Srpen 2015

i'm not fucking okay

16. srpna 2015 v 18:37 | Miss No Strong |  diary
Bláhově si myslím, že když do sebe budu vpouštět dým, tak tím něco odvane pryč. Když do sebe naleju sladký, lepkavý alkohol, tak mi to dokáže pomoct. Ale pravdou je, že žádný chlast světa na to dost nelepí a že ani kdybych ten dým nevypustila do světa, nedokáže mlhou zahalit, jak na hovno se cítím.

Nejsmutnější na tom je, že já už ani nevím, proč. Proč potřebuju něco lepit, když se vlastně nic neděje. Proč ve mně pořád je něco, co potřebuju odfouknout pryč. Dřív jsem to sváděla na to, že jsem ještě zlomená z toho, jak z mého života zmizel A. . Jenomže teď to nemám na co svést. A. jsem ze svého života dobrovolně odstranila a už po vyslovení jeho jména nic necítím. Když si i v duchu řeknu jeho jméno, mám v hlavě prázdno, protože jsem i ty vzpomínky úplně zablokovala, protože to prostě není správné… ne? Kvůli Froušovi jsem zapomněla na zoufalství z toho, že je pryč a naučila jsem se, že to, co bylo, už nikdy nebude. A hlavně jsem se s tím smířila. Už mi nechybí. A já si uvědomuju, že jsem svoji rozpolcenost přivazovala k němu.


Jenomže i když je pryč a s ním i určitá část mě, ty stavy jsou tu pořád. Stavy, kdy nevím, co se sebou. Kdy nevím, jak si mám pomoct. Kdy mám chuť buď jen brečet nebo na všechny řvát nebo něco rozbít nebo rozbít sama sebe do nepoznání. Kdy se ničím zevnitř, protože to nikdo neuvidí. Protože to nemůžu udělat navenek, protože tam si toho všímá už příliš moc lidí. Strašně moc si chci nějak ulevit. Strašně moc chci, aby tohle už nemuselo nikdy přijít a já se mohla cítit jak každý obyčejný smrtelník, který si váží života a všech maličkostí, které přinese - svitu slunce, poryvu větru, úsměvu blízké osoby, každého zatočení světa, které přinese polibek od milovaného, náklonnost přátel a hřejivý pocit uvnitř, když se vám snaží pomoct.

Všichni mi říkají, že jsem v pořádku. Nikdy větší lež neřekli. Nikdy nebudu v pořádku, pokud se mi bude dít tohle. Nikdy nebude v pořádku nic, dokud se na mně budou živit moji démoni, kteří vysávají všechno dobré za uplynulé dny, týdny, možná i měsíce a roky. Ty svině mě požírají zaživa. A přitom bych to bez nich snad ani nebyla já. Zkusila jsem všechno, abych se jich zbavila. Ale drží se mě, protože ví, že u mě se jim bude vždycky dařit dobře.
Celý můj dosavadní život je jen o tom, že se snažím zůstat naživu.

Nikdy nebudu v pořádku, pokud si ho i potom, co mu řeknu, že ho miluju, nedokážu spojit s žádnou přeslazenou písničkou. Někdy mám spíš pocit, že už ani milovat neumím. Že už nevím, co to slovo znamená. O čem to vůbec je. Co i po necelém roku vztahu dokážu pochybovat o každé vteřině, každém slovu, každém gestu, každém doteku, každém polibku, každém orgasmu, o všem. Na začátku jsem se cítila tak… živá. Ale není to jeho chyba. Nikdy nic z toho nebyla jeho chyba...


Nikdy nebudu v pořádku, dokud nedokážu najít ten spouštěč, kterým tohle všechno začíná. Dokud se nedokážu podívat na věc i z druhého úhlu pohledu. Z toho, který ví, že tohle všechno přejde, protože je to jenom špatná chemická reakce v mém těle.

Není to ničí vina. Jenom moje. Jenom kurva moje...

Že se lámu a hroutím a tříštím v jednom. Pořád se snažím sbírat ty úlomky a lepit je dohromady, ale jediné, co je výsledkem, jsou moje pořezané ruce od střepů mě samé a já jenom klečím ve vlastní krvi a už ani nepláču a jenom na to zírám. Střídavě na sebe a na tu spoušť pode mnou, která se stihla ještě nadrolit. To skládání je nekonečné. A horší je, že už nikomu ani nedovolím, aby se mi s tím pokusil pomoct. Protože to končí opovržlivými pohledy a následnými poznámkami o tom, jak jsem k ničemu a slabá, když se mi to děje pořád dokola. A když ten někdo jde náhodou kolem, radši ty řezavé střepy spolknu a rozbitými rty se usměju, než abych to někomu přiznala.



A přeci jen to napíšu: chybí mi si s ním jen tak lehnout a nechat ho, aby mi pouštěl písničky. Jen vědět, že je blízko. Někdy stačí jen vědět, že tam je. Ale víte, co? Společenské konvence to nedovolují.

don't think and live

16. srpna 2015 v 14:37 | Miss No Strong |  diary
Přehnané přemýšlení je k ničemu. Vždycky mě přivede až do té fáze, kdy mi připadá celý můj život špatně.
Začnu uvažovat o tom, jak strašně zvráceně můžou skončit vztahy z dětství. Bavíte se s x lidmi, hrajete na schovku, lezete po stromech, stavíte bunkry a já nevím, co všechno... a jak postupně dospíváte, začnou se do toho plést emoce a chtíče a všechno kolem toho. S někým se dáte dohromady, pak se rozejdete,dá se s ním dohromady někdo jiný...
Dokonce můžete skončit v posteli se sestrou vašeho nejlepšího kamaráda... a pak děláte, že se nic nestalo a bavíte se normálně dospěláckými způsoby, protože tohle přece už dávno strávil čas.
Ale víte, co? Mně to prostě přijde nechutné. Možná to je tím, že já žádné zvrácené vztahy s kamarádama nemám a to s žádným z nich. Nikdy jsem kamarádce nepřebrala kluka, nikdy jsem nic neměla s kamarádčiným bráchou nebo někým jiným z rodiny...
Možná je to jenom tím, že jsem s tou společností teprve chvíli, ale... mně to prostě hlava nebere. Jak se tohle může takhle zvrtnout a pak to TAKHLE zamést pod koberec a předstírat, že je to přece úplně normální.

A tak jsem si představovala, jak z tohoto nechutného kruhu sexu, zrad a následného dělání, že nic, vypadnu. Začala jsem přemýšlet, kde a s kým bych skončila a i když mě z toho všeho bolelo na hrudi, byla jsem chvíli absolutně přesvědčená, že to udělám. Protože se už nikdy nemůžu dostat do podivnějšího kruhu lidí a zápletek a sexuálních x-úhelníků, které se očekává, že budu přehlížet. Protože už mě nebaví dozvídat se pořád další a další věci, a přemýšlet nad tím a dělat všechno proto, abych to dokázala přejít bez nějaké vážnější újmy.
Chtěla bych být součástí okruhu lidí, kteří jsou prostě víc normální. Nebo mají normálnější vztahy.
Ale pak mi Frouš zavolal, ať vyjdu na chvíli ven a za moment zastavil přímo přede mnou s kyticí růží. Sedla jsem si vedle něj a nevěděla, co říct. A on jen:

"promiň mi to."

Samozřejmě, že ano. Chci. A udělám to. I když patří mezi divnou společnost. Jsem zastánce toho, že minulost nemá ovlivňovat přítomnost a že by se podle toho člověk neměl soudit. A tak... se snažím, no.
Přijde mi, že poslední dobou můj život není o ničem jiném než o tom, že se snažím.

Proto je asi lepší strávit osm hodin denně monotónní prací. To, že je tam 44°, dospávám to všechno pak celý víkend, málem omdlívám únavou na akcích a váha jde jenom dolů, je vedlejší efekt.

Strašně ráda náhodně narážím na věcí, které mi připomínají dětství. Víte, takové ty vůně, filmy, melodie a ostatní věci, které vás úplně vrátí v čase.

Poslední dva týdny prázdnin. Nechápu, že to vždycky tak uteče.

měla bych spát, proto píšu

7. srpna 2015 v 0:21 | Miss No Strong |  diary
Chvilku po tom, co jsem dopsala minulý článek, jsem měla hovor. Bylo 11 večer.
Volal mi kamarád, že proč nejsem na hodech. Ať přijedu. Odolávala jsem téměř 10 minut, ale když se u telefonu vystřídali tři kluci, kteří mě tam chtěli, protože je to prej na hovno, tak jsem nemohla jinak.
A tak jsem v půl dvanácté večer sebrala kolo a jela za svýma čtyřma ožralýma kamarádama a jednou kamarádkou na hody.
Hodně piv, panáků, smíchu, hovoru, zvratků, fotek, tancování a doutníků.
Miluju ty lidi a má to jeden prosty důvod - s nima je všechno jednoduché. Nejde jinak než se smát píčovinám, které vypouštějí z pusy. Není těžké je zbožňovat, protože kamkoliv jdou, počítají se mnou. Chtějí se mnou trávit čas a volají mi i ožralí a to je do háje co říct. A hlavně mě na žádných akcích nenechají samotnou, aspoň dva se mnou vždycky zůstanou.
Dost jsme probírali moje tetování. Ptali se, proč zrovna takové. Vysvětlila jsem jim, že si to potřebuju alespoň přečíst, protože nic takového mi nikdy nikdo neřekne a já... to občas potřebuju. Proto to mám na těle. A pak se na mě jeden z nich vážně zadíval.

"jestli ti tohle nikdo, ani tvůj, neřekne, tak mě teď dobře poslouchej
ty jsi úžasná
a budu ti to říkat tak dlouho, dokud tomu neuvěříš"


Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, co v sobě měl, ale fakt to opakoval několik minut. A říkal to zatraceně vážně. Měla jsem co dělat, abych udržela v očích slzy, protože... já toho kluka znám maximálně rok a půl. A je mi jedno, kolik chlastu za to mohlo, ale řekl to. Řekl ty dvě slova a nebalil to do žádných sladkých oblbujících řečiček. A díky tomuhle mě vůči němu zaplavilo takové to vřelé teplo uvnitř hrudníku a já se na něj podívala úplně jinýma očima. A prostě jsem ho musela obejmout.
Vím, že je asi debilní se tím nějak moc zabývat, ale já tohle fakt moc neslyším. Když se mi něco podaří, je to odměněno nanejvýš uznalým pokývnutím hlavou. Naopak ale, když se něco posere, slyším to hodně dlouho.
Nejvíc tohle bolí asi od rodičů. Ať je to blbé jak chce, oni jsou lidi, od kterých svým způsobem potřebuju uznání. Potřebuju vědět, že jsem je úplně nezklamala svojí existencí, chápete?
A Frouš... jo... já... jsem pro něj úžasná... ale jen vzhledově a v posteli. Nikdy mi nic takového neřekl ve věci mě jako osoby. I mean... já vím, že často jako člověk stojím za hovno. Jen... když už vás má někdo rád, chcete, aby to bylo i z jiného důvodu než že máte super prsa, zadek, nohy, ksicht, oči nebo že se umíte správně pohybovat... nebo ne?
Jsem příliš náročná, když tohle potřebuju slyšet? Třeba jen... párkrát za několik let?

No, abych se vrátila k těm hodům... domů jsem přijela v půl čtvrté. Nebo spíš přišla, jelikož do mě můj jsiúžasná skvělý kamarád v půlce cesty vrazil a díky tomu jsme spadli oba dva. Pro dobro nás obou jsem už na kolo sednout nechtěla.
Mám fajnové modřiny a lehce rozbitý loket a trošku víc koleno.
Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

Čtu teď Trainspotting od Irvina Welshe. Nikdy se mi z knížky nechtělo tak zvracet a zároveň se od ní nemohla vůbec odtrhnout. Je to umístěné do Skotska někdy kolem 80. let, hned několik hrdinů, ale všichni jsou v podstatě chodící mrtvoly, protože dva jedou v heroinu, jeden je de facto mužská šlapka, další rozbíjí každý obličej, který se na něj špatně podívá, a poslední se topí v alkoholu.
Nevím ani pořádně, proč to čtu, co mi to vůbec dává. Čtu si o lidech, co se válí v takových sračkách, ze kterých se nikdy nemůžou dostat, ale... je to... prostě... impressive.

Zítra (nebo vlastně technicky dneska) jdu na pohovor ohledně brigády. Všichni si mysleli, že si nedokážu nic sehnat bez toho, aby mi to tatík nebo někdo jiný dohodil a tadá. Sehnala jsem hned dvě. Jedna je spíš jednorázová, ale to je jedno. I to se počítá.
Doufám, že to vyjde, do háje. A že to tam budu zvládat. Potřebuju peníze.
Abych si mohla koupit věci, které nepotřebuju.
Mohla je utratit tak, že mě to potom bude nehorázně mrzet.
Cítila se jak borec, že jsem si dokázala vydělat peníze.
A cítit se drsně, protože chodím do práce.
Jop...

poegyptový

4. srpna 2015 v 22:52 | Miss No Strong |  diary
Letošní Egypt mě naučil pár věcí.
Víte, já nejsem nějak moc společenský člověk. Není u mě zvykem, že mě zdraví každý, koho potkám. Nebo se na mě dokonce usmívá. Ježiši a už vůbec se se mnou nepouští do řeči.
Ale v Egyptě se ze mě stává úplně jiný člověk.
btw. pepřák jsem nepoužila ani jednou