christmas? what?

21. prosince 2014 v 20:32 | Miss No Strong |  diary

Vím, že za tři dny jsou Vánoce, a proto bych měla psát o nich. O tom, jak mě zmáhá vánoční atmosféra, přežírám se perníčků, těším se na vánoční pohádky, na kapra a bramborový salát, na vánoční pohádky... faktem je, že mě Vánoce nechávají úplně chladnou, protože se podívám ven a tam je prostě duben. Perníčky jsou schované v krabici a ani na ně nemám chuť. Jediné, co jsem hodně vnímala ohledně Vánoc byl stres z toho, že nemám dárky, že nemám zabalené dárky nebo že nemám ty správné dárky. so yeah. Momentálně se pohybuju kolem bodu dva a tři.


Jediné, na co se fakt těším je to, že v televizi zase jednou nebude úplné hovno a budou tam filmy, které mám ráda. Jinak jsou mi celé Vánoce totálně u zadnice, vážně.
letos mě to nějak obešlo.

Vím, že to vypadá, že úplně kašlu na obcházení blogu, které mám ráda, ale není to tak. Teda... je, ale ne proto, že bych neměla chuť je číst nebo něco podobného.
Teď jsem se týden snažila ukočírovat svůj život a přitom předstírat, že jedu na setrvačnost. Prostě dělat, že se mě to netýká, abych o všem nemusela přemýšlet, ale přitom mít všechno pod kontrolou.

Abych to vzala popořádku...
Minulý pátek jsem vyfasovala VIP vstupné a vyrazila s kámoškou do klubu, kde měla být i jiná moje kámoška a v průměru asi tři čtvrtě osazenstva klubu byli lidi, které znám. Bylo hodně alkoholu, tancování, smíchu a lidí. A pro jednou bylo všechno fajn. Dlouho jsem nebyla tak uvolněná /chlast je dobrá věc./ a tolik v pohodě mezi tolika lidma. Po nekonečné době jsem viděla kluka, se kterým jsem chodila na první stupeň /!!! do háje, ono je to už víc jak 7 let/, pokecala s ním, seznámila se s jeho (dost hezkým) kamarádem, se kterým jsem taky protancovala půlku noci /učila jsem ho tancovat makarenu. jak je sakra možné, že někdo neumí tancovat makarenu?! jo a taky jsme dali zvedačku, chňa./ a který mě totálně odpálil 90% drinkem, ale bylo mi to nějak jedno, kromě toho, že mi bylo zle. Nějak jsem s tím stejně počítala. A prostě... whatever, neutrácela jsem za pití /jedna z výhod ženského pohlaví. na akcích utratíte minimum, pokud máte pěknou tvářičku nebo velké kozy/
Taky tam pak za mnou přišel Frouš... jakmile přešla půlnoc, neustále jsem čuměla na mobil a čekala, kdy se ozve, protože jsem byla fakt v rozjařené náladě a chtěla jsem mu strkat jazyk do pusy až do doby, než by přestal dýchat /jsem nechutná, já vím/. Taky mi přestávalo být příjemně na parketu, protože se kolem mě a mých slečen začali oplzle omotávat nějací starší týpci a... prostě, bylo to nechutný. Přišel, když jsem seděla s Ondrou s jeho rukou kolem ramen, což zrovna nebyla příhodná chvíle. Letěla jsem mu naproti, mezitímco Ondra se takticky vzdálil /velké plus pro něj/. Když šel Frouš po povinném přirovnání pro pití, Ondra zase přišel s tím, že mám jít tancovat. Nenápadně jsem mu naznačovala, že tu mám přítele. Mrkl na mě se slovy: ,,Však to není nemoc."
Tímto veřejně a slavnostně vyhlašuji nový směr s názvem ondraismus, který rozhlašuje ideu o tom, že zadané dívky klidně můžou tancovat a provádět vyšetření dutiny ústní jazykem jinému klukovi než svému příteli, protože netrpí žádnou nemocí. give that man a cookie.
Anyway, chvilku na to mě odchytla kámoška, se kterou jsem přišla s tím, že potřebuje na vzduch, protože taky požila od Ondry 90% drink a ani jí to neudělalo moc dobře. Tak jsem zanechala Frouše jeho osudu a vypadla ven, abych to trochu dostala z hlavy a uvědomila si, kde a kdo jsem a co se vůbec děje. Když jsem se vrátila dovnitř, přejížděla jsem zrakem celý klub, abych ho našla a konečně se mu věnovala. Nepříjemným pohledem mi budiž, když jsem ho viděla u baru, jak si povídá s nějakou holkou a podává jí pití.
Podle mě je teď důležité zmínit, že jsem byla dost opilá. A hodně mě to naštvalo.
Chytla jsem kámošku za ruku a odtáhla ji na parket. Tam jsem se začala ve svých těsných džínách a uplém tričku svíjet tak, že by se za to ani ta divná go-go tanečnice, která se snažila být sexy u tyče v černé "sukni" (spíš v kousku hadry, který byl úplně zbytečný), která odhalovala její růžové kalhotky, nestyděla. Byla jsem vytočená, že přijde za mnou a nakonec se zastaví u baru s nějakou holkou a... jo, chtěla jsem ho taky naštvat. Taakže... jsem si všimla, že se na mě dívá týpek, o kterém jsem moc dobře věděla, že mě pozoruje celou noc. Byl vysoký, docela pohledný a měl na ruce tetování. Byl jasnej. Takže... jsem ho použila místo tyče, jestli mě chápete. K baru jsem se ani nepodívala, ale fakt jsem moc doufala, že to Frouš vidí. Co jsem si tím chtěla dokázat, ví bůh.
A jo, všiml si toho. Trochu mi splývá, jestli byl naštvaný nebo ne, ale ve finále jsme chvilku skončili u stolu, kde seděl dohled, který si najal, aby mě hlídal (přítelkyně jednoho jeho kamaráda nebo co), odkud zase kamsi odešel, takže jsem se zdejchla, protože mě volala ke svému stolu další kamarádka, která tu byla se svým přítelem, za což jsem byla vděčná, protože... argh, co si mám povídat s lidma, které neznám, zvlášť když jsem opilá a uřícená.
Nakonec jsem si začala stěžovat, že mi není dobře, tak jsme šli s Froušem ven. A konečně přichází pointa. Samozřejmě jsme se neprocházeli. Skončili jsme u zdi nějakého domu, o kterém netuším /a ani tušit nechci/, jestli tam někdo bydlí.
Světe, div se, ale přesně v ten choulostivý moment jsme spolu vedli tu nejúpřímnější konverzaci od začátku našeho vztahu. Jedna věc je na tom smutná. Měli jsme minimálně dvojku v krvi, já ruku jeho v kalhotech a on pod mým tričkem. Jo...
Jakože ano... z toho, co říkal, mi bylo tak krásně lehce, že jsem věděla, že pokud by mě teď požádal, abych skočila pod jedoucí auto, udělala bych to bez váhání. Díky alkoholu jsem taky dokázala načít to, o čem se mu snažím říct už skoro čtvrt roku /PANEBOŽE, už jsem s ním skoro čtvrt roku/. Ale... od té doby jsem se do toho nedokázala dokopat. Asi bychom se měli zase opít, abych to dokázala dotáhnout do konce.

Ale je pravda, že nás ten pátek sblížil. Hodně. Nebo spíš mně z velké části zničil tu barikádu, co mám v hlavě /jo, ještě pořád tam nějaká část je/.
Už nevím, co to bylo za den, ale byla jsem u nich a byla jsem na řadě s výběrem filmu... vybrala jsem Hvězdy nám nepřály, protože mám ten film ráda a... prostě jsem se na něj chtěla dívat.
Něco se ve mně pohlo, protože před mýma očima se hlavní hrdinové modlili za každou další vteřinu, aby mohli být s tím druhým a můj mozek si pořád vymýšlel stupidní výmluvy, proč by to nemělo fungovat, i když bylo víc než jasné, že to nějakým šíleným způsobem funguje. Dokazovalo to už jen to, že jsme tam, v ten moment, spolu pod dekou, já opřená o jeho hrudník, on jednu ruku pod mojí hlavu a druhou kolem mého boku držící mě za ruku... a v ten moment se to zlomilo a mně začaly téct slzy a já se modlila, aby to neviděl (stejně bych to svedla na ten film). Protože... mám přítele, který mě miluje (i když mám pokaždé, když to vysloví, chuť zakřičet na něj PROČ?!) a... hlavně o to mi přece šlo. Když to skončilo, pevně mě obejmul a řekl: ,,Nikdy neudělej takovou pičovinu, že dostaneš rakovinu. Nikdy." A já se rozbrečela naplno, vzlykala jsem mu do trička a on mě hladil po zádech a byl zmatený, ptal se, co se děje... a já mu na to opravdu nedokázala odpovědět.
A tak na sebe můžu být docela pyšná, protože jsem o tom z 80% přestala přemýšlet a beru to tak, jak to je.
A pak jsou tu chvilky jako tahle, kdy o tom všem zase začínám pochybovat a bojím se, že je to jenom o fyzické stránce a nic víc v tom není, protože opravdu nechápu, proč by mě měl milovat pro něco jiného... protože vůbec neví, s kým má tu čest a já mám teď strach mu to říct, protože se bojím, aby mě neposlal do háje, až to všechno zjistí... jsem sráč. Jsem prostě sráč.

Definitivně jsem se rozloučila s modrými vlasy a je mi z toho divně, protože... ach jo, milovala jsem je a to, jak jsem se díky nim odlišovala od ostatních.
Vrátila jsem se zpátky k černé, která ze mě dělá zase tu nenápadnou a nevybočující z davu. Zase budu neviditelná.

Mám pocit, že mě pohltí celá tahle atmosféra, kdy matka řve, já se zalykám vztekem a mám chuť všechno porozbíjet nebo vypadnout ven a vrátit se, až mi zuby budou zimomřivě cvakat o sebe. Do toho brácha neustále vyslovuje ty jeho momentální puberťácké žvásty bez jakéhokoliv kontextu a taťka střídavě mlčí nebo přisazuje matce, kterou očividně strašně baví se do mě pořád navážet.
Chtěla bych jít pěšky do vedlejší vesnice, zaklepat Ch. na dveře... určitě by se zeptal, co tam dělám, ale kdybych se zeptala, jestli můžu jít dovnitř, pustil by mě. A já bych šla k němu do pokoje, lehla si naznak na postel, on si lehl vedle mě a poslouchali bychom písničky a mlčeli.
Teda, kdyby bylo všechno v pořádku. Jenže nic není v pořádku.
A já si v každé téhle zkurvené chvíli uvědomím, jak strašně moc mi chybí a uvědomuju si to pořád intenzivněji a připadám si čím dál beznadějnější, protože zůstávám sedět v téhle smradlavé místnosti a nemůžu s tím nic dělat.
Do hajzlu.

Ale jo, jinak jsem v pořádku.
Konečně jsem dočetla Zločin a trest /bylo to fakt peklo/ a začala číst Inferno od Dana Browna, s kterým míním strávit celý zbytek dnešní noci, abych neutekla ven a nechodila po vesnici s mlčenlivou prosbou, aby mě někdo unesl někam, kde je fajn, svítí sluníčko a neexistují žádní idioti, matky a myšlenky.
Taky jsem rozdívala další dva seriály. Takže s vidinou učení se o vánočních prázdninách je konec.
Jak se máte? Chystáte se na Vánoce nebo jste na tom podobně jak já?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 22. prosince 2014 v 6:47 | Reagovat

Taky mě ty vánoce letos nějak míjí. Koledu jsem letos slyšela snad jen jednu, na sladký chuť nemám... hm...

aspoň minimum upřímnosti je v jakýkoli situaci dobrá věc, hele! :D Prostě se drž. a tak.

2 Wye | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 9:30 | Reagovat

Kolem mě si ty Vánoce taky jen tak jako krouží a jejich atmosféra nikde. Svádím to na to, že to venku prostě nevypadá jako Vánoce.

Inu, asi je trochu smutný, že k takovejm upřímnostem došlo zrovna takhle a za střízliva by to bylo asi lepší, ale pořád je to lepší než nic. Hlavně, že k nějakejm upřímnostem došlo, ne?

TFIOS je supr film. Celkem se vyrovnává i knize. I když kniha je pořád lepší.

3 stuprum | Web | 24. prosince 2014 v 19:42 | Reagovat

Inferno je taky peklo. Pěkné svátky přeji. :)

4 Miss No Strong | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 21:50 | Reagovat

[1]: Jo, upřímnost je fajn věc :D díky

[2]: Jo, to bude rozhodně tím počasím. Ale jo, upřímnost je dobrá v každé chvilce :D na TFIOS jsem dělala i srovnání.. líbí se mi oboje, ony má určité plusy i minusy jak knížka, tak film, takže se mi to líbí tak nějak oboje stejně :)

[3]: Určitým způsobem ano :D děkuju, tobě taky :)

5 R. | Web | 25. prosince 2014 v 19:22 | Reagovat

no... já neumím makarenu :D vždycky jen předstírám a spolíhám, že se ztratím v davu :D
"mám přítele, který mě miluje (i když mám pokaždé, když to vysloví, chuť zakřičet na něj PROČ?!)" - jo, přesně, netřeba dalšího komentáře.

6 Narween Black | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 23:46 | Reagovat

Je mi ľúto tvojich modrých vlasov :( Ja plánujem opäť červené alebo fialové (ktoré budú aj tak vyzerať červeno takže je to úplne ale že úplne jedno) :D
Prečo bol pre teba Zločin a Trest peklom? Som neskutočne zvedavá na odpoveď! :D
A prakticky ti zase vo veľa veľa veciach rozumiem... niekedy iba čítam tvoje články a hovorím si: Hej, hej, áno, aj ja sa tak cítim, hej, jop, ona ma pozná, ona som ja!, prečo mi hovorí z duše? :D A podobne... takže asi tak. Drž sa! ^^

7 Fredy Kruger | 30. prosince 2014 v 23:18 | Reagovat

" Nechci mít modré už vlasy !!"

" Jaké budeš mít ??"

.... " Asi....
... asi  je obarvím do červena !!
Můj otec pak  zlostí  zezelená,
neb červenou nosí paruku !"

Otec to slyšel !  řve :  " Sem  kluku !!"

( muž na hlavě pouze má červenou pleš,
na té se nechytne  blecha, - ni weš ! )

" Žes´ hajzl  kluku,  já netuše !!"

.... otec je strašlivě  rozrušen !

8 Miss No Strong | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 15:33 | Reagovat

[6]: Mně taky :( :D
Červené vlasy jsou fajn, jednu dobu (docela dlouhou) jsem měla červený melír a... bylo to prostě fajn :D
Zločin a trest... jak bych to řekla... :D vzhledem k tomu, že příběh se odehrává v pár dnech se ten celý děj strašně táhne a celkově se mi to blbě četlo, pletly se mi jména (všechno sakra znělo úplně stejně), ale... když už jsem jednou začala, chtěla jsem to dočíst, protože mě zajímalo, jak se Raskolnikov přizná a co ho k tomu povede :D takže tak
Tvoje komentáře mě vždycky tak potěší :3 (a když se nebudu držet, dostanu další čokoládu? O:) )

Fredy Kruger na mém blogu... už jsem viděla všechno :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama