Únor 2015

blog mě musí nenávidět

25. února 2015 v 14:21 | Miss No Strong |  diary
Už několik dní mě v záložce praží nenávistným pohledem otevřený editor blogu.
Jo, jsem prostě hrozná.
Příkladem budiž, že jsem chtěla psát už několik dní před Valentýnem, pak o Valentýnu, pak po Valentýnu a... nakonec píšu až teď.
Myslím, že můžu ten rozepsaný článek o svátku zamilovaných smazat, hah. Už to jaksi není aktuální.

Ani nevím, co je vlastně nového.
Moc jím a málo cvičím.
Mám už nechutně poškozené vlasy a dlouhou ofinu. Nutně potřebuju ostříhat. Co nejdřív.
Byla jsem v kině na 50 shades of Grey a bylo to tak zlé, že si nejsem jistá, jestli mám dělat srovnání (v případě zájmu se vyjádřete).
S Froušem nechcete jít nakupovat. Fakt ne. Je horší než ženská.
Úspěšně jsem přežila týden o samotě s máti.
Pořád se mi daří nějak přecházet chřipkové stavy, přestože v mém okolí už si tím prošla celá moje rodina. Moje imunita se vzpamatovala.
Na tom školním plese jsem tehdy nakonec nebyla. Dala jsem přednost spánku.
Připsala jsem si k dobru další výhru v kulečníku.
Vykouřila jsem si z hlavy problémy a pila tekutou lásku.
S Froušem pomalu ale jistě vytváříme love diary.
Nejsem schopná dočíst 150 stran, protože ta knížka už je prostě moc zamotaná, postavy se vyvíjí špatným směrem a... je to prostě nuda, ach jo.
Úspěšně rozdívávám pořád další a další seriály.
Přesto mám (zatím) docela uspokojivé známky ve škole.
Právě jsem u babičky, ke které jsem nezavítala minimálně půl roku. Ale spíš víc. Je tu klid a pohoda.. pokud si teda zavřu dveře.
Vrátily se mi noční můry, i když ne v takovém kalibru jako dřív. Netuším proč.
Začínám se příliš moc zabývat budoucností. Snažím se tomu vyhýbat. Moc mi to nejde.
Jsem v relativním klidu, protože se snažím být pořád v jednom kole. Něco dělat, být někým obklopená nebo se prostě od té svojí stupidní hlavy držím dál.

Každý ten bod bych mohla rozepsat podrobněji. Ale dokážete si představit, jak by tenhle článek byl dlouhý?
Opravdu bych měla psát trochu častěji...

I will not break

4. února 2015 v 20:49 | Miss No Strong |  diary

Konečně nastala nějaká změna...
Je to jako na houpačce. Jednou se pohybuju v těch největších výškách, chvíli tam zůstanu a pak zase padám hluboko dolů. Jak už to bývá, dole bývám většinou častěji, protože... you know, je složitější se potom zase rozhoupat.
Ale už jsem v pořádku... víceméně. Ještě občas strkám hlavu pod peřinu a soustředím se na správné dýchání, protože se nechci soustředit na nic jiného; děsím Frouše, když mu řeknu, že chci jet domů o spoustu hodin dřív než bych normálně chtěla rozbitou mě drží v náručí a já se snažím si z něho načerpat sílu, abych se mohla dát zase do pořádku. Nemluví, jen dýchá a pevně mě k sobě tiskne. A já tiše říkám, že budu v pořádku. Že to jednou přijde. A on se mě snaží přesvědčit, že nebudu. Že v pořádku už jsem. Opravdu bych tomu chtěla věřit, ale... není to pravda.

Ať se vyskytnete v jakékoliv situaci, můžete si vybrat. Já mám momentálně na výběr chladný přístup nebo překypování láskou. Možná si myslíte, že je to jednoduchá volba. Není. Protože všechny krásné věci mají i stinné stránky. Stejně jako ve všem špatném je něco dobrého.
Když si zachovám odstup, nebude mi moct nikdy ublížit. Což je fajn, alespoň podle mě. Žádné slzy, žádná bolest. Nic takového. Jenomže mu samozřejmě ublížím tím, že budu chladná. Vlastně určitým způsobem ublížím i sama sobě.
A pokud si vyberu tu lásku a všechno s ní spojené... může se stát, že i když se stane úplná hloupost, zničí mě to. Chápete? Budu prostě příliš zranitelná.
Nejlepší variantou by samozřejmě bylo, kdybych všechny ty kladné stránky dokázala zkombinovat a ty špatné úplně vytěsnit. Jenomže... není to tak jednoduché.
A tak se snažím jenom moc nehroutit, což mi nevyjde pokaždé. Jen špatné slovo nebo... něco zdánlivě bezvýznamného mi stačí, abych se zase zřítila dolů. Začíná být čím dál těžší se zvednout.

Možná je to ode mě sobecké a hnusné, ale... čím častěji vidím, že i on je díky mně slabší a zranitelnější, tím se cítím líp. Sice bych se za to měla nesnášet, že ho nutím se takhle cítit, ale... necítím se potom tak slabě a poníženě, když to nezvládnu. Protože vidím, že on to taky někdy nezvládne.
Bolí mě vyděšený pohled v jeho očích, když stírám jeho slzy, jako by se mi na dlani rozleptávala kyselina. Ale něco ve mně povolí. Je to tak zlé?

Nemám čas moc přemýšlet. Ani se nesnažím si ten čas udělat.

V sobotu jsem byla na plese. Všichni na mě zírali, jako by mě viděli poprvé v životě. Jako by ze mě šaty a výrazné líčení mohly udělat jiného člověka.
Vlastně jsem za celý večer utratila jenom deset korun za šatnu, přesto jsem byla lehce podnapilá. Zúčastnit se totiž rozhodla spousta spolužáků ze základky, s kterýma jsem se dřív buď bavila hodně nebo jsme se dlouho neviděli. A po tom, co za mnou přijel i Frouš a odešel jeden rušivý element, jsem byla úplně uvolněná.
Hodně se tancovalo, smálo a pilo.
Do postele jsem se dostala až v 5. Jakože ráno. Nebo vlastně... už ve 3, ale nespala jsem. Nevěřili byste, kolika způsoby se dá využít kravata. A jak moc sexy je můj chlap v obleku či košili.

Celé dny trávím ve škole, cvičím, jsem s Froušem anebo se učím. Včera jsem šla spát před jedenáctou a jsem šíleně unavená. Normálně tak brzy spát nechodím. Mylně jsem se domnívala, že mi víc spánku prospěje.
Zjistila jsem, že když mám odpoledne jenom pro sebe, nevím, co mám dělat.
Alespoň jsem pokročila ve čtení a dostala jsem jeden geniální (i když přiznávám, že trochu pubertální až dětinský) nápad.
Víte, nikdy jsem neměla možnost se takhle vybouřit a vím, že se to hodí tak k holkám okolo 15. roku věku (spíš mladší). Ale jen mi to tak proletělo hlavou a já se toho chytila.
Takže jsem koupila velký sešit s tvrdýma deskama, do kterého jsem prozatím jen založila (ale postupně to do něj míním nějak zapracovat) všechny účtenky a vstupenky, když jsme spolu s Froušem někde byly. Takový love diary.
/nesmějte se tak nahlas/

Tak přežívejte týden, moji maggots. A držte mi palce, abych v sobotu přežila bez otravy alkoholem další ples.
A k vašim blogům se dostanu. Slibuju. Třeba příští století nebo tak.

Bis später.