Leden 2015

i'm gonna be okay one day

26. ledna 2015 v 22:57 | Miss No Strong |  diary

Minulý týden byl velice těžký. Myslela jsem si, že se tomu dokážu vyhnout a nedostaví se to už na začátku roku, v lednu.. ale.. nebylo mi přáno.
Plnila jsem si plíce kouřem z šišy, pila teplý čaj... Ale ani to mi nedokázalo vykouřit problémy, které mi vířily v hlavě. Dokázala jsem se sice na několik hodin uvolnit, když jsem seděla opřená o pohodlný polštář v rohu okolo příjemné společnosti, ale nedokázala jsem odehnat strašáka, který mi připomínal, co mě čeká, až se vrátím. Chtěla jsem, aby to nebylo všechno tak vtíravé...
Rvaly se mi slzy do očí a já se jim nedokázala (nebo jsem se ani nechtěla) bránit. Neviditelná ruka mi drtila krk a když jsem otevřela dveře, vletěla mi do tváře facka od vší té nespravedlnosti, škodolibosti a dusící úzkosti. Zavřela jsem se v koupelně, snažila se zhluboka dýchat, ale nepomohlo mi to.

i'm falling down again

12. ledna 2015 v 22:00 | Miss No Strong |  diary
Přála bych si nemít pocity úzkosti, kdykoliv se děje něco skvělého; neběsnit, když jde jen o banalitu a nemít flashbacky, které mě drtí a ničí všechno, o co jsem se tak dlouho snažila.

Víte, od té doby, co se mi do života vrátil Ch. a co jsem se smířila s tím, že mám relativně fungující vztah s někým, komu nejsem lhostejná, jsem se začala cítit dobře... ale moc dlouho ten pocit nepřetrval.


Jednou, když už se setmělo, se mi začalo svírat hrdlo a v hrudi mě bolelo, jako by chtělo něco vyskočit ven. Něco, co bylo příliš dlouho skryto a chtělo ven. Ruce chytily nepředstavitelný třes a nedostávalo se mi kyslíku. Nitro mi zaplavovala taková úzkost, která vyvolala její sestru nejistotu a bráchu strach. Měla jsem chuť jenom se zabořit do peřin a brečet a brečet, dokud bych ji nevybrečela.
Nejistota se postarala o pochyby o náklonnosti, lásce, dobrém pocitu ze všeho kolem, bytí v pořádku, budoucnosti... a strach o všechno ostatní.
Ale je fajn, když na tohle nejste sami. I když se vám chce zahrabat se až do jádra země a nikdy nevylézt, přesto vás někdo nutí vyklepávat písmena a cítit vděk za to, že vás nepustí do té výše zmiňované činnosti v peřinách.
Nejhorší na tomhle všem je, že sebou cukám a odmítám si někoho pouštět k tělu. Když se stane, že se zase takhle nalomím (a netrvá to jenom jeden den), potřebuju trochu času, abych se dokázala zase zvednout. Jenom chci trošku pochopení. Nic víc.

Když už jsme u těch extrémních pocitů, měla jsem chuť (a taky věřím, že bych to byla udělala, kdyby byli někde poblíž) vzít hlavu jedné nejmenované "přítelkyně" a mrdnout jí o chodník tím způsobem, až by jí z uší vystříkla krev... a pak se obrátit k mému milovanému příteli a vrazit mu facku, až by mě pálila dlaň.
Až mě děsilo, jak velký vztek cítím, ale bylo to tak osvobozující... chci říct, v tomhle jsem žila celý rok a pak jsem tyhle emoce upustila... a teď to bylo tak strašně silné, úplně mě to pohltilo, vevnitř mě to vřelo, ta agrese mě kompletně naplňovala a dávala mi pocit, že bych dokázala i nemožné. Musel na mě být děsný pohled, přiznávám.
Cítím se špatně za to, že jsem si to užívala celé tři hodiny, než jsem to nechala postupně odeznít.

V neděli jsem si sedla s taťkou v obýváku, popíjeli jsme víno a poslouchali fajn písničky, až jsme objevili jednu, díky níž mě bodalo na prsou a v očích mě štípaly slzy. Někdy není potřeba husí kůže.

Při každém odhalení nohou si přejíždím po další modřině. Uvažuju, že každá symbolizuje uplynulý měsíc. Snažím se to brát jako pozitivní věc. Přeci jen to nemizí po zas tak dlouhé době.

Nesnáším ty strašně rychlé změny. Chvíli je to jako bych byla jedna z těch křehkých, porcelánových panenek... a několik dní na to...
Ani nevím, jak to mám popsat. Prostě.. když se snažím marně bránit a dopadají na mě jeho ruce v hravé rvačce... vracím se zpátky do koupelny, kde na mě dlaně někoho jiného dopadaly mnohem tvrději a v kratších intervalech, rvaly mi vlasy a mně po tvářích jenom stékaly slzy, nedokázala jsem vydat žádný zvuk, který by dokazoval moji bolest a beznaděj, prostě jsem jenom stála. Tiše, jen prudké nádechy a dunivé rány na mých zádech prolomovaly ticho.
Několik dní jsem pak stávala před zrcadlem a v odrazu tupě zírala a počítala modré skvrny.
Nikdy bych to nahlas nepřiznala. To, jak mě to postupně znovu ničí a já se podvědomě zase hroutím a klesám na kolena, přitom se nezapomínám znovu vzdálit do svého tmavého kouta, kde mě nikdo nevidí ani neslyší. Občas mám pocit, že je mi tam lépe. Tam mě může zničit jenom samota. Ne bolest. Ne nepromyšlené kroky dopředu, které mě jenom tlačí zpátky. Ne nepochopení.
Přišla jsem k závěru, že se ke mně takhle chová, jen když jsme u nás. Je tady něco špatného prostě. A klidně se smějte. Cítím, že tohle místo nutí ke špatným činům už jen proto, že už vsáklo moje slzy, krev a bolest. A nebylo to (jen) z puberťáckých výkyvů nálad.

Zjistila jsem, že opravdu špatně snáším nahodilé doteky, kterými vás obdarovávají lidé, se kterými jste ve styku. Ten letmý dotek na rameni, důkaz přítomnosti v podobě dlani na stehně nebo třeba jen nezamýšlené drcnutí ramenem o rameno. Paradoxem je, že tímhle způsobem projevuju účast, útěchu a starost i já, protože... předpokládám, že každý není magor jako já a neucukne pod mojí rukou.

Rozhodla jsem se něco udělat se svých ochablým svalstvem na břichu, protože se na sebe nemůžu dívat a je mi ze sebe zle.

Dokonce i teď bych se měla učit.

just to know i'm alive

3. ledna 2015 v 15:21 | Miss No Strong |  diary

Jak jsem byla skeptická vůči Vánocům... byly nejlepší za posledních pár let.