i'm not fucking okay

16. srpna 2015 v 18:37 | Miss No Strong |  diary
Bláhově si myslím, že když do sebe budu vpouštět dým, tak tím něco odvane pryč. Když do sebe naleju sladký, lepkavý alkohol, tak mi to dokáže pomoct. Ale pravdou je, že žádný chlast světa na to dost nelepí a že ani kdybych ten dým nevypustila do světa, nedokáže mlhou zahalit, jak na hovno se cítím.

Nejsmutnější na tom je, že já už ani nevím, proč. Proč potřebuju něco lepit, když se vlastně nic neděje. Proč ve mně pořád je něco, co potřebuju odfouknout pryč. Dřív jsem to sváděla na to, že jsem ještě zlomená z toho, jak z mého života zmizel A. . Jenomže teď to nemám na co svést. A. jsem ze svého života dobrovolně odstranila a už po vyslovení jeho jména nic necítím. Když si i v duchu řeknu jeho jméno, mám v hlavě prázdno, protože jsem i ty vzpomínky úplně zablokovala, protože to prostě není správné… ne? Kvůli Froušovi jsem zapomněla na zoufalství z toho, že je pryč a naučila jsem se, že to, co bylo, už nikdy nebude. A hlavně jsem se s tím smířila. Už mi nechybí. A já si uvědomuju, že jsem svoji rozpolcenost přivazovala k němu.


Jenomže i když je pryč a s ním i určitá část mě, ty stavy jsou tu pořád. Stavy, kdy nevím, co se sebou. Kdy nevím, jak si mám pomoct. Kdy mám chuť buď jen brečet nebo na všechny řvát nebo něco rozbít nebo rozbít sama sebe do nepoznání. Kdy se ničím zevnitř, protože to nikdo neuvidí. Protože to nemůžu udělat navenek, protože tam si toho všímá už příliš moc lidí. Strašně moc si chci nějak ulevit. Strašně moc chci, aby tohle už nemuselo nikdy přijít a já se mohla cítit jak každý obyčejný smrtelník, který si váží života a všech maličkostí, které přinese - svitu slunce, poryvu větru, úsměvu blízké osoby, každého zatočení světa, které přinese polibek od milovaného, náklonnost přátel a hřejivý pocit uvnitř, když se vám snaží pomoct.

Všichni mi říkají, že jsem v pořádku. Nikdy větší lež neřekli. Nikdy nebudu v pořádku, pokud se mi bude dít tohle. Nikdy nebude v pořádku nic, dokud se na mně budou živit moji démoni, kteří vysávají všechno dobré za uplynulé dny, týdny, možná i měsíce a roky. Ty svině mě požírají zaživa. A přitom bych to bez nich snad ani nebyla já. Zkusila jsem všechno, abych se jich zbavila. Ale drží se mě, protože ví, že u mě se jim bude vždycky dařit dobře.
Celý můj dosavadní život je jen o tom, že se snažím zůstat naživu.

Nikdy nebudu v pořádku, pokud si ho i potom, co mu řeknu, že ho miluju, nedokážu spojit s žádnou přeslazenou písničkou. Někdy mám spíš pocit, že už ani milovat neumím. Že už nevím, co to slovo znamená. O čem to vůbec je. Co i po necelém roku vztahu dokážu pochybovat o každé vteřině, každém slovu, každém gestu, každém doteku, každém polibku, každém orgasmu, o všem. Na začátku jsem se cítila tak… živá. Ale není to jeho chyba. Nikdy nic z toho nebyla jeho chyba...


Nikdy nebudu v pořádku, dokud nedokážu najít ten spouštěč, kterým tohle všechno začíná. Dokud se nedokážu podívat na věc i z druhého úhlu pohledu. Z toho, který ví, že tohle všechno přejde, protože je to jenom špatná chemická reakce v mém těle.

Není to ničí vina. Jenom moje. Jenom kurva moje...

Že se lámu a hroutím a tříštím v jednom. Pořád se snažím sbírat ty úlomky a lepit je dohromady, ale jediné, co je výsledkem, jsou moje pořezané ruce od střepů mě samé a já jenom klečím ve vlastní krvi a už ani nepláču a jenom na to zírám. Střídavě na sebe a na tu spoušť pode mnou, která se stihla ještě nadrolit. To skládání je nekonečné. A horší je, že už nikomu ani nedovolím, aby se mi s tím pokusil pomoct. Protože to končí opovržlivými pohledy a následnými poznámkami o tom, jak jsem k ničemu a slabá, když se mi to děje pořád dokola. A když ten někdo jde náhodou kolem, radši ty řezavé střepy spolknu a rozbitými rty se usměju, než abych to někomu přiznala.



A přeci jen to napíšu: chybí mi si s ním jen tak lehnout a nechat ho, aby mi pouštěl písničky. Jen vědět, že je blízko. Někdy stačí jen vědět, že tam je. Ale víte, co? Společenské konvence to nedovolují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 5. září 2015 v 19:44 | Reagovat

nic není tvoje vina a blbý chemický reakce už vůbec ne. tolik k tomu.

"how do i feel when my feelings don't even work?"

2 Adolf | 21. dubna 2016 v 11:07 | Reagovat

ROZHODNĚ NEJSI V POŘÁDKU.

3 Konrád z Kozomrd | 8. června 2016 v 0:30 | Reagovat

Mám rád nudle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama