i'm gonna be okay one day

26. ledna 2015 v 22:57 | Miss No Strong |  diary

Minulý týden byl velice těžký. Myslela jsem si, že se tomu dokážu vyhnout a nedostaví se to už na začátku roku, v lednu.. ale.. nebylo mi přáno.
Plnila jsem si plíce kouřem z šišy, pila teplý čaj... Ale ani to mi nedokázalo vykouřit problémy, které mi vířily v hlavě. Dokázala jsem se sice na několik hodin uvolnit, když jsem seděla opřená o pohodlný polštář v rohu okolo příjemné společnosti, ale nedokázala jsem odehnat strašáka, který mi připomínal, co mě čeká, až se vrátím. Chtěla jsem, aby to nebylo všechno tak vtíravé...
Rvaly se mi slzy do očí a já se jim nedokázala (nebo jsem se ani nechtěla) bránit. Neviditelná ruka mi drtila krk a když jsem otevřela dveře, vletěla mi do tváře facka od vší té nespravedlnosti, škodolibosti a dusící úzkosti. Zavřela jsem se v koupelně, snažila se zhluboka dýchat, ale nepomohlo mi to.


Napadlo mě to už v autě. Že bych mohla...jenom trošičku... ulevit si od všech těch negativních pocitů, když moje obětiny v podobě slz ani překypujícího hněvu nepomáhaly. A přísahám bohu, že to pomohlo. Vyžadovalo to větší sílu než jsem chtěla, ale splnilo to svůj účel.
Spadla opona a odhalila všechno. Všechnu tu slabost, ztracenou sílu a víru, strach. Nemohla jsem se zastavit, měla jsem pocit, že snad nikdy nepřestanu. Ten večer jsem spala na mokrém polštáři se štípající rukou.
Ještě další den jsem bojovala s klaustrofobickou úžkostí, ale už tu byla ta příliš uklidňující bolest, která mě přesvědčovala, že jsem v pořádku. A poprvé po těch několika měsících jsem se v pořádku cítila. Sice jsem byla slabá, ale pro tu chvíli v pořádku.
Přestala jsem to skrývat. Věděla jsem, že si toho stejně nikdo nevšimne a byla jsem za to ráda. Jen rudá jde na bílém příliš vidět.

V pátek přišel další bod zlomu. Ulevilo se mi, že už mám definitivně za sebou první pololetí třetího ročníku a že jsem to zvládla dobře. Ale... celý den jsem strávila ve společnosti své rodiny a ať to zní jakkoliv psychopaticky, nedělá mi to dobře. A když se do toho přidal Frouš... přiznávám na plnou hubu, já jsem to prostě nezvládala. Seděli jsme všichni v obýváku a na mě se valilo příliš mnoho hlasů, moc rozhovorů, moc nutnosti bránit se slabým ale příliš mnoha útokům na mou osobu.... Znovu v tom týdnu jsem se zavřela do koupelny a kroutila na sebe hlavou, pustila jsem slzy zase z očí a jen jsem si tiše šeptala pravdu, že tohle nezvládám, že tohle snad nikdy nezvládnu a už se to nesmí nikdy stát. Ale musela jsem nabrat vzduch do plic a vrátit se. A tak... jsem to udělala. Neměla jsem kam utéct.

Sobota přinesla nejen další den, ale taky další nároky, kdy jsem se prostě nemohla sama zavřít do prázdného pokoje a zůstat tam, dokud se nedám zase do pořádku. Ne, protože Frouš seděl na pohovce spolu s mými rodiči a i když jsem překypovala nervozitou, svírajícím se hrdlem a návaly krve do mojí hlavy, musela jsem vytrvat. Proč? Snad abych si dokázala, že za něco stojím, že ještě něco dokážu, že ještě zvládnu trochu přetvářky a těžce dosažitelné lhostejnosti.
Ale chtělo to jenom jednu menší hádku s matkou, aby se všechno rozsypalo. Abych se já rozsypala. A se mnou i veškerá domnělá pohoda v tomhle zatraceném domě.
Jako bych to pořád viděla před sebou. Jako bych zvuk našich křičících hlasů slyšela, i když se mi většina slov už slila dohromady. Jak se díval z okna a střílel po mně ta slova, která se do mě bolestivě zabodávala, ale já je vracela a ještě v silnějším kalibru.

,,pořád řešíš jenom kraviny! jsou důležitější věci!"
,,přestaň mě poučovat a učit mě, jak mám žít svůj život!"
,,stahuješ mě ke dnu!"
,,nikdy jsem tě o pomoc neprosila!"
,,chci ti pomoct, když se trápíš!"
,,stejně mi jsou tvoje rady úplně k ničemu! tak se o mě nestarej, já si tím dokážu projít sama!"
,,jenomže mě to taky trápí"
,,nemusíme se trápit oba. proč mě nenecháš na pokoji, když se mi tohle děje?"
,,třeba proto, že tě miluju!"

Ještě chvíli stál u okna. Bylo takové ticho, že jsem slyšela jeho přerývaný dech. Pak přišel ke mně a sedl si vedle mě na postel. Zdráhavě jsem se na něj podívala a viděla slzy v koutcích jeho očí a to mě definitivně zlomilo. Věděla jsem, že jsem přestřelila.
Přehnala jsem to se svým sobectvím, se svou zaujatostí vůči každé špatné věci, se svou zaslepeností ohledně druhých lidí.

400 přečtených stran během třech dnů mi ukázalo, jak mám správně vyjadřovat lásku a já jsem to zkusila... a ono to funguje. Cítím se líp, když tomu dávám volný průchod. Je to lepší než nechat negativní emoce, aby mě pohltily. I když mě to může zničit po sebemenším záchvěvu pochybností nebo popírání z jeho strany.
Dlužím mu to za jeho slzy a za to, že ho stahuju spolu se mnou.
Ale nikdy to nedovolím.
Nikdy nedovolím, aby kvůli mně sáhl na dno. I kdybych ho měla nechat odejít, jen abych měla tu jistotu. Nikdy se mnou tak nízko nepůjde. Ne, protože po tom, co si sám vybojoval by sám nikdy tolik neklesl. A i když já se budu topit, jemu budu držet hlavu nad vodou a nedovolím mu potopit se, aby mě zachránil. Protože v tom momentu by se utopil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 27. ledna 2015 v 22:28 | Reagovat

Možná by se neutopil. Možná byste se mohli držet navzájem.

2 Narween Black | E-mail | Web | 31. ledna 2015 v 21:08 | Reagovat

Ooooch ten koniec. Prečo sa vždy viem tak stotožniť špeciálne s poslednými odstavcami tvojich článkov?
Celé dni strávené v spoločnosti rodiny nerobia dobre ani mne -_- Vlastne nepoznám nikoho komu by robili dobre. Ach, ono to opäť raz bude dobré. Musí byť.

3 Dark Devil | Web | 1. února 2015 v 20:58 | Reagovat

Možná to, že by se utopil si myslíš jen ty, třeba by to tak nebylo.. Nechci říkat, že za zkoušku nic nedáš, protože... protože by to bylo hnusné říct, když jde o člověka, ale pokud ti nabízí pomoc a ví alespoň trochu, do čeho jde, tak musí vědět, co dělá.. Nebylo by alespoň měl.. Ale co já o tom vím... Že? Jen... víš, jak to myslím, snad, doufám..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama