I will not break

4. února 2015 v 20:49 | Miss No Strong |  diary

Konečně nastala nějaká změna...
Je to jako na houpačce. Jednou se pohybuju v těch největších výškách, chvíli tam zůstanu a pak zase padám hluboko dolů. Jak už to bývá, dole bývám většinou častěji, protože... you know, je složitější se potom zase rozhoupat.
Ale už jsem v pořádku... víceméně. Ještě občas strkám hlavu pod peřinu a soustředím se na správné dýchání, protože se nechci soustředit na nic jiného; děsím Frouše, když mu řeknu, že chci jet domů o spoustu hodin dřív než bych normálně chtěla rozbitou mě drží v náručí a já se snažím si z něho načerpat sílu, abych se mohla dát zase do pořádku. Nemluví, jen dýchá a pevně mě k sobě tiskne. A já tiše říkám, že budu v pořádku. Že to jednou přijde. A on se mě snaží přesvědčit, že nebudu. Že v pořádku už jsem. Opravdu bych tomu chtěla věřit, ale... není to pravda.

Ať se vyskytnete v jakékoliv situaci, můžete si vybrat. Já mám momentálně na výběr chladný přístup nebo překypování láskou. Možná si myslíte, že je to jednoduchá volba. Není. Protože všechny krásné věci mají i stinné stránky. Stejně jako ve všem špatném je něco dobrého.
Když si zachovám odstup, nebude mi moct nikdy ublížit. Což je fajn, alespoň podle mě. Žádné slzy, žádná bolest. Nic takového. Jenomže mu samozřejmě ublížím tím, že budu chladná. Vlastně určitým způsobem ublížím i sama sobě.
A pokud si vyberu tu lásku a všechno s ní spojené... může se stát, že i když se stane úplná hloupost, zničí mě to. Chápete? Budu prostě příliš zranitelná.
Nejlepší variantou by samozřejmě bylo, kdybych všechny ty kladné stránky dokázala zkombinovat a ty špatné úplně vytěsnit. Jenomže... není to tak jednoduché.
A tak se snažím jenom moc nehroutit, což mi nevyjde pokaždé. Jen špatné slovo nebo... něco zdánlivě bezvýznamného mi stačí, abych se zase zřítila dolů. Začíná být čím dál těžší se zvednout.

Možná je to ode mě sobecké a hnusné, ale... čím častěji vidím, že i on je díky mně slabší a zranitelnější, tím se cítím líp. Sice bych se za to měla nesnášet, že ho nutím se takhle cítit, ale... necítím se potom tak slabě a poníženě, když to nezvládnu. Protože vidím, že on to taky někdy nezvládne.
Bolí mě vyděšený pohled v jeho očích, když stírám jeho slzy, jako by se mi na dlani rozleptávala kyselina. Ale něco ve mně povolí. Je to tak zlé?

Nemám čas moc přemýšlet. Ani se nesnažím si ten čas udělat.

V sobotu jsem byla na plese. Všichni na mě zírali, jako by mě viděli poprvé v životě. Jako by ze mě šaty a výrazné líčení mohly udělat jiného člověka.
Vlastně jsem za celý večer utratila jenom deset korun za šatnu, přesto jsem byla lehce podnapilá. Zúčastnit se totiž rozhodla spousta spolužáků ze základky, s kterýma jsem se dřív buď bavila hodně nebo jsme se dlouho neviděli. A po tom, co za mnou přijel i Frouš a odešel jeden rušivý element, jsem byla úplně uvolněná.
Hodně se tancovalo, smálo a pilo.
Do postele jsem se dostala až v 5. Jakože ráno. Nebo vlastně... už ve 3, ale nespala jsem. Nevěřili byste, kolika způsoby se dá využít kravata. A jak moc sexy je můj chlap v obleku či košili.

Celé dny trávím ve škole, cvičím, jsem s Froušem anebo se učím. Včera jsem šla spát před jedenáctou a jsem šíleně unavená. Normálně tak brzy spát nechodím. Mylně jsem se domnívala, že mi víc spánku prospěje.
Zjistila jsem, že když mám odpoledne jenom pro sebe, nevím, co mám dělat.
Alespoň jsem pokročila ve čtení a dostala jsem jeden geniální (i když přiznávám, že trochu pubertální až dětinský) nápad.
Víte, nikdy jsem neměla možnost se takhle vybouřit a vím, že se to hodí tak k holkám okolo 15. roku věku (spíš mladší). Ale jen mi to tak proletělo hlavou a já se toho chytila.
Takže jsem koupila velký sešit s tvrdýma deskama, do kterého jsem prozatím jen založila (ale postupně to do něj míním nějak zapracovat) všechny účtenky a vstupenky, když jsme spolu s Froušem někde byly. Takový love diary.
/nesmějte se tak nahlas/

Tak přežívejte týden, moji maggots. A držte mi palce, abych v sobotu přežila bez otravy alkoholem další ples.
A k vašim blogům se dostanu. Slibuju. Třeba příští století nebo tak.

Bis später.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose | 5. února 2015 v 11:27 | Reagovat

Plesy mám hrozně ráda, to je super, že ses (aspoň?) na na tom plese mohla tak uvolnit. A ten tvůj "love diary" náhodou není tak špatný nápad, jednou to bude hezká vzpomínka. ;)

2 Wye | E-mail | Web | 7. února 2015 v 9:54 | Reagovat

Ono je asi normální, že od milovaný osoby dokáže ublížit i jedno jediný slovo, sebemenší hovadina, kterou dotyčnej ani nemyslí vážně bo tak. So, hold on.

Love diary... To zní pěkně :)

3 Ang | Web | 8. února 2015 v 13:57 | Reagovat

Haha, plesy jsou fajn, že? Tak nějak. Sem tam. :)

Love diary. Zní to opravdu trochu legračně. Ale co už. Je to hezký.

(A nevím, asi mi přijde lepší... milovat toho člověka. víš co, protože.. ten chladnej přístup... hm, trochu i bez těch dobrejch věcí.)

4 Adri | Web | 9. února 2015 v 17:21 | Reagovat

Je fajn sa odreagovať, či už niekde na plese, koncerte či proste vonku. Uvoľnenie sa nie je nikdy na škodu. :)

Ten pocit, ktorý máš keď vidíš že aj niekto iný je kvôli tebe zraniteľnejší poznám...neviem, čím to je ale je tak divne ukľudňujúci.
Love diary znie vtipne, ale spätné spomínanie pri tom môže byť fajn. :)

5 Dark Devil | Web | 22. února 2015 v 21:50 | Reagovat

Víš, co si myslím? :) Že i když se bojíš, že by ti mohlo být ublíženo, tak občas, pro někoho, prostě stojí za to riskovat, protože když se poddáš tomu strachu, bude to nakonec to jediné, co ti zbyde a to nebude moc příjemný společník. Držím ti palce, aby ses rozhodla správně a svýho rozhodnutí nelitovala. Chápu, že je to těžké, ale občas něco risknout nakonec nemusí bejt chyba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama