necítím, co cítit mám

18. listopadu 2014 v 21:15 | Miss No Strong |  diary
/nikdy jsem české interprety neměla ráda. something's changed/

Dva dny a dvě noci, kdy jsem si až příliš moc přála, abych se mohla prostě jen vyloupnout ze svého těla, někam odletět a vrátit se, až mi bude líp /tuším je to astrální cestování? i dont know/
Zdá se mi, že nemoci prožívám čím dál hůř. Málokdy se mi v minulosti stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Vlastně jsem nemohla vydržet ani to, když jsem se musela vypotit z horečky. Teď jsem za to byla ráda, že můžu zůstat v teple a pohodlí pod peřinou, můžu spát i třikrát denně a nikdo mě nenutí do žádné aktivity.
Jo..

Zase se mi posrala čtečka.
Já fakt nevím, co budu dělat. Už teď mám absťák a takový ten debilní pocit, protože doma nic pořádného na čtení nemám, do knihovny jít nemůžu, protože bych jen šířila po okolí bacily a jelikož nikoho (kromě Frouše) nevídám, nemám ani koho ohnout o něco ke čtení. (Protože Frouš mi odmítá půjčit Harryho.)
Hmpf.

Možná bych měla začít mazat konverzace, smsky a všechno tomu podobného, protože pak se nestane, že si to začnu všechno jak ubožák číst, s tupým prázdnem v hlavě a křečovitým úsměvem, který akorát zastírá, jak moc mi je ve skutečnosti na hovno.
Protože jo, i když to čtete všude /a je vám z toho určitě stejně špatně jako mně/..
Nejvíc bolí fakt přesně ty povyměňované písmena s člověkem, kterého už ve svém životě nemáte.
Ale možná je to v pořádku. Možná to má tak bolet, protože si díky tomu uvědomuju, jak moc fajn to všechno s ním bylo a jak moc bych chtěla, aby se to vrátilo.
I když teď budu znít nechutně melancholicky, dokonce ve mně je něco, co je přesvědčené o tom, že kdyby se to vrátilo, jakkoliv je to nepravděpodobné, brala bych to už úplně jinak.
Jenomže to si říkám vždycky, že jo. Ať už udělám nějaký průser nebo v něčem vyhořím. Vždycky si slíbím, že už stejnou chybu neudělám, ale udělám přesně to samé v bledě modrém.
Asi to tak má být. Asi na tom nesejde. Na tom, jak se ohledně toho cítím a tak.
Ale překonala jsem se a poslala mu věc, co mi poslal před rokem a něco a pak to smazal. Chtěl to po mně už dřív, ale brala jsem to strašně sobecky, protože to poslal mně a jenom mně a odráželo se v tom spousta věcí... ale nemám a ani jsem neměla právo to držet jenom pro sebe, protože... v první řadě to je jeho... a je jenom jeho věc, co s tím udělá nebo komu to dá přečíst.
Už to prostě není jenom pro mě. Deal with it.

Střídají se chvilky naprosté euforie, kdy létám až úplně nahoře, co nejvýš si dokážete představit... a do pár minut mi někdo sebere vzduch z plic a já padám a padám, až se zabořím do těch svých debilních chvil, ze kterých mi nedokáže pomoct nikdo a nic.
Čumím do zrcadla a snažím se tam najít Něco. Něco nového, něco fajn, co by stálo za to /ještě pořád nic nevidím/
Ležím ve vychladlé vodě a hladím zbarvující se modřinu na stehně, která už tam za chvilku nebude... ale která mě přesvědčuje o tom, že to existuje.
Sedím u počítače, jím asi desáté kiwi (nebo mandarinku?) a snažím se vymyslet pro Lilu a spol. lepší příběh /dont know if it works/
Zírám do tmavého stropu a říkám si, co se se mnou stalo, protože hudba se ode mě snad úplně odpojila. Už ji nehledám. Nenatahuju k ní ruce jako k záchrannému lanu, radši bořím hlavu do polštáře, jehož okraje pevně svírám prsty a koušu se do rtu, abych zvládla rozmrkat slzy, které se mi zase vkradly do života, aniž bych si všimla, kdy se to stalo.

A v jedné chvíli vím, že jsem vyhrála. Když nejsem v téhle úzké posteli sama, pod víčka se mi vkrádá spánek a já ucítím na tváři lehký dotek a potom hlas jako ze snu tiše řekne: ,,Jsi nádherná."
Víte, proč si myslím, že jsem vyhrála? Protože to není sen a já vypadám hrozně, mám neumyté vlasy svázané v drdolu, bledý obličej, kruhy pod očima a na sobě vytahané tričko a pyžamové kalhoty po taťkovi.
A on to stejně řekne.
Přivezl mi snad dvě kila ovoce a vitamíny a kešu a Brumíka. Jen tak.

A tak si říkám, že je to všechno fajn, protože ho mám a dá se přehlédnout, že nemáme stejný vkus na hudbu a bude se to dát přehlédnout, dokud budeme schopní najít nějaký kompromis. Snad se i dá přehlédnout, že mluví tolik, že na moje řeči už nezbývá čas, i když bych se vymluvit potřebovala. Asi se dá přehlédnout i to, že pokud není můj názor vysloveně vyžádán, v jiných případech se zamluví, jako bych vůbec nic neřekla.
Od čeho mám blog, ne?
Vždycky jsem měla ráda hry. A ono to jako hra i z nějaké části vypadá, protože je mi jasné, že on mě má radši než já jeho (neptejte se mě proč nebo jak, prostě to vím) a přesto to vypadá, že to já jsem absolutně v jeho moci... ale nejsem. Nebo jsem, ale ne absolutně, chápete? Spíš se zdá, že to on čím dál víc ztrácí půdu pod nohama a já si nepřestávám nechávat alespoň malou rezervu.
Ale asi se mi to vymklo z rukou... a ta rezerva je větší, než jsem chtěla. Nikomu bych to nikdy nepřiznala, ale tady to přiznat můžu.

Jsem v hajzlu, přitisknutá u zdi bez možnosti pohnout se. Můžu to buď rozdýchat a pak se od té zdi odrazit zase zpátky... anebo utéct. Daleko a natrvalo. Zamknout se zase do svého azylu a zhluboka se nadechnout.
Ale byla by škoda se teď vzdát. Měla bych bojovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 18. listopadu 2014 v 22:08 | Reagovat

Bojovat je dobrý. Když je za co.

2 Raven Morbid-Darkness MisakishimizuChan | Web | 21. listopadu 2014 v 16:55 | Reagovat

Tak nějak ti i rozumím.... emočně.... ale textově v některých částech ne nijak zvlášt...
Taky mám takové emoce... jenže mě jistá osoba z mého "azylu" vytáhla.... jen nevím jestli je to dobře nebo špatně pro depresivního člověka.... já už nemám za co bojovat.... a už se bojím všeho... a nejvíc se bojím někoho milovat a slov "miluji tě" po tom jak to dopadlo naposled... :(

3 Narween Black | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 17:35 | Reagovat

Hmmm... ten nedostatok knižného vyžitia ti nezávidím. Ja trpím opačným problémom- príliš veľa kníh ale príliš málo času...
Och, a ako môžeš písať tak nádherne, že síce nerozumiem úplne o čo tam ide no pritom mám pocit, že ti úplne vo všetkom rozumiem? Mám chuť vytlačiť si alebo prepísať všetky tvoje odstavce a články a čítať tvoje slová stále znova a znova pretože ma nejakým divným spôsobom upokojujú a sú nádherné. Neviem prečo to tak je ale tento pocit mám z väčšiny tvojich článkov. Klobúk dole :D A bojuj.

4 *WeirdUfo* | Web | 22. listopadu 2014 v 18:21 | Reagovat

ahooj, strašně dlouho jsem tady nebyla, promiň :/ prostě jsem nic nezvládala a kdybych v tom stavu psala články, tak z nich stejně nikdo nic nepochopí ;)
astrální projekce je super nápad, du do toho s tebou :D vypadnem do Narnie, jo?
není občas lepší, že ti kluk tolik nemotá hlavu? jsem na tom úplně opačně a věř mi, že je to děs -_- obdivuju, jak dokážeš napsat svoje pocity, já se i ve skoro normálním stavu nezmůžu na víc než zmatenou slátaninu..
rychle se uzdrav :)

5 Miss No Strong | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 0:04 | Reagovat

[3]: Jejda, děkuju! Strašně moc děkuju, málem jsem se při čtení tvého komentáře rozbrečela, protože je krásný a mám z toho strašnou radost :D zvlášť, když takové slova přišly od blogerky jako ty :) vážím si toho, moc.

[4]: děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama