dopis ježíškovi a další zbytečné žvásty

23. listopadu 2014 v 10:03 | Miss No Strong |  diary
Mám ztuhlý obličej a teče mi z nosu. Tu masku mám na obličeji už moc dlouho. Kdybych se vysmrkala, utřela bych ji do kapesníku. Tomu se snažím vyhnout. Uvolnilo se mi pár pramínků ze sponky, kterou mám připlou ofinu, aby mi nepadala do čela.
Vedle mě se krčí můj stín. Někdy je zábavné ho pozorovat. Jak pořád opakuje moje pohyby. Vsadím se, že kdybych byla jenom ta tmavá silueta, někdo by se do mě zamiloval, stín má moc hezké rysy..
Zobrazují se ve stínech i slzy?

Rozečetla jsem knížku, kterou jsem četla asi před pěti lety. Už si ji nepamatuju.
Ale vím, že je zfilmovaná.
Celkově jsem dneska procházela všechny moje knížky, co mám v poličce. Ještě jsou z toho období mého dětství, kdy jsem zbožňovala koně. Přísahám, že každá druhá je s koňskou tématikou.
Už se těším do toho knihkupectví. Nebo minimálně do knihovny, kterou půjdu napadnout hned v pondělí.
Už nikdy nebudu věřit čtečkám, protože ta moje mě nechává ve štychu podezřele často.

Vždycky, když si to smývám, nateče mi voda až k loktu, nechápu to.
Mám mokrý rukáv.

Zažili jste už někdy, že jste se rozhlédli po domácnosti a bylo vám zle z toho, jak se všechno točí jenom kolem takových těch všedních starostí jako že musíte dát prát prádlo, zapnout myčku nebo třeba umýt zem? Žiju v tom teď týden a už se mi z toho zvedá žaludek. Přijde mi, že pokud v tomhle člověk žije dlouho, zapomene, jak se vlastně žije. Komu na tom sakra záleží? Tvojí matce. Už mi z toho hrabe tak, že se nemůžu dočkat, až v pondělí ráno vstanu a půjdu na autobus, který mě odveze do školy. To sice taky není život, ale aspoň do sebe budu pumpovat vědomosti, které mi s trochou štěstí jednou k něčemu budou.

Měla jsem doučovat, ale asi z toho nic nebude. Třeba mi někde uznají místo peněz zářivý úsměv, až budu kupovat dárky na Vánoce.
Už je to zase tady, co? Už začne Advent. Nevím, jestli se těším. Ani jestli se netěším. Nevím, jestli Vánoce pořád miluju nebo je nesnáším. Nějak necítím vůbec nic.
Prý mám napsat Ježíškovi.
Nevím, co bych měla psát. Nemám, co napsat.

Milý Ježíšku,
prý čekáš na můj dopis. To je milý.
Víš, od minulého roku je mi pořád předhazováno, že si nic nezasloužím.
Tak by mě zajímalo, proč ti mám psát.
Když si nic nezasloužím, nemám přece právo něco chtít, ne?
Ale když už jsem začala, chtěla bych tě poprosit jen o pár věcí.
Víš, chtěla bych se konečně najít.
Vždycky mám pocit, že jsem uspěla, že jdu správným směrem, po správné stopě
ale ve finále se vždycky dostanu do slepé uličky,
zjistím, že mě moje vlastní já oklamalo a svedlo mě na falešnou stopu,
že to byla jen iluze úspěchu.
Jsem tak blízko
a přitom tak daleko.
Chtěla bych, abys mi řekl, že je to všechno v pořádku.
Že mu můžu podlehnout i jinak než fyzicky.
Že to, co cítím opravdu je to, co tvrdím, že to je.
Že si přeci jen něco zasloužím.
Že nejsem tak špatná.
Potřebuju, aby mi někdo řekl, že jsem silná i když se občas složím a rozpláču se.
Aby mi někdo řekl i to, že jsem uspěla. Nejen, že jsem selhala.
Aby mi někdo řekl, že jsem i dobrá, nejen špatná.
Aby po mně moje matka nevyžadovala, abych se omluvila, když ona mně nikdy slovo "promiň" nedokázala říct.
A ty víš, že se má za co omlouvat.
Už jen proto, že jsem si díky ní sáhla na dno a ne jednou.
A taky bych si přála, aby lidé v mém okolí byli opravdu šťastní. Ne jen pomíjivě,
jako když máš radost když ulovíš kousek oblečení, který ti opravdu sedí a za měsíc ho založíš do skříně a zapomeneš na něj.
Ne.
Aby byli šťastní pořád, každý den. Aby se dokázali usmívat s lehkostí a netížilo je nic špatného.
Hlavně si to přeju pro svoji babičku.
Její nejbližší jí ublížili už dost.
Prosím tě o to.
Pro svého bratra si přeju, aby co nejdřív dostal rozum a přestal se svými pubertálními výlevy, protože to úplně všechny kolem něj přivádí k šílenství.
Chci, abys moje rodiče obdařil silou, která jim dokáže vydržet ještě několik let. A taky porozuměním a trpělivostí. Hlavně kvůli mně, protože většinou nerozumím ani já sama sobě. Doufám, že brácha v tomhle bude lepší potomek. Jestli ne, tak bůh s námi.
Taky dávej pozor na Benoška. Tam, kde je. A vyřiď mu, že ho máme pořád moc rádi.
A abych nechtěla jenom nesplnitelné:
Chtěla bych kovové struny na kytaru. A horu knížek. A taky oblečení... hlavně podprsenky, prosím. Asi mi je žere pračka nebo netuším, kam mizí.
A i letos budu otravovat s bílými Vánocemi. Letos by trocha sněhu byla fajn, když loni přes zimu nebyl vůbec.
Fakt díky, Ježíšku.
Jsi nejlepší.

Už jsem vyndala teplé ponožky.
Mám strašně chlupaté legíny. Černé legíny a světlý pes v domácnosti... to nedělá dobrotu.
Cvičím a drží mě to, zatím. Jedu podle svého plánu.
Taťka mi nechal čaj v termosce, yay.
Nechápu logiku slunečních brýli, když je kosa jak prase
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ayleen | Web | 23. listopadu 2014 v 10:21 | Reagovat

Hrozne sa mi páči spôsob akým píšeš, veľmi dobre sa to číta :)

2 Ang | Web | 23. listopadu 2014 v 11:24 | Reagovat

Haha. Já mám všechno černý od psa pokaždý za chvíli bílý. A jednou se mi ten chlup zabodl do nohy, au.
Ježíšek je mrcha, na tom trvám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama