Červenec 2015

před odletem

20. července 2015 v 0:40 | Miss No Strong |  diary
Až zase někdy budu mít pocit, že v mém životě se nenachází ani jeden člověk, jehož přítomnost můžu vystát, musím si připomenout uplynulé dva týdny.
S kamarádem, který shodou okolností bydlí dva domy pode mnou, se po téměř čtyřech letech rozešla přítelkyně. A jo, já vím, že mně nikdo nepomohl nehledě na to, jak velkýma sračkama jsem si procházela, ale... i'm not that type of person. Potřeboval pomoc. A já mu pomáhala.
Dost mluvil. A já se snažila taky, jen... tomuhle slova moc nemůžou pomoct. Tak jsem jen mlčela a byla blízko.
Vždycky jsem chtěla, aby za mnou někdo prostě přišel, když mu napíšu, že je mi na hovno a jenom mě obejmul. Nemusel by se ani na nic ptát, prostě mě jen obejmul. A hlavně proto, že vím, jak hodně jsem to chtěla já, jsem to udělala někomu jinému.
Mohlo být tak kolem půlnoci, vzduch byl už osvěžující, noc jasná a my jsme jenom chodili všude možně a povídali si. Mluvily z něj piva a já věděla, že to nesmím dovolit.

A pak je tu pořád Ch. S ním je fajn si jen tak lehnout do trávy a dívat se na mraky, povídat si a nechat se jednou za čas obejmout.
Prostě... s Ch. je všechno fajn. Dává mi pocit, že i já jsem fajn, ukazuje mi stránky mého života, na které zapomínám a tím dělá všechno lepší.

Pak se tu ale najdou i chvíle, kdy odmítám trávit celý den s lidmi bez toho, abych si někam tiše zalezla a strávila alespoň hodinu jen sama se sebou. A taky odmítám předstírat, že se cítím dobře mezi lidmi, které skoro neznám, když jsem mohla trávit čas se svými přáteli. Vím, že to bylo nezdvořilé a všechno, ale musela jsem prostě jít na chvíli pryč, tak jsem si vzala Frisco a šla. Frouš trval na tom, že půjde se mnou. Našla jsem fajn strom (poslední dobou mám se stromy velmi zvláštní vztahy), vylezla jsem na něj, vypila Frisco a poslouchala nějakou živou hudbu, která hrála někde kousek. Frouš mě v půlce opustil a vrátil se zpátky, což jsem mu neměla za zlé, protože... jsou to jeho kamarádi a má si s nima co říct, což se o mně říct nedalo. Pořád mě přesvědčoval, že mě mají rádi atd, já jen..potřebovala jsem chvíli zůstat sama, protože jsem s Froušem byla celý den a... potřebovala jsem prostě svoji chvilku. Začala mi být zima a tak jsem se šla projít, došla jsem až na nádraží, když mi zavolal Frouš, kde jsem. Že přišel k tomu stromu a lidi o mě mají strach a mám se vrátit. Nechtělo se mi. Fakt ne. Byla jsem odhodlaná, že si vezmu kabelku a půjdu do pryč, protože mi to stačilo. A... měla jsem tenhle svůj instinkt poslechnout.
Víte... já překousnu hodně věcí. Je mi jedno, když si o mně někdo, kdo mě nezná, myslí, že jsem piča. Je mi to jedno z toho důvodu, že vůbec neví, co tomu předcházelo nebo jak to bylo nebo proč to tak bylo a ostatní věci. Beru, když se snaží pomlouvat mého přítele kvůli něčemu, co udělal dřív. Nebudu ho soudit, ani náhodou ne. Nemám na to právo, protože myslím, že jsem udělala i mnohem horší věci než on. A i kdyby ne, dokonale to chápu. Jen mě trošku naštvalo, že to ke mně muselo přijít z jiného zdroje, ale není to nic, s čím bych se nedokázala vypořádat.
To, co ale nesnáším je, když mi někdo říká, co musím udělat, co musím chápat nebo koho musím mít ráda. Já kurva nemusím vůbec nic. Je jenom moje věc, s kým se budu bavit a s kým ne, koho budu mít ráda a koho ne, dokonce i co si o kom budu myslet a jaký na něj budu mít názor.
Co nechci chápat, tak stejně chápat nebudu, i kdyby mi to říkal třeba Dalajláma. Víte, já odpouštím strašně těžko. Většinou je to otázka let, ne dnů, ani týdnů nebo měsíců. Ale let. A já něco nezapomenu jen proto, že mi to někdo řekne. Takhle to prostě nefunguje. Doopravdy mě to dokáže nasrat, zvlášť od člověka, který mě vidí poprvé v životě. Mě k tomuhle nedokáže donutit vůbec nikdo. Kdo si kurva myslí, že je?

Vrcholí přípravy na dovolenou. Jedeme na stejné místo jako loni. Ani se mi moc nechce. Pomyšlení, že budu 11 dní v kuse s rodinou a ještě s mamčinou kámoškou mě moc netěší. Taky mě netěší přehnaná pozornost od Egypťanů (ale beru s sebou pepřák, tak snad bez nějakých emocionálních útrap). A nejhorší na tom je, že budu 11 dní bez Frouše. A... to sucks. Protože kdyby jel se mnou, dostane ta dovolená úplně jiný rozměr a takhle...to bude prostě jenom zlý.
(Beru medvídka, tak snad to nebude tak hrozné).
Jediné, na co se asi těším, je na to, až letadlo vzlétne. Protože všechny starosti míním nechat v České republice. A v Egyptě řešit jen minimum věcí.

Dojídám poslední sousto Kinder Bueno a jdu se na to všechno trochu vyspat.
have a great week, maggots.

alkohol s lidmi umí zamést víc než dost

9. července 2015 v 19:21 | Miss No Strong |  diary
Alkohol je dobrá věc, lidi. Fakt.
Na chvilku prostě na všechno zapomenete. A když ne, musíte pít víc. A víc. A když ani to ne, dejte si jako nekuřák tři cigarety a všechno to přijde.
Jen... víte, co musíte udělat? Zajistit, aby (pokud se vám udělá špatně) jste byli sami.
Pak byste se viděli v prdeli a... no... to za to nestojí.

Zjistila jsem, že na vztek hodně pomáhá jízda na kole. Nejlépe ujet co nejvíc kilometrů v co nejkratším časovém úseku. Sice když jsem se na sebe podívala do zrcadla, divila jsem se, jak může být člověk tak červený, ale..splnilo to svůj účel a o to šlo.
Celkově se teď snažím být hodně v pohybu. Protože když jsem v pohybu, nemusím přemýšlet, že se můj milostný život pomalu ale jistě hroutí a... jakkoliv si to nechci přiznat, bolí to. Hádek a bolesti je pořád víc a... já jen nevím, jak dlouho tohle vydržíme. Jak dlouho to, co je mezi náma, tohle vydrží.
Chtěla jsem dodělat přes léto love diary, ale nedokážu to. Nedokážu se teď v čemkoliv patlat.
Jediná dobrá věc, která z tohohle období vyjde, bude asi fakt fajn tělo.
Jo.

Hlavně nechci začít brečet. Protože jakmile se rozbrečím jednou, už se asi nezastavím. Nedokážu přesně říct, kvůli čemu vlastně. Asi tak kvůli všemu. Co jsem zkazila já, co zkazil on, co jsme zkazili spolu, co se zkazilo samovolně samo.
Možná náš čas vypršel. A možná je to dobře. Pro něj. Pro mě.

Přijde mi, že teď můžu dělat jenom dvě věci. Sedět doma jak idiot, týrat svoje tělo, zaměstnávat něčím hlavu anebo vymetat akce a utápět to všechno v alkoholu.
Jedna taková akce se nabízí i zítra. Ale víte co? Po tom, co mi alkohol napáchal v úterý, nemám chuť.
Sebedestrukce začíná.

mozek už je moc unavený na nadpis

5. července 2015 v 23:29 | Miss No Strong |  diary
Je takové horko, že se mi lepí i kalhotky k zadku.
Aneb, jo já vážně umím super úvody.

Prázdniny, jupí jej.
I když odmítám tvrzení, že inteligence se dá změřit číslicemi vytisklými na nějakém nesmyslném papíru, přesto jsem sama na sebe pyšná za průměr 1,4.
Hell yes, your miss is fucking clever.
Or nah...
číslice přece neměří inteligenci, right.

Oslava příchodu prázdnin proběhla v tom duchu, že se zvedlo 6 v šatečkách oblečených slečen působících na gymnáziu a v 9 ráno se vydaly do nově otevřeného baru, ve kterém si objednaly tři litry mojita, které usrkávaly brčky. Po ne příliš dlouhé chvíli se začaly pohihňávat, fotit hloupé fotky a než stihla obsluha přinést dvoulitrový Lynchburg, vznikla velice zahanbující fotka mého zadku, která vznikla působením paparazzi během toho, co jsem se snažila vytáhnout zapadlý mobil jedné z mých drahých spolužaček. A takhle jsem byla odměněna. thank god, že se ta fotka nevyskytuje nikde na ďábelském internetu.
Někdy se opravdu divím Froušovi, že se na mě nevysere. Dososaly jsme Lynchburg, já ukořistila asi metrové růžové brčko /ještě ho pořád mám!/, s kterým jsem všechny srala tím, že jsem jím do nich šťouchala, tři ženy nás opustily a se zbytkem jsem se odšourala na vlakové nádraží. Po cestě jsem zjistila, že můj cár papíru s ohodnocenými vědomostmi byl odcizen bandou uprchlic, takže vidina pětikila od babičky se vzdálila a já v panice volala Froušovi, že mi to sakra musí přivézt, abych měla lepší pocit.
A taky že přivezl. Ještě se nechal slyšet, že je ze mě cítit alkohol, ale že by to netipoval, kdyby mi předtím neprozkoumal dutinu ústní, což jsem na sebe byla pyšná podruhé, protože... honestly, 5 litrů koktejlu? V 9 ráno? Jo, byla jsem navátá.
Doma mi předal takovou větší kytičku (prej je mu blbé mi pořád dávat růže? why?!!), velkou čokoládu, řekl, že je na mě pyšný, prohlédl si moje šaty, zvrhle se na mě podíval a přímo v naší kuchyni mi vyhrnul sukni.
Tadá. Toť můj začátek prázdnin.

Celkově červenec pokračuje v podobném duchu. Stihla jsem jednou prohrát v kulečníku, jednou se okoupat v hnusné ale osvěžující vodě v plameňákových plavkách, spálit si břicho a nohy, dvákrát si chtít rozbít hlavu o zeď díky migréně, nechat si upravit vlasy, vidět Jurský svět (hodně dobrý film), utratit 130 Kč za jedno podřadné jídlo v KFC, koupit si dvě trička a taky přidat do mojí knihovny Hvězdy nám nepřály (jo, já vím, že už jsem tu knížku přečetla. jo já vím, že jsou i lepší knížky. ale chci ji mít doma, sakra.) a nadvakrát ji přečist. Taky jsem se stihla pohádat s Froušem a hned několikrát se usmířit. Jo. Usmiřování není nikdy dost. A sexu taky ne.

Poslední dobou si připadám divně. Nevím přesně, čím to je.
Nebaví mě hrát si na super přítelkyni, když mám chuť si zalézt do ulity a odmítat jakékoliv pokusy o konverzaci nebo doteky. Když prostě nechci, tak nechci. Jasný?
Nebaví mě dělat, že mě něco nesere, když mě to sere a sere mě to o to víc, že nevím proč. A dvakrát tolik, protože nechci, aby mě to sralo. A třikrát víc, že se nemůžu přinutit, aby mě to nesralo. Vidíte? Je to začarovaný kruh.
Nebaví mě předstírat, že jsem absolutně v pohodě ohledně toho, že jsem si jenom díky nějaké tupé píče musela vymazat kontakt na A. Jakože... chápejte. Já vím, že už to není jak dřív. Že já jsem jiný člověk a on určitě taky a vlastně už do mého života nepatří. Že už jsem někde jinde a minulost se nějak extra do přítomnosti zamíchávat nemá, pokud není zájem, aby se prolínala i do budoucnosti. Ale... sakra. Já na to, aby se ozval, čekala 2 roky. 2 debilní roky. Prostě... je to zvláštní, prázdný pocit. A dneska hrály ty písničky. Snad všude. Pokaždé jiná, ale... vždycky ty správné. Nebo špatné. Já už ani nevím.
Nebavím sama sebe výkyvy nálad, které mnou smýkají nahoru a dolů snad nadpozemskou rychlostí. Dobrá nálada, touha po blízkosti, smích, hlasitý hovor, spadnutí nálady, zamlklost, hněv, tupá bolest, izolace, smutek, slzy. Co to se mnou sakra je... snad ne znovu puberta, do prdele.
Nebaví mě být v pořádku několik dní jen proto, abych mohla na několik hodin upadnout do depresí.
Nebaví mě hypnozitovat pohledem ostré předměty a pak zkoumat písmena na zápěstí. Nebaví mě uvažovat, kam aby to nebylo moc vidět, jak abych si nepoškodila tetování a ve finále obrátit hlavu v absolutním znechucení. Protože... přece to znovu neudělám. Nechci to už znovu udělat. A dokud mám vůli, tak se najde i síla.
Nebaví mě, že si všichni myslí, že jsem v pořádku. Tím myslím absolutně v pořádku. Nejsem. Na sto procent snad už v pořádku nikdy nebudu. Najdou se chvíle, kdy se bortím a lámu a všechno uvnitř mě se chvěje, chci křičet a řvát na všechny kolem sebe. Vyřvat na ně všechno, protože sama bych si takhle nikdy ublížit nedokázala. Chci něco vzít a rozbít to, poslouchat rachot tříštících se věcí, protože v ten moment by to na okamžik přehlušilo to, jak se tříštím já. Chci zabořit hlavu do polštáře a hodně hlasitě brečet. Chci vyjít ven a utíkat, poslouchat svůj dech a následné sípění, vnímat píchání v plicích a ve finále padnout tváři na špinavou zem a slyšet jenom zběsile tlukoucí srdce a cítit bolest na prsou.

Místo toho ale jenom sedím na židli, která mi drtí kyčel, nohy pohozené na posteli, jako by snad nebyly ani moje a nepřítomně cvakám do klávesnice.
Upřímně ani nevím, o čem jsem psala. Raději to po sobě nebudu ani číst.
Jsem sráč. Jsem sráč, protože nic z toho, co jsem teď napsala, neudělám. Budu tady dál sedět, možná dočtu Alianci, možná půjdu psát, možná si něco pustím. Ale zcela určitě se ničemu z toho nepostavím čelem a raději se před tím zbaběle schovám a budu se schovávat do té doby, než mě to najde.