Prosinec 2014

christmas? what?

21. prosince 2014 v 20:32 | Miss No Strong |  diary

Vím, že za tři dny jsou Vánoce, a proto bych měla psát o nich. O tom, jak mě zmáhá vánoční atmosféra, přežírám se perníčků, těším se na vánoční pohádky, na kapra a bramborový salát, na vánoční pohádky... faktem je, že mě Vánoce nechávají úplně chladnou, protože se podívám ven a tam je prostě duben. Perníčky jsou schované v krabici a ani na ně nemám chuť. Jediné, co jsem hodně vnímala ohledně Vánoc byl stres z toho, že nemám dárky, že nemám zabalené dárky nebo že nemám ty správné dárky. so yeah. Momentálně se pohybuju kolem bodu dva a tři.

i'm gonna save your life

10. prosince 2014 v 19:01 | Miss No Strong |  diary
/snad až bláhově věřím, že by to dokázal splnit./


Na na ná, nestíhám.
Víte, co si myslím? (Zajímavější otázka by byla, jestli vás to zajímá.)
Že jakmile je člověk student, prostě nemůže stíhat všechny oblasti svého života. Prostě se stíhá buď drtit nebo se bavit nebo se stýkat s lidma. Všechno dohromady prostě nefunguje. Občas to zkouším, pořád chci dosáhnout nemožného, ale faktem je, že pak přichází absolutní vyčerpání a spánkové deficity a tak to prostě pořád vzdávám a zase naivně věřím, že to půjde... ale fakt to nejde.
Vlastně bych se teď měla učit, ale... už mě to unavuje, nebaví mě to. Už na mě jde prázdninový oddech a přechází mě chuť se o cokoliv snažit. Ale zatím mi to prochází. Ono už to vlastně asi projde, když zbývá jenom něco málo přes týden.

Přijdu si, že svůj život ani nežiju já, že ho za mě žije někdo jiný a já se na to jenom zdálky dívám. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Lidi na mě začínají mít nějak moc vysoké nároky.

"půjdeme na Gamu, co?"
"můžeš příští týden někdy o víkendu? chci dělat kalbu na chatě a bez tebe by to nebylo ono."
"sis, co děláš 22.? oslavíme ty moje osmnáctiny?"

"pojď se mnou."
víš, že nemůžu.
"a ty zase víš, že můžeš. jenom na chvilku, pojď"

Stop!
Jo, ono to zní skvěle, být třeba dva dny naložená v alkoholu a místo toho, abych se léčila z kocoviny, jít se očistit alkoholem ještě někam jinam. Byl by to hodně velký restart, ale upřímně... za tu hlavu v záchodě mi to nestojí a přiznejme si to narovinu... jinak by to nedopadlo.

Povoluju úplně ve všem. Ve škole; ve slibech, které denně dávám sama sobě; ve svých přesvědčeních, že nevadí, když všechno není úplně fajn (protože... vadí. alespoň mně to vadí.) Vymyká se mi to zpod kontroly a když se ten provaz snažím přetáhnout za tu pomyslnou hranici zpátky do mojí moci, jenom si spálím ruce, protože to letí na druhou stranu příliš rychle a já na to tak silná prostě nejsem.

Texty všech písní ještě pořád nejsou o něm.

a zamilovaní lidé pro toho druhého udělají všechno na světě
"tohle je tak trochu o tobě, ne?"
ne. já udělám všechno jenom sama pro sebe.

Jsem střízlivá, vnímám všechno, co tak úplně nesedí... a stále nejednám narovinu.
Pořád nic neví...
Actually... myslím, že ho to ani nezajímá. Hlavní je, že mám pěkný zadek v legínách. Že mi šlape na hlavu, když se topím, abych se nemohla vynořit, vůbec necítí. Ale není to jeho vina. Je to moje chyba... jenom a jenom moje.
Najdou se chvilky, kdy je všechno, jak má být /kdo to vlastně určuje?/ a mám pocit, že lepší už být nemůžu.
Ale... většinou nechci nic z toho, chci zůstat skrčená ve svém rohu a aby mě všichni nechali na pokoji, protože mě to ničí. Pořád se přetvařuju, s nikým nemůžu být sama sebou, protože oni mě takovou neznají, nevěděli by, kdo ta osoba je a kam se poděla ta, o které si myslí, že ji strašně znají.

úplněk, Chrisi. beztak zase nebudeš moct spát.

Prostě jen chci, aby na mě celý den nikdo nepromluvil, abych nemusela nikomu odpovídat na žádné zprávy a mohla chvilku zůstat jenom sama.
Štvou mě jejich vtipy, na první pohled neškodné pošťuchování, snaha zapojit mě do hovoru, otravné otázky...
Jsem výbušná, tak mě nechte na pokoji. Je dost velké riziko, že můžu začít kousat. Nakažení vzteklinou nevylučuji.

Pořád nemám nakoupené dárky.

it's killing me, killing me.

2. prosince 2014 v 17:21 | Miss No Strong |  diary
/konečně u něčeho zaznamenávám změnu k lepšímu. z ufňukaných emoušků docela solidní metalisti. i like this change./

Stojím před zrcadlem a snažím se najít systém v tom, jak mi mokré vlasy padají do čela. Vlastně se snažím najít systém úplně ve všem. Nevím, jak dlouho tak stojím. Jen cítím, jak se mi opírá o nohy ta chlupatá koule a prohlíží si mě vševědoucíma očima. Jako by opravdu věděl. Zakroutím hlavou a snažím se docílit poddajných vlasů.

Dohaduju se s matkou. Už zase. Strávily jsme spolu celé odpoledne v obchodech, s nenuceným smíchem a uvolněným hovorem... a přijdeme domů a je to zase všechno pryč. Asi nemůžeme mít normální vztah.

Ležím v posteli a hlava se hlásí o slovo, chce si odpočinout, chce spát. Mám pocit, že se mi pyžamo zákonitě musí rozleptávat přímo na kůži, skoro bych přísahala, že to bolí. Je to nepříjemné asi jako neustále se opakující dny v týdnu. Je to jako prokletí.

pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.
over and over

Mobil mi hlásí slabou baterii. Potřebuje dobít. Opovržlivě se usmívám a s nechutí šátrám v šuplíku. Musím vstát z postele. Nenávidím to.
Nechci nic dobíjet, nechci dobíjet ani sebe. Nechci si každý den lehat do postele a spát, nechci ráno vstávat z postele, strkat si do oí čočky, mrznout na autobusáku, lézt do autobusu (kde je nechutně přetopeno) a pak se neúspěšně pokoušet komunikovat, vyplňovat nekonečné přívaly papírů testujících mé ználosti, jezdit domů, být zavřená v pokoji, lehat do postele a spát....
Vidíte, v čem je problém? Já jsem problém.
Nechci vylézat z postele, chci v ní zůstat alespoň dva týdny, obklopit se tou tunou knížek, co jsem si přinesla z knihovny a ani se kurva nehnout. Nechci žít svoji realitu, chci zůstat ponořená mezi stránkami knih, dokud bych se tam úplně neztratila.

Jediné přípustné vyrušení je, když mi stránky zastíní jeho hlava, prohrábne mi vlasy, položí mi hlavu na rameno, políbí mě na tvář a pak nahlas přečte pár řádků. Vracím se zpátky a ani mi to nevadí. Nevadí, že budu muset na návrat počkat dokud neodejde, protože v tomhle je ta realita fajn.
Ležíme, nikdo nedokáže rozeznat, kde jeden začíná a druhý končí. Občas posmrkne. Tisknu mu tvář do ramene. Uhlazuje mi vlasy, které ho šimrají na tváři. A já jsem za tyhle chvilky věčná, protože se zdá, že konečně porozuměl ceně ticha. Ticho je skvělé, když přijde v pravou chvíli a dokážete mu rozumět. Po dlouhé době je mi lehce a v duchu na něj křičím, aby mi řekl, že mě miluje. Protože vím, že když mu dneska odpovím, že já jeho také, vím, že to bude pravda.

Přestala jsem o tom přemýšlet, i když mi to nepřestává vrtat hlavou. Strašně moc problémů přichází jen proto, že běžně přehlédnutelné věci zveličujeme ve svojí hlavě. A já taková nechci být. Nechci přemýšlet nad každým nadechnutím, které udělám.
Tím pádem jsem mu o tom neřekla. Třeba to jednou přijde. A třeba ne. Teď na to ale vhodná doba určitě není.

Začalo se kolem mě motat zase nějak moc lidí. Spíše se začali vracet. Jako bych si nevšimla, že někdy odešli.
Jarda, Tom, Petr, Peca, Jožka...

- bloudíš? to je v pořádku, můžeš mě vzít s sebou.
- nemůžu, ztratíš se taky.

Naopak ti, které jsem vídala každý den a relativně jsem s nimi vycházela a snášela je, mi začínají zpracovávat nervy. Už jen jejich hlas mě přivádí k nepříčetnosti... a už se ani nesnažím to tajit nebo maskovat. Jen se snažím držít svůj vztek na uzdě.
All I can do for ya.


Čekám na jídlo v nějakém čínském fast foodu a ten číňan/korejec/vietnamec/japonec/whatever se na mě usmívá a já nemůžu odolat a usmívám se taky, protože je to milý a hloupý. Byl to jediný nefalšovaný procítěný úsměv za celý den.
Rozeto, nečum tak na mě, prosím tě. Proč mám sakra pocit, že ty zvířata ví víc, než si myslím?

Ještě pořád nemám dárky na Vánoce.
Mám v šuplíku schovaný sáček pendreků, aby mi je nikdo nemohl sežrat.
Nemám čas na hudbu.
Přes víkend jsme si rozdělili ve třech litr Becherovky a bylo to fajn, oni byli fajn, já jsem byla fajn.
Cpeme se pizzou a málem se dusíme smíchem, postupem večera přestávám vědět, o čem se bavíme, ale ještě pořád je to fajn, začínám zpívat a vím, že je nejvyšší čas jít ven. Dopíjím další pivo. Za chvíli sedám k Froušovi do auta. O něčm mluvím, nevím o čem, nevím proč, ale je to osvobozující, protože nepřemýšlím a to je osvobozující vždycky. Říká, že ze mě cítí pivo, ale neříká to zle, tak se usměju a dívám se mu do tváře. Snažím se ho dotknout, ale jako by se mi ztrácel před očima. Chytá me za ruku a vede mě domů.
Napůl stojím napůl sedím opřená o něj, s hlavou zakloněnou a opírající se mu o rameno a společně se díváme v neděli na ohňostroj a já si připadám jako něco víc, i když mi mrznou nohy a umrzají uši, protože máme každý jednu moji rukavici a i když je zima, je mi svým způsobem teplo.