlouvat nebo mě ulechtat skoro k smrti.
Strašně mě z té doby strávené s ním bolí záda ale. A taky jsem unavená. Fyzicky.
...chápete.
Nejsem zvyklá provozovat 6 hodin jakoukoliv tělesnou aktivitu.


Mimochodem, kdybyste mi někdo chtěl koupit lístky na Slipknot, nebudu se vůbec zlobit.
Případně mi napište na mail, já vám zašlu adresu a budu vás milovat až do konce svého života.
Hah, or nah. But I would. Really.

Co se týče školy, začíná být dost otravná.
Každý den musím dělat buď nějaké nesmyslné úkoly, psát slohovky, připravovat se na zkoušení nebo se učit na testy.
Ale víte, co? Můžu na sebe být právem hrdá, protože už mám přečtenou větší půlku maturitní četby a to je teprve půlka října.
Docela by mě zajímalo, jestli to letos všechno zvládnu na vyznamenání. A jestli zvládnu dát maturitu za čtyři (jedničku z každého předmětu, ne celkově, jesus).
I když myslím, že mi bude stačit, když odmaturuju, hah. Ale byl by to příjemný bonus navíc.

Začala jsem docela proklikávat stránku DatabázeKnih, což mi docela nepříjemně bere čas (to mi bere víc věcí, od kterých to nechci, ale to až jindy), ale taky jsem tam objevila nějakou písalkovskou soutěž (moje vyjadřování je fakt na úrovni, ty jo), ale jelikož jsem líné hovado a nedokážu se prostě přinutit psát, tak i kdybych se chtěla zúčastnit, tak nemám s čím. Ta dá.
Ale jestli chcete, go ahead. Budu vám fandit.

A protože už plácám páté přes deváté (celkově tenhle článek bude takový schizofrenický) a denní/noční doba už pokročila... a taky protože zítra vstávám do ústavu, měla bych jít spát.
Good night, maggots.

to fill my emptiness

2. října 2015 v 1:28 | Miss No Strong |  diary
Tak strašně moc věcí bych teď chtěla napsat. Ale...nemůžu napsat ani jednu...protože se příliš bojím, že nikdo z těch lidí, co měli zapomenout na tuhle moji zpovědnici na ni nezapomněli a mohli by mi nahlédnout až do morku kostí, do každého zákoutí mojí choré hlavy, mohli by mi ublížit tím, že mi vezmou každý kousek a každého člověka, na kterém mi aspoň trochu záleží.
Ale tolik to všechno chci říct...nebo alespoň napsat.

Chci detailně popsat každou minutu, každý můj pocit, každičký kousek mojí malé naděje, která se proti mé vůli zvětšuje přímo úměrně s každou myšlenkou, kterou o to jen zakopnu.
Chci vykřičet do světa všechny svoje naivní představy, chci prosit cokoliv nebo kohokoliv na světě, aby to bylo oboustranné alespoň minimálně.
Ale víte, co? Pokud mi bude přát, třeba vám o tom jednou řeknu. A pokud ne, zůstanou tyhle řádky jenom výkřikem do tmy.