Březen 2015

i'll catch your fall

22. března 2015 v 20:16 | Miss No Strong |  diary
slibotechna's here.

Už mi to tu ale fakt chybělo.

Děje se toho strašně moc... ale dohromady vlastně vůbec nic. Původně jsem si myslela, že první článek, co napíšu po tak dlouhé době bude o tom, jak jsem dobrá, že jsem udělala převrat v myšlení a stal se ze mě pozitivní člověk.
Lhala bych.
Potřebuju vypsat všechny ty černé myšlenky z mojí hlavy, abych zase mohla předstírat, že jsem v pořádku. Protože se to ode mě očekává. Že budu normální a v pořádku.

Snažím se to svést na rozbouření hormonů, ale... tím to není. Nemůžou za to hormony, když se máte chuť vysrat na všechny a hlavně na všechno včetně vašeho života.
Není to tak lehké. Myslím ta změna v uvažování. Štěstí spíš spočívá v tom nepřemýšlet. Vůbec. Pasivně přijímat věci tak, jak jsou. Povrchově a nesnažit se je analyzovat do hloubky. Jen kopnout pod postel to špatné a sobecky vzít to dobré, bez žvýkání to spolknout a jít dál. Jenomže pak zjistíte, že čas od času pod tou postelí musí někdo uklidit a že po tom polknutí vůbec nevíte, jakou ta věc měla chuť. Tím nechci říct, že pozitivní myšlení je špatné. Není. Jen... já to asi prostě neumím.
Divím se, že jsem bez toho vydržela tak dlouho. Jen tak plavat bez potápění se do hloubky věcí.

Viděla jsem se s Ch. a bylo to tak... god, očišťující. Vidět známou tvář, i když v ní je schované něco nového. Je docela šílené, jak se známé věci dokážou ukázat v novém světle.
Jedli jsme vanilkový pudink, který fakt nesnáším a byl so fucking delicious.
Poslouchali písničky a mluvili. Jen tak, bez ladu a skladu.
Ležela jsem na jeho nové posteli a nemusela procházet infartovými stavy, protože žádné propadávání nohou nenastalo.
Bylo zvláštní dívat se, jak kouří. I mean... nevím, bylo to prostě tolik jiné. Marně přemýšlím, jak to popsat. Jako by podlehl nějakému stínu a odmítl s ním bojovat. (Jak si to tak po sobě čtu, možná je mi z toho poetismu i zle.)
A když mě nakonec obejmul... nějak jsem nalezla ztracenou rovnováhu. Do té doby jsem se bála hned několika věcí a to jedno objetí mě ujistilo v tom, že je to v pořádku. A když mě zdvihl ze země, byla jsem na okamžik opravdu volná a mohla jsem myslet jenom na to, že je fajn mít v tomhle nechutném nejistém světě alespoň jeden opěrný bod. A vůbec, když jsem se mu dívala do obličeje, cítila jsem ten známý klid z toho, že tohle ještě neskončilo. Přes to všechno.



Už je to téměř půl roku, co jsem zadaná.
Wow.
Přijde mi to přitažené za vlasy, protože to není tak dávno, co jsem si myslela, že to se mnou nikdo nedokáže vydržet. S mojí povahou.
Zpětně si promítám, co všechno tenhle půlrok stál.
Všechny ty úsměvy, smích, slova, slzy, lámání se, boje, sliby, křik, objetí, polibky a kapesníky. Spousta kapesníků.
Ale neznamená to, že už je něco jisté. Naopak. Není jisté vůbec nic. Protože musím bojovat každý den. Nesmím přestat bojovat sama se sebou, protože jakmile to udělám, zhroutím se. Ztratím všechno to, o co se snažím a budu zase zpátky na začátku.
Nesmím přestat. Kvůli němu.
Tolik se snažím. Několikrát jsem už dokázala vytěsnit všechno špatné a chovat se nespoutaně a iracionálně jako dítě. Se vším tím smíchem, pošťuchováním a ostatním. Asi jsem se cítila i šťastně. Ale nesměla jsem o ničem mluvit. Ne že by to po mně chtěl, ale stejně. Nemohla jsem si ty otázky klást ani sama, protože kdyby ano, zjistila bych, že to není tak růžové, jak se na první pohed zdá.
Nezjistíte to v moment, kdy se smějete.
Zjistite to ve chvíli, kdy se objímáte, on se usmívá a vyzařuje z něho štěstí a vy se schováváte a rozmrkáváte slzy.
Nedokážu říct, co je špatně. Asi je prostě špatně úplně všechno. Asi občas musí být všechno špatně, aby zase mohlo být všechno dobře.
Ale já už prostě nechci zažívat to zalykání se úzkostí.

Čumím na tu fotku Eiffelovky nade mnou a přemýšlím, co na tom každý vidí, co na tom vidím i já. (Ani bych tak nechtěla vylézt nahoru, ale spíš se schovat pod ni, opírat se o tu konstrukci a schovat se do jejího stínu.)
Tisknu si k hrudníku různé knížky a snažím se schovat za všechny ty dokonalé příběhy s nedokonalými postavami.
Nehybně ležím, snažím se pravidelně dýchat a vnímám, jak mi srdce tluče v rytmu znějící hudby. Začnu se usmívat, protože je to úžasné. Souznění hudby a mojí zjizvené duše.
Piju vodu a k večeru nic nejím. Potřebuju dostat své tělo do stavu, který mi bude vyhovovat. Potřebuju si dokázat, že mám alespoň něco pod kontrolou.
Úspěšně seru na školu a ještě úspěšněji mi to zatím prochází.
Dívám se na spoustu Disneyovek, protože pořád odmítám svoje blížící se osmnácté narozeniny. Cítím se tak na 14, lidi. Já nechci být dospělá.
Zažívám pocity, jako by vás někdo práskal bičem po holých zádech z těch nevyřčených věcí, které se vrací a já se příliš bojím je říct. Žiju v iluzi, že dokud o nich nepromluvím, nedějí se. A tak se jen bojím každého tónu a každého pohledu na žiletky a jiné ostré předměty. Ale nesnažím se tomu vyhýbat. Stejně vím, že tomu neuteču.

a pak jsou tu tihle dva,
co mě nabádají,
abych se nevzdávala

50 shades of grey - kniha x film

8. března 2015 v 20:19 | Miss No Strong |  book or movie

Díky přání mých rozmilých čtenářů je tu další srovnání, tentokrát tolik milovaného/nenáviděného trháku 5O shades of grey. Pokusím se být nestranná a tvrdě objektivní. Za úspěch ovšem neručím.