ani nevím, co to je.

28. června 2015 v 23:16 | Miss No Strong |  diary
Nejvíc na létě miluju asi to teplo. Pak hrášek, maliny a třešně. A vařenou kukuřici.
Když otevřu skříň a vidím ty teplé mikiny a svetry na zimu, chce se mi brečet. Nevím, jestli jsem to jenom já, ale zima mě úplně zabíjí. Největší zimu, kterou snesu, je na teplou mikinu a bundu. Horší zimy mě opravdu ničí.

Na migréně existuje jedna jediná dobrá věc. A to ta, že pokud jediná věc, která vám na ni pomůže, je spánek a dokážete ho zachytit, dospíte spánkové deficity snad za celý uplynulý měsíc.
Já takhle spala z pátku na sobotu 14 hodin.
/ještě kromě spánku docela pomáhá himalájská sůl. frouš mi ji dal k vánocům. poprvé nezabrala, protože jsem zvolila špatnou koncentraci soli, citrónu a vody. ale když přijdete na to, co vaší hlavě vyhovuje, zabere to. to jen kdyby si už někdo nevěděl rady s migrénami a zanevřel i na analgetika./


Když už jsem u Frouše, tak... já nevím, co se děje, lidi. Pár týdnů je všechno fajn a pak se najednou stane zdánlivá blbost a všechno to krachne, já jsem nasraná jak pes a on si přitom ani neuvědomí, že udělal něco špatného.
A pak jedu na jednu akci, kde je degustace vína a já degustuju fakt vehementně, přičemž mi on píše, já odepisuju dost hnusně, jenomže postupem večera, kdy je vína a hodin pořád víc a víc postupně měknu a i když jsem ho původně nechtěla ani vidět, končím sedící na patníku v dešti v 1 v noci, pobrukující si písničky a čekající na něj, až mě vyzvedne.
Když pak ležíme u nich, tisknu se k němu a bavíme se o naší budoucnosti v kontrastu s emigrantama a přiznávám, jak moc se bojím jet v létě do Egypta a jak se bojím stárnout a mít děti v takovém světě. A on mě jenom objímá a nedokáže mi k tomu pořádně nic říct, protože to nedokáže asi nikdo. Proč jsem to řešila? Protože jsem chtěla řešit všechno ostatní jenom ne tu situaci, co zase nastala. Na jednu stranu jsem pyšná, že jsem to vyřešila jednou větou, on jedním "promiň", jedenkrát si utřel slzy a už jsme se o tom nebavili. Já jen... bojím se, aby to nezůstalo jen v té jeho posteli, aby si nemyslel, že když jsem to nějak neřešila, že mi to nějak extra nevadí nebo něco podobného.
Protože vadí. Moc mi to vadí, ale odmítám si to přiznat, protože to není nic zas tak nezávažného, abych o tom nemusela přemýšlet. Jenomže jakmile o tom začnu přemýšlet, zjistím, že bych ho měla opustit a to já... nemůžu. Z pomyšlení, že bych zase měla zůstat jen já sama, mě jímají závratě.
A tak to zase překousnu, kousnu se do jazyka, přemůžu všechny hnusné myšlenky a nechám se hladit ve vlasech, dovolím si cítit se v jeho náruči bezpečně a dávám mu najevo, jak moc chci, aby mi pomohl na nic nemyslet tím, že si mě fyzicky vezme.
Zase.
Přijde mi, že tyhle věci ani jinak řešit neumím. Nebo nechci umět. Možná mi už ani tak nejde o to splynutí duší jako o splynutí těl, protože to první splynutí s sebou nese i ty špatné věci a... jakkoliv je to špatné, pro mě je to fyzické splynutí důležitější, protože... to jednoduše potřebuju a po tři čtvrtě roku mě v tomhle ohledu zklamat nemůže.
Jo, jsem špatná, zkažená a nemravná. Judge me if you want.
I když je tenhle vztah z poloviny prázdný, protože nám chybí společné zájmy, z jeho strany mnohdy i empatie ohledně mých věcí, kdy dokonce on ani nevidí žádnou moji dobrou vlastnost... nemůže mě už asi nic překvapit, protože... už ani nic víc nečekám. Stačí mi s ním čas od času usnout ve stejné posteli; to, jak se na mě dívá; způsob, jakým se mě dotýká; jednou za čas se vrtnout někam, kde nejsou žádní svědci a pořádně nahlas se všemu oddat až do momentu, kdy na mě jdou mdloby a nemám dech...
Není to plnohodnotné, většině lidí by to bylo málo, ale... mně to stačí.
Prozatím mi to stačí.

Nemůžu si pomoct, ale v kontrastu s tímhle musím myslet na Ch.
Jak se dokáže zeptat na to, co čtu, i když je to úplně mimo kontext. Jak si s ním dokážu povídat hodiny a hodiny a dokonce i ticho je mezi náma plné porozumění.
Náš vztah nikdy pořádně nebyl o fyzické stránce, víte.
Všechno vyplnilo to emocionální pouto.
A že už jsme si prošli velkým množstvím emocí.
/myslím, že by se divil, kdyby si mohl přečíst všechny ty věci, co jsem psala na ten provizorní blog./

Ve čtvrtek jsem zase byla u Jožky, potřebovala jsem si nechat spravit tetování.
Nadal mi, že mu vykám.
A taky včera mi jeden chlap vynadal, že mu vykám.
Tak pardon, no. Co já vím, že můžu tykat chlapům, kteří se baví s mým taťkou a já je zas tak dobře neznám.
Snažila jsem se být jenom slušná, god dammit.

Třeťák jsem prošla s vyznamenáním. Příští rok maturuju. A ten další bych měla jít na vysokou.
Zabijte mě.
Roky na střední mi utíkají hrozně rychle, nevím proč. Jestli to tak půjde dál, tak se ani nenaděju, a umřu.

A pár čísel na konec:
Sledováním seriálů už jsem zabila 14 dní, 15 hodin a 58 minut.
Za rok 2015 jsem prozatím přečetla 24 knih.

Čekali jste víc? Řekla jsem pár. Pár rovná se dva. Co vás učí ve škole, proboha?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 29. června 2015 v 10:06 | Reagovat

Čím starší jsi, tím rychleji prý čas ubíhá. Nelíbí se mi to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama