Duben 2015

12.4.

12. dubna 2015 v 20:34 | Miss No Strong |  diary
Některé věci občas zajdou příliš daleko.
Situace s mým blogem k tomu patří také.

Nevím, co mě to vůbec napadlo, dávat někdy lidem z mého okolí můj blog. Pak těží z vět, které sem píšu ve slabých chvílích a obrací je proti mně.
Ale já se potřebuju někam uchylovat, když je mi na hovno. Copak je tak těžké mě tu nechat na pokoji?
Očividně.
Víte, já fakt zvládnu přejít, když se to stane jednou. Ale jak je to podruhé, potřetí a takhle to pokračuje dál, mám toho akorát dost.
Takže... končím.

Tenhle článek tu nechám týden. Maximálně dva. A pak už tahle adresa existovat nebude.
Sice mě to trochu mrzí, protože... přeci jen, tohle existuje přes tři roky. Je mi docela líto těch 358 článků...
Takže mě možná přepadne melancholie a přeci jen to tu nechám. Alespoň do doby, než se smířím s tím, že to zmizí z povrchu zemského.

Nezavrhuju možnost, že začnu znovu někde jinde. Časem.
Proto chci poprosit všechny případné zájemce o novou adresu, aby mi dali vědět na email, který je zvýrazněný v menu.
Já už totiž novou adresu nikde publikovat nebudu, nebudu ji zmiňovat ani v komentářích, alespoň ne tam, kde by ji očekávali lidé z mého okolí.

Omlouvám se, ale já jsem taky jenom člověk.
Díky, že mě chápete.

so what if i'm crazier than crazy

7. dubna 2015 v 22:14 | Miss No Strong |  diary
Strašně nerada pozoruju úpadek jedné z mých oblíbenějších kapel. Ach jo. Zvlášť když tomu přihlížím s osobou, se kterou jsme se shodli, že téměř všechny texty již zmíněné kapely jsou o nás. Je to takový pocit ztráty, že už o nás nikdy žádnou písničku nenazpívají a my můžem jenom ležet a lamentovat, co se sakra stalo.
/ale minimálně tahle se jim povedla, to zas jo./

Je dobré zamrznout na konkrétním bodě a neposunovat se dál? Třeba i pokud vám to vyhovuje? Nejsem si tak úplně jistá.
Slibovala jsem si, že mě už nikdo nedonutí změnit se. Že jsem spokojená s tím, jaká jsem a prošla jsem si spoustou věcí, které mě k tomu posunuly. A pak se objeví někdo, kdo mi ukáže, že když je to dobré pro mě, nemusí to být dobré pro ostatní. Najednou to, kdo jsem, vyvolávalo smutek, slzy, starosti a hněv. A já se po tom, co jsem se sama se sebou smířila, začala nenávidět. Znovu.
Přišlo to, co jsem zapřísáhle odmítala. Začala jsem se měnit, i když to šlo ztuha.
Jak dlouho trvalo, než jsem svoji schránku prolomila? Čtyři měsíce? Pět?
A hlavně: is it enough?
Mám strach, že se vracím tam, kde jsem byla s Tomášem. Nikdy nechci, aby se to opakovalo. Nikdy nechci zase dělat všechno, co po mně chce nebo změnit každou pitomou vlasnost, kterou na mě nemá rád.
I moje špatné vlastnosti vytváří to, kdo opravdu jsem a ten, kdo chce být v mém okolí by to měl přijmout. Nebo to aspoň tolerovat, když už nic.
Nevím, jak to půjde dál. Myslím, že tady by se to mělo zastavit. Mělo by to přestat než ztratím všechno, kdo jsem a budu jenom panna na hraní, s kterou se může manipulovat podle libosti.
Ale možná mám tyhle pocity jen proto, že po mně dlouho nikdo nevyžadoval nějakou změnu, protože jsem ho prostě nenechala. (Radši si ani nenamlouvám, že to bylo proto, že mě měli rádi takovou, jaká jsem bylo. Protože honestly, it's really hard to love me in the way I am.)
Nechci se opouštět. Nechci.

Někdy minulý týden na mě přišel absolutní pocit smíření. Usmívala jsem se bez důvodu, vevnitř mě zahřívalo teplo klidu a já mohla stát na ulici a rozdávat objetí. Vážně.
Téměř se mi nestává, že jsem smířená jak s minulosti, tak s přítomností a dokonce i s tím, co by mohlo nastat.
Ačkoliv to může být i trochu frustrující, být zavřená v tomhle trojúhelníku, nevnímám to negativně. Protože vím, že až na tohle období budu vzpomínat, bude to jeden z těch vzácných momentů, kdy si řeknu: Jo, tehdy jsem byla spokojená a šťastná. Tehdy byl můj život naplněný.
A ironicky za to můžou lidi.
Podařilo se mi bez nějakých negativních dopadů přijmout člověka z mojí minulosti a i když jsem myslela, že to nezvládnu a musí mě to převálcovat, zvládám to a víte co? Už ani nevím, čeho jsem se bála. Veškeré nebezpečí pominulo.
I přes občasné přeháňky ležím v peřinách s okvětních lístků a v pevném objetí osoby, která si mě dobrovolně pustila do života a ještě mě odtud nevykopla.
A taky člověk, který vyjadřuje jak moji minulost, přítomnost, tak (doufám) i budoucnost, je pořád po mém boku a vím, že se na něj můžu ve všem spolehnout a že když prostě budu mít chuť s někým mlčet a poslouchat písničky, můžu jít za ním a nebude to divné.
Mám chuť je všechny obejmout a prostě jen do ztracení hlasu opakovat, jak strašně moc jim děkuju, že jsou se mnou.
Protože ať si říkám, co chci, já je potřebuju. Potřebuju je všechny. Potřebuju, aby mě popichovali, aby mě strašně srali, aby mě rozesmívali, aby mě s výsměšným úsměvem pozorovali, když dělám kraviny; aby pátrali v mojí tváři a něco v ní hledali, aby mě utěšovali a aby mi dodávali sílu.
A taky mě tak nějak utěšuje že... přece nemůžou zmizet všichni najednou, ne? Alespoň jeden mi musí zůstat.

Začala jsem zase aktivně psát.
Hah, no.
Ne na blog.
Snažím se zvyšovat svůj "spisovatelský skill". Kdyby jste se nudili a neměli co číst, nahoře pod ikonkou bloglovin'u je odkaz. Klidně nešetřete kritikou.
Ta stránka mě strašně motivuje. Byla jsem zvyklá, že moje věci nečte víc než jeden člověk (ale to neznamená, že mi nestačí!!), takže jsem to prostě jenom zkusila a nečekala jsem žádné převratné zázraky. Ale to, co se za ty dva měsíce, co tam jednou týdně publikuju, stalo... prostě... woooow.
Nečekala jsem to, fakt ne.
Vím, že jsou tam o moc větší spisovatelé s několika tisíci čtenáři. Ale pro mě je tohle nehorázný nakopávač dopředu a nutí mě to přemýšlet nad pořád víc a víc věcmi, co bych mohla sepsat. A ten můj jediný věrný čtenář, který pozoruje můj (snad) posun dopředu od té doby, co jsem zkusila napsat pár řádků, mi je schvaluje a taky mě do toho nepřestává motivovat.

Sama sebe děsím tím, že dneska bylo teprve podruhé, co jsem se podívala na něco do školy.
jesus, já na to tak strašně seru.
Leze na mě léto. Budiž mi to omluvou.
V létě nejsem zvyklá něco cpát do hlavy, pokud nepočítám promile alkoholu.
Doufám, že zbytek roku už nějak přežiju.
Nic jiného mi nezbývá, right...

Přežívejte, maggots.
Už vám nebudu nic slibovat o častějším publikování.