it's killing me, killing me.

2. prosince 2014 v 17:21 | Miss No Strong |  diary
/konečně u něčeho zaznamenávám změnu k lepšímu. z ufňukaných emoušků docela solidní metalisti. i like this change./

Stojím před zrcadlem a snažím se najít systém v tom, jak mi mokré vlasy padají do čela. Vlastně se snažím najít systém úplně ve všem. Nevím, jak dlouho tak stojím. Jen cítím, jak se mi opírá o nohy ta chlupatá koule a prohlíží si mě vševědoucíma očima. Jako by opravdu věděl. Zakroutím hlavou a snažím se docílit poddajných vlasů.

Dohaduju se s matkou. Už zase. Strávily jsme spolu celé odpoledne v obchodech, s nenuceným smíchem a uvolněným hovorem... a přijdeme domů a je to zase všechno pryč. Asi nemůžeme mít normální vztah.

Ležím v posteli a hlava se hlásí o slovo, chce si odpočinout, chce spát. Mám pocit, že se mi pyžamo zákonitě musí rozleptávat přímo na kůži, skoro bych přísahala, že to bolí. Je to nepříjemné asi jako neustále se opakující dny v týdnu. Je to jako prokletí.

pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
over and over

Mobil mi hlásí slabou baterii. Potřebuje dobít. Opovržlivě se usmívám a s nechutí šátrám v šuplíku. Musím vstát z postele. Nenávidím to.
Nechci nic dobíjet, nechci dobíjet ani sebe. Nechci si každý den lehat do postele a spát, nechci ráno vstávat z postele, strkat si do oí čočky, mrznout na autobusáku, lézt do autobusu (kde je nechutně přetopeno) a pak se neúspěšně pokoušet komunikovat, vyplňovat nekonečné přívaly papírů testujících mé ználosti, jezdit domů, být zavřená v pokoji, lehat do postele a spát....
Vidíte, v čem je problém? Já jsem problém.
Nechci vylézat z postele, chci v ní zůstat alespoň dva týdny, obklopit se tou tunou knížek, co jsem si přinesla z knihovny a ani se kurva nehnout. Nechci žít svoji realitu, chci zůstat ponořená mezi stránkami knih, dokud bych se tam úplně neztratila.

Jediné přípustné vyrušení je, když mi stránky zastíní jeho hlava, prohrábne mi vlasy, položí mi hlavu na rameno, políbí mě na tvář a pak nahlas přečte pár řádků. Vracím se zpátky a ani mi to nevadí. Nevadí, že budu muset na návrat počkat dokud neodejde, protože v tomhle je ta realita fajn.
Ležíme, nikdo nedokáže rozeznat, kde jeden začíná a druhý končí. Občas posmrkne. Tisknu mu tvář do ramene. Uhlazuje mi vlasy, které ho šimrají na tváři. A já jsem za tyhle chvilky věčná, protože se zdá, že konečně porozuměl ceně ticha. Ticho je skvělé, když přijde v pravou chvíli a dokážete mu rozumět. Po dlouhé době je mi lehce a v duchu na něj křičím, aby mi řekl, že mě miluje. Protože vím, že když mu dneska odpovím, že já jeho také, vím, že to bude pravda.

Přestala jsem o tom přemýšlet, i když mi to nepřestává vrtat hlavou. Strašně moc problémů přichází jen proto, že běžně přehlédnutelné věci zveličujeme ve svojí hlavě. A já taková nechci být. Nechci přemýšlet nad každým nadechnutím, které udělám.
Tím pádem jsem mu o tom neřekla. Třeba to jednou přijde. A třeba ne. Teď na to ale vhodná doba určitě není.

Začalo se kolem mě motat zase nějak moc lidí. Spíše se začali vracet. Jako bych si nevšimla, že někdy odešli.
Jarda, Tom, Petr, Peca, Jožka...

- bloudíš? to je v pořádku, můžeš mě vzít s sebou.
- nemůžu, ztratíš se taky.

Naopak ti, které jsem vídala každý den a relativně jsem s nimi vycházela a snášela je, mi začínají zpracovávat nervy. Už jen jejich hlas mě přivádí k nepříčetnosti... a už se ani nesnažím to tajit nebo maskovat. Jen se snažím držít svůj vztek na uzdě.
All I can do for ya.


Čekám na jídlo v nějakém čínském fast foodu a ten číňan/korejec/vietnamec/japonec/whatever se na mě usmívá a já nemůžu odolat a usmívám se taky, protože je to milý a hloupý. Byl to jediný nefalšovaný procítěný úsměv za celý den.
Rozeto, nečum tak na mě, prosím tě. Proč mám sakra pocit, že ty zvířata ví víc, než si myslím?

Ještě pořád nemám dárky na Vánoce.
Mám v šuplíku schovaný sáček pendreků, aby mi je nikdo nemohl sežrat.
Nemám čas na hudbu.
Přes víkend jsme si rozdělili ve třech litr Becherovky a bylo to fajn, oni byli fajn, já jsem byla fajn.
Cpeme se pizzou a málem se dusíme smíchem, postupem večera přestávám vědět, o čem se bavíme, ale ještě pořád je to fajn, začínám zpívat a vím, že je nejvyšší čas jít ven. Dopíjím další pivo. Za chvíli sedám k Froušovi do auta. O něčm mluvím, nevím o čem, nevím proč, ale je to osvobozující, protože nepřemýšlím a to je osvobozující vždycky. Říká, že ze mě cítí pivo, ale neříká to zle, tak se usměju a dívám se mu do tváře. Snažím se ho dotknout, ale jako by se mi ztrácel před očima. Chytá me za ruku a vede mě domů.
Napůl stojím napůl sedím opřená o něj, s hlavou zakloněnou a opírající se mu o rameno a společně se díváme v neděli na ohňostroj a já si připadám jako něco víc, i když mi mrznou nohy a umrzají uši, protože máme každý jednu moji rukavici a i když je zima, je mi svým způsobem teplo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amy | 2. prosince 2014 v 21:41 | Reagovat

Jé s těma knihama si přeju přesně to samé! Proč se musí ty dny tak fádně opakovat stále a stále dokola! Taky si přeju občas jen lehnout do postele s tunou knih a seriálů a filmů a jídla a ležet a číst a spát a jíst. :D

2 Andy | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 17:10 | Reagovat

jee.. uplně si pamatuju, jak jsme takhle leželi s bývalým přítelem a já jsem ho islou vůle vybízela, ať už to řekne, ať už to sakra řekne, nebo aspoň že to má rád, a když mlčem, kopala jsem se v duchu do zadku, abych to řekla já a druhá půlka mě kopala do ksichtu, abych sakra mlčela, přece bych to neřekla první, takže přes tenhle svůj vnitřní boj jsem ze sebe vymáčkla jen něco jako spokojený HMMMM a pak něco jako "Broučku."
Haha. To byly časy :))) na depky skoro nebyl čas..
s mamkou mě to mrzí, měla jsem to stejně, nic moc příjemnýho, věřim že se to u vás zlepší :-)

3 Ang | Web | 4. prosince 2014 v 16:28 | Reagovat

Zní to fajn. fajn, fajn, až na tu.. realitu, občas. ale tak to holt bývá, že. :)

4 Miss No Strong | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 23:24 | Reagovat

[1]: Život by byl rázem dokonalý.

[2]: Zní mi to velmi povědomě :D Taky nikdy nechci být první, kdo tyhle věci řekne, nevím, čím to je. Snad ego?

[3]: Realita vždycky všechno zkazí.

5 Mental Princess | Web | 8. prosince 2014 v 11:47 | Reagovat

Úžasný článek. Tvůj blog se mi moc líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama