can't do this to me, babe

7. listopadu 2014 v 19:10 | Miss No Strong |  diary
/nemůžu to vyhnat z hlavy. i tried. i really tried, but... nevermind./

Nechápu, proč se to vždycky musí stát. Je to jako zákon schválnosti. Vždycky, když se něco zdá fajn. Když nevidím ani jednu věc, která by to mohla zničit. A pak najednou puf a.. zmizí to. Celá ta iluze pohody a dokonalého klidu.

Mám pocit, že se dusím. Jsem zavřená v pokoji, nechci s nikým mluvit. Zabalená v teplé mikině, s energeťákem nebo čajem po ruce. Ve tmě, jen se svítícím notebookem a svojí hudbou. Snaží se mě volat k sobě. Nemám zájem.
Ať jdou všichni do háje.
Když mě jde absolutně shodit, tak se jde i smířit s tím, že s nima nechci mluvit. Problém je v tom, že tady 5 minut po tom, co vás srazí dolů hned dělají, že se nic nestalo. A to mě přivádí k šílenství.

Já to nechápu, víte. Moc dobře ví, že říká píčoviny, když mele o tom, že si neumím udělat svoji práci. Vždycky, vždycky si udělám svoji práci. To je taky důvod, proč trávím pozdní večery tím, že si snažím nacpat do hlavy další a další vědomosti. To je důvod, proč vůbec jezdím domů, když bych mohla dávno ležet v jeho náruči a konečně vypnout. Protože kurva vím, že musím. Že nemůžu jen tak vypnout a na všechno se vysrat. Protože pak přijde přesně to, co přijde tak i tak.
tak proč se vůbec snažím.
Včera jsem si to zas musela vyslechnout. Jaký jsem sobec a ignorant.
Ale já nejsem ignorant.
Já to všechno vidím. Mně to jenom nějak nechává chladnou.
Protože já se nikoho o nic neprosila. Proč bych měla být vděčná.

Je to vlastně na jednu stranu opravdu strašně vtipné. Bylo mi řečeno, že mi nikdo nestojí v cestě, jen že mám plnit svoje povinnosti. Ironií je, že jakmile mám splněno, je večer. A večer co?
Bingo. Večer nemůžu nikam jít, zvlášť ne ve všední den.
Uvažuju, že někomu napíšu, že udělal velkou chybu, když nevymyslel ještě něco mezi odpolednem a večerem. Protože já jako nevím, kdy se mám s Froušem vídat, když odpoledne nemám čas a večer vlastně nikam nemůžu. A já nechci čekat celý týden do víkendu. Tak dlouho to nevydržím.

Rozbilo mě to. Včera. Nezvládla jsem to.
Ležela jsem na posteli a cítila jsem, že se mi zase hrnou do očí. Snažila jsem se je rozmrkat, jenom abych tomu zase nepodlehla. Ale pak se ve mně něco ozvalo. Něco, co mi říkalo, že to nevadí, že je to v pořádku. Že tomu můžu nechat volný průběh. Že není správné to v sobě držet a potlačovat.
Tak proč se cítím tak blbě? Jako bych zklamala? Proč si nemůžu prostě těch pár slz odpustit a cítím se jako slaboch, který nedokáže ukočírovat svůj vztek a zoufalství? Proč se mi ze sebe chce tolik zvracet?
jako bych prohrála. a oni vyhráli. protože mě dokázali rozhodit.
nenávidím, když prohraju.

Každý den čočky do očí, namalovat na tvář úsměv, vytvořit iluzi sebedůvěry a odkráčet.
Celý den se pohybovat mezi absolutní únavou a touhou vlézt do postele a už nikdy nevylézt.
Musím do sebe pořád cpát spoustu informací, abych se nesnížila k myšlenkám, co mě jenom rozladí. Je mi už dokonce úplně jedno, co za předmět si to tlačím do hlavy.

Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že alespoň občas nejsem v absolutní pohodě. Jsem.
Když mám možnost sledovat ho, jak se prohání v kuchyni.
Poslouchat jeho hlas, i když z většiny nerozumím tomu, o čem mluví. Prostě jen přikyvuju, jenom aby nepřestal mluvit.
Když se mě dotýká, jakkoliv. Stačí, aby mě šťouchl, letmo se dotkl mojí tváře, lechtal mě do té doby, než mi dochází dech, propletl si se mnou prsty, schoval tvář do mých vlasů...
Když se na mě podívá takovým tím způsobem s polovičatým úsměvem a já vím, že mě buď kousne nebo... mě kousne.
Když vidím, že ho opravdu hodně vyvádím z míry a nedovolím mu s tím nic udělat.
Když se postárá o to, že mi nezáleží na tom, co se děje, proč a jak moc mě to štve.
Když mě vezme na kulečník, který hrát neumím a začnu mu odříkávat pravidla hry a on se na mě dívá jako by mě viděl poprvé v životě a nakonec jenom povzdechne a řekne "proč já tady jako vůbec jsem?".
A taky když ho v tom kulečníku nakonec porazím. Já, amatér. Cha.

Někdy si říkám, jak to může být jeden člověk. Protože se mnou mluví, smějeme se, rýpeme do sebe, pak se zase líbáme a rveme ze sebe oblečení, ležíme jeden druhému v objetí, beze slov se díváme jeden druhému do očí, smějeme se u pohádky, sedím mu na klíně a ze srandy si čteme naše charakteristiky z horoskopů... přijde mi, že... nemůže to přece být jeden člověk. Myslím tím... jeden člověk nemůže být takhle skvělý ve všech ohledech.
nevím, jak to mám vysvětlit... rozumíte mi, že jo?

Občas prostě nepotřebuju nic jiného, jen ho cítit na sobě u sebe, moje tělo přímo volá po jeho dotecích... fakt nechci psát oplzle, sakra... jak to mám říct?
Prostě... někdy je zbytečné mluvit. Nepotřebujete mluvit. Základem živočisných potřeb není mluvení. rozumíme si, že ano?

Je fajn vědět, že pro někoho znamenáte dost na to, aby se sám nabídl, že vás vyzvedne, protože vás chce vidět, chce vás obejmout, pohladit po vlasech, udělat si z vás srandu... kriste, cokoliv. Prostě že mu na vás záleží.
Taky je zvláštním způsobem potěšující, když si myslí, že jsem krásná, úžasná... boží. Na chvilku si tak taky začnu připadat. egoisto.


Víte, kdy je to fakt láska? Když ho necháte pustit hudbu, která vám rve uši a necháte to dohrát až do konce.

Je blbé, že se u něj doma cítím líp než opravdu doma? Jeho rodiče jsou strašně fajn.
Jeho mamka včera pronesla něco jako: "V téhle rodině mi konečně někdo za něco poděkuje, to je příjemná změna."
Je příjemné, že vás někdo tak moc bere. Že se na vás nedívá divně, i když ležíte v objetí. Když si s nima mám co říct.
A má pohodlnou postel a super kočku a taky měkkou činčilu.

Dost o mně, co plánujete na víkend?
Pokud se nic neposere, tak bych měla zítra jet na koncert, kde se uvidím s kamarádkou, co jsme se seznámily v Egyptě. Poslechnu si fajn hudbu a s trochou štěstí neomdlím. A taky se budu učit, klasicky. jestli to někoho zajímá, tak jsem to ve škole zvládla dost uspokojivě. bouchněte šáňo. A taky budu s Froušem. Teda...doufám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 7. listopadu 2014 v 19:39 | Reagovat

Já nevím. Já tu školu tak nějak celkově flákám... Ale to spíš protože už nemám energii na nic. Jako, psychickou energii. :D
Tohle je na těch všech povinnostech strašně na nic. A taky na rodině. Na světě.
A jsem strašně ráda, že máš někoho, s kým jsi šťastná. Really. :)

2 *WeirdUfo* | Web | 8. listopadu 2014 v 18:42 | Reagovat

tak jsem so po dvoudenním čtení tvého článku konečně dostala k napsání komentáře :D (fakt dvoudenní, prostě jsem to nestíhala)

je dobře, že máš aspoň jeho :) nemusíš si vždycky rozumět s rodiči, na tom není nic špatnýho :)
jůů on má činčilku?? dáš sem někdy fotku? mám taky činčilu a je to to nejúžasnější zvířátko na světě!!

mám taky pocit, že už to nezvládnu.. na jednu stranu prostě CHCI mít nanejvýš tři čtyři dvojky, ale na druhou stranu.. moje mozková kapacita je omezená :)
ráno vstanu, využiju svých skromných výtvarných schopností a vytvořím ze sebe člověka a nějak přežívám..

náhodou je super, že si rozumíš s jeho rodiči :) co by za to jiní dali :)

3 Ly | Web | 9. listopadu 2014 v 10:25 | Reagovat

Školu moc nedávám, not anymore... většinou se nedokážu vůbec na nic soustředit. A jak už jsem na to přišla, nemá smysl se trápit bezvýznamným čuměním do učebnice, tak radši dělám jiný věci. Nebo žádný. :D
Je super, že máš někoho takovýho :)
Když se konečně můžeš vykašlat na blbosti, co říkají lidi ze všech stran, protože záleží jen na tom jednom názoru... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama