Září 2015

what if he just wants us to fall?

30. září 2015 v 0:36 | Miss No Strong |  diary
...právě se mi smazala půlka článku.
Uvažuju o tom, že najdu ztělesněný blog.cz a rozbiju mu hubu.

Školní rok už se plně rozběhl, neberouc ohledy na to, jestli mu stíhám nebo ne. Nutno říct, že zatím stíhám, přestože vnímám, že už mi můj sok zabíhá za roh a já jsem teprve na začátku trati.
Sil postupně ubývá a nároky rostou... a bude to jenom horší. Ale zatím si v klidu sedím ve svém růžovém županu, na stole Lolitu od pana Nabokova a uklidňuju se pomyšlením, že aspoň čtu, když už nic.
Not sayin that it's enough.

Vnímám, že maturitní ročník s sebou přináší téměř každý druhý víkend v opojení alkoholu. Možná by mě to mělo trochu uvádět do rozpaků, ale víte co? Vůbec ne. Seru všem na to, že slečna, jakou bez pochyby jsem, by měla sedět doma na zadku, číst poučnou či krásnou literaturu s hrníčkem dobrého čaje v ruce místo toho, aby do sebe klopila jednoho panáka za druhým, ohýbala všechny kolem sebe o doutníky, zabrala celý taneční parket a následně zničeně brečela na klíně chlapovi, kterého miluju a se kterým se to nepřestává hroutit. Ale o tom až později.
Actually, mně to nemá proč uvádět do rozpaků. Moje peněženka tím netrpí, jelikož je kolem mě a. hodně moc milých lidí a b. nějaká tequila za 10 a jäggermeister za 33 Kč fakt nezruinuje. Ale možná bych měla zpomalit. Trošku.


Jelikož se mi ještě nechce věnovat se dost citlivému tématu jménem Frouš, přidám ještě pár zbytečností, které nikoho nezajímají.
(Následující řádky přeskočte a začněte číst až další odstavec.)
Mám deset hodin angličtiny týdně. Myslím, že už mluvím anglicky líp než česky.
Minulý týden jsem dostala za domácí úkol podívat se na film. Cool as fuck.
Z brigády mi přišlo o 400 navíc jenom díky mojí prořízlé puse.
Objednám si proto knížku za 69,-. /taky je mi špatně z toho, jaká jsem držgrešle/
Pokud to vyjde, tak pojedu v létě do Egypta jako animátorka. Už teď to mám domluvené tak na 50%.
Právě sedím a dělám nemožnosti s prstama, protože už nevím, co napsat.
Koupila jsem si nový mobil, který se nepodobá kalkulačce. Konečně.
Ve čtvrtek jdu s Ch. do kina na Sinistera 2. Těším se.
Ještě jsem nezačala řešit přijímačky, přestože vím, že už bych kurva měla, protože s takovým přístupem se nikam nedostanu.
Měla bych sakra psát, protože uměleckost /???/ mého psaného projevu jde do kytek.
Už jsem musela přidat asi do 5 slov písmeno "u". Asi jsme si dneska nesedli.
Zjistila jsem, že když máte chuť rozdrásat si žíly, trochu to zmírní horká vana plná pěny. A bublinek, ve kterých se odráží světlo.

A jelikož už jsem nakousla svoji slabost pro ostré předměty navzdory svému vysoce motivačnímu tetování na zápěstí, což považuji za nepříjemné téma, myslím, že jsem připravená znovu a dokola probírat můj stále a dokola se hroutící milostný život, protože to přece zajímá úplně každého a nikdo si o mně nenamaloval obrázek holky, která neví co chce /za tohle souvětí by mě moje češtinářka zabila/.
Jak jsem minule psala, že se s Froušem pohybujeme na tenkém ledě... tak jsme se nějakým šíleným způsobem dostali do relativně bezpečné zóny (nejsem si úplně jistá, kdy se to stalo, ale pravděpodobně tehdy, kdy mi napsal, jestli s ním nechci jet na večeři a podívat se na Trainspotting, o kterém jsem mluvila několik týdnů předtím, bez toho, abychom něco probírali, přestože jsme si o tom promluvit měli, ale já jsem s tím souhlasila, protože jsem a. neměla do čeho píchnout, b. jsem ho chtěla vidět, c. se mi taky nechtělo nic řešit, d. jsem měla hlad a nechtělo se mi chystat nic k jídlu a e. jsem si stejně říkala, že se na ten film večer podívám, takže se i tak stalo, proběhla jak večeře, tak film, tak no serious conversation, tak sex, který jsem si slibovala, že prostě nedopustím...ale nešlo to jinak.)
/oceňme prosím na chvíli tu nekonečnou závorku s ještě delším souvětím, protože si dneska chci hrát na rebela. děkuji./
Hlavně mě zajímalo, jestli ten týden něčemu pomohl. Jestli to nebude zas takové jak předtím a nebude mi vadit úplně všechno, co říká nebo dělá, včetně jeho hlasu a gest.
A, světe, div se, nic takového nenastalo. Naopak jsem měla radost, že ho vidím, on vypadal taky docela nadšeně, takže points 10/10.
Pár dní (možná hned na druhý den? už nevím) na to jsme se šli projít a když jsem to nepříjemné téma nakousla, jenom prosebně zavrtěl hlavou s tím, že on to momentálně fakt řešit nechce. Jenom jsem pokrčila rameny, protože... konverzace neuteče, right. A pak najednou byly doteky příjemnější, ruka v ruce intimnější a rty přitisknuté k sobě takové... teplejší. Bylo jen přirozené pozvat ho, aby se šel opíjet (spíš mě teda hlídat) na akci, na kterou jsem se chystala jít. Nečekala jsem, že bude souhlasit, ale stalo se. A kdyby mu nepřišla ta dementní smska a on na ni neodepisoval ve tři ráno, mohla jsem zítra nachystat večer, který jsem měla v hlavě nachystaný snad do nejmenších detailů, mohli jsme po dlouhé době strávit hodně příjemný večer u šampaňského, hudby a ostatních romantických věcí.

Víte... já jsem strašně žárlivý člověk. Vážně. Žárlím i na to, když někdo někam jde s nějakou mojí dobrou kamarádkou a nevezmou mě s sebou. Natož tak ohledně něčeho, co se týká člověka, se kterým jenom nekamarádím.
Budiž mi to tak trochu obhajobou, dobře?
Po tom, co mi už jednou tvrdil, jak jede za kamarádem a nakonec se ukázalo, že ten kamarád má dvojky prsa a chybí mu penis, jsem jednoduše odmítala uvěřit jeho tvrzení, že mu v takovou nekřesťanskou hodinu píše kamarád. Zvlášť když ještě ty smsky smazal.
Možná jsem se tím nemusela tak ohánět, to přiznávám. Ale... chtěla jsem jenom, aby mě nějak přesvědčil, že to není tak, jak si myslím. Jenom mě ujistil, že si nepotřebuje s nikým psát ve tři ráno, když jsem jenom kousek od něj. Potřebovala jsem to jenom slyšet, zvlášť, když pořád ještě nevím, proč jsem s ním nebyla na té svatbě and stuff.
Neudělal to. Naopak.
Dneska, když jsem to zase vytáhla, mě akorát seřval za to, jak nemožně se chovám, jak se stydí za to, co dělám a s kým se bavím (na což prostě neměl a nikdy nebude mít právo) s tím, že se mnou nechce ani mluvit, protože je prý k nepříčetnosti vytočený.
Víte, už od začátku mi moji žárlivost vyčítá. Já... uznávám, že to občas přeháním... ale tohle je přece i důkaz, že mi na něm záleží, proboha. On přece vůbec nežárlí, tak proč se já chovám jak hysterická žárlivka? And...well...maybe that's the point.
Proč nežárlí, když mám jít s Ch. do kina? Když jedu na akci nejen s holkama? Proč nemá strach, že se něco stane, když jsem v klubu plném kluků?
Je si tak jistý tím, že se nic nestane? Tolik mi důvěřuje, že nemá ani nejmenší pochybnosti? Nebo je mu to úplně jedno, protože proč by mu mělo záležet na holce, s ktero zůstává stejně jenom proto, že nemá s kým jiným spát a už k ní nic necítí?
Říkám si, ať mi to radši vyčítá. Ať mi vyčítá mých nespočet kamarádů... jen aby nějak projevil zájem.

A taky se... cítím zrazená tím, že... do prdele, já se tak snažím. Slibovala jsem, že to bez boje nevzdám a fakt bojuju. Hodiny přemýšlím nad tím, co bych mohla ještě udělat, aby se to zlepšilo, vymýšlím způsoby, jak to posunout na ještě bezpečnější místo.
Zítra máme výročí.
Měla jsem všechno vymyšlené, myslela jsem si, jak mu udělám radost. A on to jediným nepromyšleným krokem a dalšími urážkami zboří ještě dřív, než jsem to stačila postavit. Odstrčí mě zase na okraj, jako by nezáleželo vůbec na ničem, co jsem za poslední týdny udělala. Nebo co jsem se snažila udělat.
Vztahy jsou někdy fakt na hovno, protože ne vždycky se ocení vaše snaha. Já se jen bojím, jestli vůbec chce, abych ho s sebou táhla do bezpečí. Jestli nechce náhodou spadnout. Jestli to pro něj není svazující. Jestli mě pořád nebude strkat k okraji. Jestli pak nespadnu i ze svého osobního okraje.

můj život se obrací vzhůru nohama

13. září 2015 v 21:37 | Miss No Strong |  diary

Konečně se dá kliknout do textového editoru.
Nemám tušení, co s mým počítačem bylo, ale neumožňoval to.

Anyway... dějí se u mě docela zajímavé věci..
/už tak dlouho jsem nepsala, že jsem se musela podívat, o čem jsem psala v minulém článku, hah/

Takže.. jo.. poslední týden prázdnin.
/chce se mi brečet, že tahle pohádka už skončila/
Byli jsme s Froušem v Beskydech.. jenom my dva, spolu... na 4 dny. Víte, bylo to víc než dost, opravdu. Na jednu stranu to bylo super, víte. Ty sauny, bazény, samostaný pokoj, šampaňské, spousta jídla a tak.. na druhou stranu jsem poznala, jak moc už jsme v háji, když se dokážem pohádat na takových nesmyslných věcech...

Pak jsme tu měli hody.
Bouchaná tequila (půl panáku tequily a druhá půlka spritu) za 15 káčé /nepíše se tequila s dvěma L?/ udělala svoje, měla jsem toho snad litr. Hlasitá hudba, roztancované a zpocené tělo, opilí kamarádi, nové známosti, tymiánový džus, hluboké rozhovory, až příliš velké teplo, šok, zima, točící se svět, půl šesté ráno...
Nic víc nestojí ani za řeč.

Poslední den prázdnin jsem stihla ještě jednou pracovat a zároveň se neskutečně nasrat na svoji vlastnici.
Není nad spolehlivé jedince, opravdu.
Za 4 hodiny dostat 400... jo, vyhovuje mi, děkuju.

Čím víc se mi oddaluje Frouš, tím víc se sbližuju s ostatníma lidma. Bojím se, že až zmizí, zůstane po něm příliš velká díra, kterou nezvládnu přehlížet. To je důvod, proč to dělám.
Jo, asi se rozcházíme.
/spíš určitě. myslím, že neexistuje jasnější signál než jít na svatbu kamaráda a nevzít mě s sebou/
Do kritického bodu to přišlo minulý týden, když... jsem vnímala víc než kdy předtím, jak strašně moc si nemáme co říct, jak strašně často se dokážeme hádat a jak strašně moc ho pak nenávidím. Jak už mě všechno z toho přestává bavit... a když se dokážeme pohádat a pourážet ještě přes internet...víte...myslím, že to už o něčem svědčí.
Od toho minulého týdne jsme se neviděli, přestože to slíbil.
Vlastně jsem celé dny nečekala na nic jiného než až mi zazvoní telefon a on bude stát před domem.
V pondělí jsem si prošla něčím, co ani nevím, jak nazvat. Možná psychický kolaps. Nevím.
Slzy mi tekly proudem z očí, dech se mi zadrhával v hrdle, třáslo se mi celé tělo a nechtělo to přestat. Když to trvalo už přes hodinu a já začala seriózně uvažovat o tom, že do toho zapojím fyzickou bolest, škrábance, krev a jizvy, rozhodla jsem se ke kroku, který bych třeba před rokem nikdy neudělala. Napsala jsem sousedovi. Do pěti minut jsme seděli na schodcích, já brečela a snažila se zase normálně dýchat a on mě jenom držel kolem ramen. Pomohlo to. Pak jsme ještě půl hodiny seděli, mrzli a povídali si.
Celý týden přemýšlím o tom, jaké by to bylo, víte. Ze dne na den ho ve svém životě nemít, když se v něm objeví každý den třeba jenom na pár minut a to jenom v mé hlavě. Jaký by to byl pocit. Jestli bych to zvládla, přestože by mi nic jiného nezbylo. A tímhle jsem se trýznila každý den a každou noc, až jsem tou bolestí otupěla. Je to jako když do sebe zabodáváte ostří každý den. Pak už to prostě přestane bolet a jenom to pozorujete. A začala jsem se s tím pomalu smiřovat.
V pátek jsem všechny tyhle myšlenky a starosti utopila v alkoholu, tanci a blízkosti lidí, na kterých mi záleží. Bylo to osvobozující, ale ne nekonečné. Přestože jsem to protahovala až do půl sedmé ráno, musela jsem si lehnout do postele a vystřízlivět. Odměnou mi byla první kocovina.

Přestože jsem na jednu stranu téměř dokonale smířená s tím, že přijde konec a nebude to dlouho trvat, pořád jsem ochotná pro to udělat cokoliv, pokud i on bude mít zájem.
Protože byla moje chyba, že jsem se do něj už na začátku bláznivě nezamilovala. Protože jsem byla příliš dlouho bezcitná a nešlo to tak rychle obnovit. Že jsem pak příliš jasně viděla, jak máme jenom pramálo společného a nemohla jsem pro něj ztratit hlavu, i když si to zasloužil.
Protože... bůhví, jak moc ho miluju a jak mi na něm záleží... přestože to tak mnohdy nevypadalo a ani jsem se podle toho nechovala.
Chci pro to udělat maximum hlavně proto, že ten vztah měl i hodně světlé stránky v podobě láskyplných pohledů, společného smíchu, rozesmívání, dlouhých a potřebných objetí, slz a jejich stírání, dlouhých společných dnů a nocí, kdy stačilo ležet vedle sebe a držet se za ruku nebo usnout v objetí a slyšet jeho "dobrou noc, lásko" přímo v uchu, jeho uklidňování po tom, co mě budily noční můry, dlouhých jízd v autě, kdy mu spočívala ruka na mém stehně a kdy dokázal několikrát za sebou přiložit ke rtům moji dlaň, hlubokých polibků, jeho dokonalých rukou na mém těle, společného potu, stovkách esemesek, spoustě růží, sledování filmů a mohla bych tu psát do půlnoci.
Myslím, že si zasloužíme ještě jeden pokus.

Ale abych nepsala jenom o mém hroutícím se milostném životě: začala škola.
/bravo no, dobře ty/
Což je očividné, že ano. Pro mě je ale tenhle rok zvláštní tím, že je mým posledním na střední škole. Mám z toho dost rozpolcené pocity, protože mám hlavně strach, že maturitu nezvládnu. Taky se zase budu muset rozejít s lidma, se kterýma jsem strávila čtyří roky. Nebudu lhát, většina mi ani v nejmenším chybět nebude, ale u některých mě to bolí už teď. Ale na druhou stranu... maturitě se říká zkouška dospělosti, ne? A vím, že až udělám maturitu, čeká mě další kapitola života někde úplně jinde, s jinými lidmi a celkově... něco úplně nového.
Pokud se teda někam dostanu. Protože jsem takový masochista, že pořád dokola čtu podmínky přijetí na moji vysněnou psychologii a mám pocit, že nemám nejmenší šanci. Náhradní plán je pedagogika a pokud nevyjde ani to, snad aspoň na rok vypadnu z téhle smradlavé republiky někam dost daleko na to, abych se tam nemusela bát migrantů.
Ale to už je úplně z jiného soudku.