mozek už je moc unavený na nadpis

5. července 2015 v 23:29 | Miss No Strong |  diary
Je takové horko, že se mi lepí i kalhotky k zadku.
Aneb, jo já vážně umím super úvody.

Prázdniny, jupí jej.
I když odmítám tvrzení, že inteligence se dá změřit číslicemi vytisklými na nějakém nesmyslném papíru, přesto jsem sama na sebe pyšná za průměr 1,4.
Hell yes, your miss is fucking clever.
Or nah...
číslice přece neměří inteligenci, right.

Oslava příchodu prázdnin proběhla v tom duchu, že se zvedlo 6 v šatečkách oblečených slečen působících na gymnáziu a v 9 ráno se vydaly do nově otevřeného baru, ve kterém si objednaly tři litry mojita, které usrkávaly brčky. Po ne příliš dlouhé chvíli se začaly pohihňávat, fotit hloupé fotky a než stihla obsluha přinést dvoulitrový Lynchburg, vznikla velice zahanbující fotka mého zadku, která vznikla působením paparazzi během toho, co jsem se snažila vytáhnout zapadlý mobil jedné z mých drahých spolužaček. A takhle jsem byla odměněna. thank god, že se ta fotka nevyskytuje nikde na ďábelském internetu.
Někdy se opravdu divím Froušovi, že se na mě nevysere. Dososaly jsme Lynchburg, já ukořistila asi metrové růžové brčko /ještě ho pořád mám!/, s kterým jsem všechny srala tím, že jsem jím do nich šťouchala, tři ženy nás opustily a se zbytkem jsem se odšourala na vlakové nádraží. Po cestě jsem zjistila, že můj cár papíru s ohodnocenými vědomostmi byl odcizen bandou uprchlic, takže vidina pětikila od babičky se vzdálila a já v panice volala Froušovi, že mi to sakra musí přivézt, abych měla lepší pocit.
A taky že přivezl. Ještě se nechal slyšet, že je ze mě cítit alkohol, ale že by to netipoval, kdyby mi předtím neprozkoumal dutinu ústní, což jsem na sebe byla pyšná podruhé, protože... honestly, 5 litrů koktejlu? V 9 ráno? Jo, byla jsem navátá.
Doma mi předal takovou větší kytičku (prej je mu blbé mi pořád dávat růže? why?!!), velkou čokoládu, řekl, že je na mě pyšný, prohlédl si moje šaty, zvrhle se na mě podíval a přímo v naší kuchyni mi vyhrnul sukni.
Tadá. Toť můj začátek prázdnin.

Celkově červenec pokračuje v podobném duchu. Stihla jsem jednou prohrát v kulečníku, jednou se okoupat v hnusné ale osvěžující vodě v plameňákových plavkách, spálit si břicho a nohy, dvákrát si chtít rozbít hlavu o zeď díky migréně, nechat si upravit vlasy, vidět Jurský svět (hodně dobrý film), utratit 130 Kč za jedno podřadné jídlo v KFC, koupit si dvě trička a taky přidat do mojí knihovny Hvězdy nám nepřály (jo, já vím, že už jsem tu knížku přečetla. jo já vím, že jsou i lepší knížky. ale chci ji mít doma, sakra.) a nadvakrát ji přečist. Taky jsem se stihla pohádat s Froušem a hned několikrát se usmířit. Jo. Usmiřování není nikdy dost. A sexu taky ne.

Poslední dobou si připadám divně. Nevím přesně, čím to je.
Nebaví mě hrát si na super přítelkyni, když mám chuť si zalézt do ulity a odmítat jakékoliv pokusy o konverzaci nebo doteky. Když prostě nechci, tak nechci. Jasný?
Nebaví mě dělat, že mě něco nesere, když mě to sere a sere mě to o to víc, že nevím proč. A dvakrát tolik, protože nechci, aby mě to sralo. A třikrát víc, že se nemůžu přinutit, aby mě to nesralo. Vidíte? Je to začarovaný kruh.
Nebaví mě předstírat, že jsem absolutně v pohodě ohledně toho, že jsem si jenom díky nějaké tupé píče musela vymazat kontakt na A. Jakože... chápejte. Já vím, že už to není jak dřív. Že já jsem jiný člověk a on určitě taky a vlastně už do mého života nepatří. Že už jsem někde jinde a minulost se nějak extra do přítomnosti zamíchávat nemá, pokud není zájem, aby se prolínala i do budoucnosti. Ale... sakra. Já na to, aby se ozval, čekala 2 roky. 2 debilní roky. Prostě... je to zvláštní, prázdný pocit. A dneska hrály ty písničky. Snad všude. Pokaždé jiná, ale... vždycky ty správné. Nebo špatné. Já už ani nevím.
Nebavím sama sebe výkyvy nálad, které mnou smýkají nahoru a dolů snad nadpozemskou rychlostí. Dobrá nálada, touha po blízkosti, smích, hlasitý hovor, spadnutí nálady, zamlklost, hněv, tupá bolest, izolace, smutek, slzy. Co to se mnou sakra je... snad ne znovu puberta, do prdele.
Nebaví mě být v pořádku několik dní jen proto, abych mohla na několik hodin upadnout do depresí.
Nebaví mě hypnozitovat pohledem ostré předměty a pak zkoumat písmena na zápěstí. Nebaví mě uvažovat, kam aby to nebylo moc vidět, jak abych si nepoškodila tetování a ve finále obrátit hlavu v absolutním znechucení. Protože... přece to znovu neudělám. Nechci to už znovu udělat. A dokud mám vůli, tak se najde i síla.
Nebaví mě, že si všichni myslí, že jsem v pořádku. Tím myslím absolutně v pořádku. Nejsem. Na sto procent snad už v pořádku nikdy nebudu. Najdou se chvíle, kdy se bortím a lámu a všechno uvnitř mě se chvěje, chci křičet a řvát na všechny kolem sebe. Vyřvat na ně všechno, protože sama bych si takhle nikdy ublížit nedokázala. Chci něco vzít a rozbít to, poslouchat rachot tříštících se věcí, protože v ten moment by to na okamžik přehlušilo to, jak se tříštím já. Chci zabořit hlavu do polštáře a hodně hlasitě brečet. Chci vyjít ven a utíkat, poslouchat svůj dech a následné sípění, vnímat píchání v plicích a ve finále padnout tváři na špinavou zem a slyšet jenom zběsile tlukoucí srdce a cítit bolest na prsou.

Místo toho ale jenom sedím na židli, která mi drtí kyčel, nohy pohozené na posteli, jako by snad nebyly ani moje a nepřítomně cvakám do klávesnice.
Upřímně ani nevím, o čem jsem psala. Raději to po sobě nebudu ani číst.
Jsem sráč. Jsem sráč, protože nic z toho, co jsem teď napsala, neudělám. Budu tady dál sedět, možná dočtu Alianci, možná půjdu psát, možná si něco pustím. Ale zcela určitě se ničemu z toho nepostavím čelem a raději se před tím zbaběle schovám a budu se schovávat do té doby, než mě to najde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasha | Web | 6. července 2015 v 9:54 | Reagovat

veľmi ťa svojim spôsobom obdivujem, za to že dokážeš písať o veciach o akych pišeš, za tvoju silnú vôľu v niektorych veciach :)
na zaver, odveci, dodvam že tiež som rada že som s5 na blogu a budem rada ak sa potom zastavíš prezrieť si nové fotky :D :)

2 Ang | Web | 7. července 2015 v 22:40 | Reagovat

a neděláme to stejný nakonec všichni? to schovávání se sami před sebou?

3 Adri | Web | 9. července 2015 v 16:23 | Reagovat

Tá kniha - Hvězdy nám nepřály - je dobrá? Už som pár krát rozmýšľala že si to prečítam ale nejak sa k tomu nemôžem dokopať...
Huh, 100 % v poriadku nie je asi nikto... niekedy sa z toho treba aspoň vykecať.
Inak, je fajn že si sa vrátila k tomuto blogu. :)

4 Miss No Strong | E-mail | Web | 9. července 2015 v 19:25 | Reagovat

[3]: Víš ty co, jakože... pro mě jo :) mně se hodně líbí styl, jak je to napsané. Hodně lidem se to příčí jen proto, že je to teď hodně populární, ale já ji poprvé četla ještě předtím, co to šílenství vypuklo.
Jej, díky :)

5 Láska | 10. srpna 2015 v 23:17 | Reagovat

Víš co chci já? Alespoň jednou tě obejmout! Alespoň na moment se vrátit do minulosti!

6 sildenafil | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 9:46 | Reagovat

Very informative blog post.Really thank you! Keep writing.

7 viagra | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 1:06 | Reagovat

Good writeup, I am normal visitor of ones blog, maintain up the excellent operate, and It's going to be a regular visitor for a lengthy time.

8 Cash Loan | E-mail | Web | Čtvrtek v 1:47 | Reagovat

credit loans guaranteed approval <a href="https://creditloansguaranteedapproval.com/">credit loans guaranteed approval</a> credit loans guaranteed approval <a href=https://creditloansguaranteedapproval.com/>no credit loans</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama