můj život se obrací vzhůru nohama

13. září 2015 v 21:37 | Miss No Strong |  diary

Konečně se dá kliknout do textového editoru.
Nemám tušení, co s mým počítačem bylo, ale neumožňoval to.

Anyway... dějí se u mě docela zajímavé věci..
/už tak dlouho jsem nepsala, že jsem se musela podívat, o čem jsem psala v minulém článku, hah/

Takže.. jo.. poslední týden prázdnin.
/chce se mi brečet, že tahle pohádka už skončila/
Byli jsme s Froušem v Beskydech.. jenom my dva, spolu... na 4 dny. Víte, bylo to víc než dost, opravdu. Na jednu stranu to bylo super, víte. Ty sauny, bazény, samostaný pokoj, šampaňské, spousta jídla a tak.. na druhou stranu jsem poznala, jak moc už jsme v háji, když se dokážem pohádat na takových nesmyslných věcech...

Pak jsme tu měli hody.
Bouchaná tequila (půl panáku tequily a druhá půlka spritu) za 15 káčé /nepíše se tequila s dvěma L?/ udělala svoje, měla jsem toho snad litr. Hlasitá hudba, roztancované a zpocené tělo, opilí kamarádi, nové známosti, tymiánový džus, hluboké rozhovory, až příliš velké teplo, šok, zima, točící se svět, půl šesté ráno...
Nic víc nestojí ani za řeč.

Poslední den prázdnin jsem stihla ještě jednou pracovat a zároveň se neskutečně nasrat na svoji vlastnici.
Není nad spolehlivé jedince, opravdu.
Za 4 hodiny dostat 400... jo, vyhovuje mi, děkuju.

Čím víc se mi oddaluje Frouš, tím víc se sbližuju s ostatníma lidma. Bojím se, že až zmizí, zůstane po něm příliš velká díra, kterou nezvládnu přehlížet. To je důvod, proč to dělám.
Jo, asi se rozcházíme.
/spíš určitě. myslím, že neexistuje jasnější signál než jít na svatbu kamaráda a nevzít mě s sebou/
Do kritického bodu to přišlo minulý týden, když... jsem vnímala víc než kdy předtím, jak strašně moc si nemáme co říct, jak strašně často se dokážeme hádat a jak strašně moc ho pak nenávidím. Jak už mě všechno z toho přestává bavit... a když se dokážeme pohádat a pourážet ještě přes internet...víte...myslím, že to už o něčem svědčí.
Od toho minulého týdne jsme se neviděli, přestože to slíbil.
Vlastně jsem celé dny nečekala na nic jiného než až mi zazvoní telefon a on bude stát před domem.
V pondělí jsem si prošla něčím, co ani nevím, jak nazvat. Možná psychický kolaps. Nevím.
Slzy mi tekly proudem z očí, dech se mi zadrhával v hrdle, třáslo se mi celé tělo a nechtělo to přestat. Když to trvalo už přes hodinu a já začala seriózně uvažovat o tom, že do toho zapojím fyzickou bolest, škrábance, krev a jizvy, rozhodla jsem se ke kroku, který bych třeba před rokem nikdy neudělala. Napsala jsem sousedovi. Do pěti minut jsme seděli na schodcích, já brečela a snažila se zase normálně dýchat a on mě jenom držel kolem ramen. Pomohlo to. Pak jsme ještě půl hodiny seděli, mrzli a povídali si.
Celý týden přemýšlím o tom, jaké by to bylo, víte. Ze dne na den ho ve svém životě nemít, když se v něm objeví každý den třeba jenom na pár minut a to jenom v mé hlavě. Jaký by to byl pocit. Jestli bych to zvládla, přestože by mi nic jiného nezbylo. A tímhle jsem se trýznila každý den a každou noc, až jsem tou bolestí otupěla. Je to jako když do sebe zabodáváte ostří každý den. Pak už to prostě přestane bolet a jenom to pozorujete. A začala jsem se s tím pomalu smiřovat.
V pátek jsem všechny tyhle myšlenky a starosti utopila v alkoholu, tanci a blízkosti lidí, na kterých mi záleží. Bylo to osvobozující, ale ne nekonečné. Přestože jsem to protahovala až do půl sedmé ráno, musela jsem si lehnout do postele a vystřízlivět. Odměnou mi byla první kocovina.

Přestože jsem na jednu stranu téměř dokonale smířená s tím, že přijde konec a nebude to dlouho trvat, pořád jsem ochotná pro to udělat cokoliv, pokud i on bude mít zájem.
Protože byla moje chyba, že jsem se do něj už na začátku bláznivě nezamilovala. Protože jsem byla příliš dlouho bezcitná a nešlo to tak rychle obnovit. Že jsem pak příliš jasně viděla, jak máme jenom pramálo společného a nemohla jsem pro něj ztratit hlavu, i když si to zasloužil.
Protože... bůhví, jak moc ho miluju a jak mi na něm záleží... přestože to tak mnohdy nevypadalo a ani jsem se podle toho nechovala.
Chci pro to udělat maximum hlavně proto, že ten vztah měl i hodně světlé stránky v podobě láskyplných pohledů, společného smíchu, rozesmívání, dlouhých a potřebných objetí, slz a jejich stírání, dlouhých společných dnů a nocí, kdy stačilo ležet vedle sebe a držet se za ruku nebo usnout v objetí a slyšet jeho "dobrou noc, lásko" přímo v uchu, jeho uklidňování po tom, co mě budily noční můry, dlouhých jízd v autě, kdy mu spočívala ruka na mém stehně a kdy dokázal několikrát za sebou přiložit ke rtům moji dlaň, hlubokých polibků, jeho dokonalých rukou na mém těle, společného potu, stovkách esemesek, spoustě růží, sledování filmů a mohla bych tu psát do půlnoci.
Myslím, že si zasloužíme ještě jeden pokus.

Ale abych nepsala jenom o mém hroutícím se milostném životě: začala škola.
/bravo no, dobře ty/
Což je očividné, že ano. Pro mě je ale tenhle rok zvláštní tím, že je mým posledním na střední škole. Mám z toho dost rozpolcené pocity, protože mám hlavně strach, že maturitu nezvládnu. Taky se zase budu muset rozejít s lidma, se kterýma jsem strávila čtyří roky. Nebudu lhát, většina mi ani v nejmenším chybět nebude, ale u některých mě to bolí už teď. Ale na druhou stranu... maturitě se říká zkouška dospělosti, ne? A vím, že až udělám maturitu, čeká mě další kapitola života někde úplně jinde, s jinými lidmi a celkově... něco úplně nového.
Pokud se teda někam dostanu. Protože jsem takový masochista, že pořád dokola čtu podmínky přijetí na moji vysněnou psychologii a mám pocit, že nemám nejmenší šanci. Náhradní plán je pedagogika a pokud nevyjde ani to, snad aspoň na rok vypadnu z téhle smradlavé republiky někam dost daleko na to, abych se tam nemusela bát migrantů.
Ale to už je úplně z jiného soudku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dark Devil | Web | 16. září 2015 v 19:29 | Reagovat

Vítej ve stresování se z maturity, nejsi sama, jsem na tom úplně stejně. Jen na to pomyslím a mám pocit, že budu zvracet a brečet dohromady. A to je to vlastně ještě docela daleko. Ale tak.. to dáme, ne? (aspoň doufám o.O )

K tomu ostatnímu... hm... nejsem dobrá ve vyjadřování toho, co si myslím, takže... radši nic..
Ale budu držet palce, ať se to zlepší a dopadne to dobře a ať ten pokus vyjde a přestane se tolik hádat a prostě to bude celkově lepší. :)

2 Angel | Web | 18. září 2015 v 22:26 | Reagovat

měla jsem vás dva dohromady vážně ráda. je to zvláštní.

hodně štěstí v maturitním ročníku :)

3 Miss No Strong | E-mail | Web | 30. září 2015 v 22:31 | Reagovat

[1]: Musíme to dát! ^^
Díky :)

[2]: Díky, snad to ve zdraví přežiju.
...nebo aspoň přežiju ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama