Listopad 2014

maybe you shouldn't love me

26. listopadu 2014 v 17:39 | Miss No Strong |  diary
Po ne příliš dlouhé době jsem zase zabloudila do schované složky se Slipknot. I missed it so much.
Jednou se mě ptal... ani vlastně nevím, kdo.. myslím, že Miša... proč holka jako já vůbec poslouchá tak tvrdou muziku. Většinou podezírám lidi kolem mě z toho, že si myslí, že poslouchám metal jenom kvůli tomu, abych se zalíbila klukům. Upřímně... je mi úplně ukradené, jestli se někomu díky tomu líbím víc nebo míň. Kvůli nikomu bych nepřestala a ani jsem kvůli nikomu nezačala. Protože (a tím se vlastně dostávám i k odpovědi na Mišovu otázku) mi to dává strašně moc. Konkrétně Slipknot ve mně vždycky rozvíří zlost a rozladěnost do té míry, že nakonec úplně zmizí a pak už se jen nechám unášet zběsilými bubny, chraplavým hlasem Coreyho, basou a dokonalostí kytar. A jen pravý milovník se u takové hudby dokáže rozbrečet. Here I am.
Enough of this shit.

Víte, já opravdu nevím. Připadám si jak hluboká propast, u které každý předpokládá, že by měla překypovat emocemi a city, ale k podivu všech okolo není. Je zoufale prázdná. Když se někdo pokusí vyvolat nějaký podnět tím, že do ní zakřičí nebo do ní spustí kámen, hlas se jenom zdlouhavě rozléhá bez jakékoliv odpovědi a kamínek se nikam nezaboří, jen tupě praští o dno, jehož zvuk se dlouze odráží k povrchu.

A Frouš přijde, tiskne mi ruce k tělu, rty spojí s těmi mými a já vím, že bych měla cítit něco tam vevnitř, ale necítím nic, je to jako volat do té prázdné propasti. Jediné místo, kde něco cítím, je na povrchu. Po celém těle se třesu a zoufale žádám o víc.

,,Nechtěl jsem na tebe tlačit."
já vím. já vím. to nevadí.

A pak se tříštím. Rozpadám se na miliony kousků, ale není to nepříjemné. Nemyslím na to, co necítím, protože najednou není čím přemýšlet, mám v hlavě to sladké prázdno. Kůže mi hoří a chce víc. Pořád, pořád chce víc. A on mi vyhoví. A ve mně se znovu všechno bortí.
Mám chuť mu říct, že ho miluju, bože, že ho tak moc miluju, ale nemůžu mu to říct. Ne teď, ne když je to vyvolané tímhle.
Ale potom, až to všechno přejde, až se mi zase krev navalí do hlavy a nevře v každém kousku mého těla a přestanu se třást a odezní to sladké opojení v hlavě, se mi vrátí racionální uvažování a já zjistím, že to sladké se mi nedostalo dovnitř, jen.. to prostě zmizelo, vyšumělo. A já se mu podívám do očí a vidím, že se na mě těma očima usmívá tím jeho typickým úsměvem, který je tak trochu pobavený, upřímný a láskyplný dohromady. A musím odvrátit hlavu, protože se mi ze sebe dělá špatně.
Bojím se, co on vidí v očích mně. Vidí to nic? Tu nejistotu? Prázdnou propast?

Když jsme spolu byli v Aqualandu, on mě pod vodou vzal kolem pasu, dovolil mi, abych se o něj opírala ve vířivce, přitáhl si mě na klín v rozpálené sauně nebo mě držel za ruku, když jsem vdechovala eukalyptus, cítila jsem to. Když jsme se přemisťovali mezi jednotlivými úseky areálu ruku v ruce a lidi se u nás vždycky pohledem alespoň na chvilku zastavili. Když jsme seděli unavení v autě před naším a sledovali jsme jeden druhého a věděla jsem, že je správný čas to říct, ale on mě předběhl.
Jak jsem mohla vědět, že se to ztratí? Nebo se to schová... kdoví kam. Nevím, kde to je a proč to není tam, kde má. A mrzí mě to, pořád se to v sobě snažím probudit, protože to není fér, protože já jsem byla kurva šťastná. Po roku a půl emocionálního prázdna, jsem konečně měla pocit, že to dokážu, že budu cítit, protože jsem chtěla, protože on toho je hoden.

Zasloužila bych si pár facek.
Protože než abych s tím něco dělala, v noci jenom všechno okolo máčím slzami a právě doručené smsky od něj čtu se vzlykem na rtech.
Pořád přemýšlím nad tím, že mu to řeknu. Zatím jsem to vždycky zavrhla. Protože to, že jsem zlomená já neznamená, že musí být zlomený i on. Neví, že chyba není v něm ale ve mně, protože nezná okolnosti a myslím, že bych mu to nedokázala dost dobře vysvětlit.
Vlastně mě vůbec nezná. Ne takhle. A nevím, jestli to není dobře, že nezná tu prázdnou a zlomenou.
Ale pořád se snažím. Snažím se se v tom tolik nehrabat a nechat to být, let it flow. /tohle jenom dokazuje, jak moc mi to jde, hah./
God, help me.
Nechci být šíleně zamilovaná, protože to už jsem byla jednou a dopadlo to neomluvitelnou a nepochopitelnou naivitou. Jen chci... chci cítit. Chci cítit, jak moc mi na něm záleží a ne to jenom vědět v hlavě. Jakože... je fajn to vědět, lepší než nic. Ale... potřebuju to teplo, co bych měla cítit uvnitř hrudníku, chci aby mě to donutilo se debilně usmát... potřebuju, aby to, co je ve mně, pustilo ty pomyslné dveře, abych je mohla otevřít dokořán a pustit ho dovnitř.

Jsem neuvěřitelná kráva, aren't I...

dopis ježíškovi a další zbytečné žvásty

23. listopadu 2014 v 10:03 | Miss No Strong |  diary
Mám ztuhlý obličej a teče mi z nosu. Tu masku mám na obličeji už moc dlouho. Kdybych se vysmrkala, utřela bych ji do kapesníku. Tomu se snažím vyhnout. Uvolnilo se mi pár pramínků ze sponky, kterou mám připlou ofinu, aby mi nepadala do čela.
Vedle mě se krčí můj stín. Někdy je zábavné ho pozorovat. Jak pořád opakuje moje pohyby. Vsadím se, že kdybych byla jenom ta tmavá silueta, někdo by se do mě zamiloval, stín má moc hezké rysy..
Zobrazují se ve stínech i slzy?

Rozečetla jsem knížku, kterou jsem četla asi před pěti lety. Už si ji nepamatuju.
Ale vím, že je zfilmovaná.
Celkově jsem dneska procházela všechny moje knížky, co mám v poličce. Ještě jsou z toho období mého dětství, kdy jsem zbožňovala koně. Přísahám, že každá druhá je s koňskou tématikou.
Už se těším do toho knihkupectví. Nebo minimálně do knihovny, kterou půjdu napadnout hned v pondělí.
Už nikdy nebudu věřit čtečkám, protože ta moje mě nechává ve štychu podezřele často.

Vždycky, když si to smývám, nateče mi voda až k loktu, nechápu to.
Mám mokrý rukáv.

Zažili jste už někdy, že jste se rozhlédli po domácnosti a bylo vám zle z toho, jak se všechno točí jenom kolem takových těch všedních starostí jako že musíte dát prát prádlo, zapnout myčku nebo třeba umýt zem? Žiju v tom teď týden a už se mi z toho zvedá žaludek. Přijde mi, že pokud v tomhle člověk žije dlouho, zapomene, jak se vlastně žije. Komu na tom sakra záleží? Tvojí matce. Už mi z toho hrabe tak, že se nemůžu dočkat, až v pondělí ráno vstanu a půjdu na autobus, který mě odveze do školy. To sice taky není život, ale aspoň do sebe budu pumpovat vědomosti, které mi s trochou štěstí jednou k něčemu budou.

Měla jsem doučovat, ale asi z toho nic nebude. Třeba mi někde uznají místo peněz zářivý úsměv, až budu kupovat dárky na Vánoce.
Už je to zase tady, co? Už začne Advent. Nevím, jestli se těším. Ani jestli se netěším. Nevím, jestli Vánoce pořád miluju nebo je nesnáším. Nějak necítím vůbec nic.
Prý mám napsat Ježíškovi.
Nevím, co bych měla psát. Nemám, co napsat.

Milý Ježíšku,
prý čekáš na můj dopis. To je milý.
Víš, od minulého roku je mi pořád předhazováno, že si nic nezasloužím.
Tak by mě zajímalo, proč ti mám psát.
Když si nic nezasloužím, nemám přece právo něco chtít, ne?
Ale když už jsem začala, chtěla bych tě poprosit jen o pár věcí.
Víš, chtěla bych se konečně najít.
Vždycky mám pocit, že jsem uspěla, že jdu správným směrem, po správné stopě
ale ve finále se vždycky dostanu do slepé uličky,
zjistím, že mě moje vlastní já oklamalo a svedlo mě na falešnou stopu,
že to byla jen iluze úspěchu.
Jsem tak blízko
a přitom tak daleko.
Chtěla bych, abys mi řekl, že je to všechno v pořádku.
Že mu můžu podlehnout i jinak než fyzicky.
Že to, co cítím opravdu je to, co tvrdím, že to je.
Že si přeci jen něco zasloužím.
Že nejsem tak špatná.
Potřebuju, aby mi někdo řekl, že jsem silná i když se občas složím a rozpláču se.
Aby mi někdo řekl i to, že jsem uspěla. Nejen, že jsem selhala.
Aby mi někdo řekl, že jsem i dobrá, nejen špatná.
Aby po mně moje matka nevyžadovala, abych se omluvila, když ona mně nikdy slovo "promiň" nedokázala říct.
A ty víš, že se má za co omlouvat.
Už jen proto, že jsem si díky ní sáhla na dno a ne jednou.
A taky bych si přála, aby lidé v mém okolí byli opravdu šťastní. Ne jen pomíjivě,
jako když máš radost když ulovíš kousek oblečení, který ti opravdu sedí a za měsíc ho založíš do skříně a zapomeneš na něj.
Ne.
Aby byli šťastní pořád, každý den. Aby se dokázali usmívat s lehkostí a netížilo je nic špatného.
Hlavně si to přeju pro svoji babičku.
Její nejbližší jí ublížili už dost.
Prosím tě o to.
Pro svého bratra si přeju, aby co nejdřív dostal rozum a přestal se svými pubertálními výlevy, protože to úplně všechny kolem něj přivádí k šílenství.
Chci, abys moje rodiče obdařil silou, která jim dokáže vydržet ještě několik let. A taky porozuměním a trpělivostí. Hlavně kvůli mně, protože většinou nerozumím ani já sama sobě. Doufám, že brácha v tomhle bude lepší potomek. Jestli ne, tak bůh s námi.
Taky dávej pozor na Benoška. Tam, kde je. A vyřiď mu, že ho máme pořád moc rádi.
A abych nechtěla jenom nesplnitelné:
Chtěla bych kovové struny na kytaru. A horu knížek. A taky oblečení... hlavně podprsenky, prosím. Asi mi je žere pračka nebo netuším, kam mizí.
A i letos budu otravovat s bílými Vánocemi. Letos by trocha sněhu byla fajn, když loni přes zimu nebyl vůbec.
Fakt díky, Ježíšku.
Jsi nejlepší.

Už jsem vyndala teplé ponožky.
Mám strašně chlupaté legíny. Černé legíny a světlý pes v domácnosti... to nedělá dobrotu.
Cvičím a drží mě to, zatím. Jedu podle svého plánu.
Taťka mi nechal čaj v termosce, yay.
Nechápu logiku slunečních brýli, když je kosa jak prase

necítím, co cítit mám

18. listopadu 2014 v 21:15 | Miss No Strong |  diary
/nikdy jsem české interprety neměla ráda. something's changed/

Dva dny a dvě noci, kdy jsem si až příliš moc přála, abych se mohla prostě jen vyloupnout ze svého těla, někam odletět a vrátit se, až mi bude líp /tuším je to astrální cestování? i dont know/
Zdá se mi, že nemoci prožívám čím dál hůř. Málokdy se mi v minulosti stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Vlastně jsem nemohla vydržet ani to, když jsem se musela vypotit z horečky. Teď jsem za to byla ráda, že můžu zůstat v teple a pohodlí pod peřinou, můžu spát i třikrát denně a nikdo mě nenutí do žádné aktivity.
Jo..

Zase se mi posrala čtečka.
Já fakt nevím, co budu dělat. Už teď mám absťák a takový ten debilní pocit, protože doma nic pořádného na čtení nemám, do knihovny jít nemůžu, protože bych jen šířila po okolí bacily a jelikož nikoho (kromě Frouše) nevídám, nemám ani koho ohnout o něco ke čtení. (Protože Frouš mi odmítá půjčit Harryho.)
Hmpf.

Možná bych měla začít mazat konverzace, smsky a všechno tomu podobného, protože pak se nestane, že si to začnu všechno jak ubožák číst, s tupým prázdnem v hlavě a křečovitým úsměvem, který akorát zastírá, jak moc mi je ve skutečnosti na hovno.
Protože jo, i když to čtete všude /a je vám z toho určitě stejně špatně jako mně/..
Nejvíc bolí fakt přesně ty povyměňované písmena s člověkem, kterého už ve svém životě nemáte.
Ale možná je to v pořádku. Možná to má tak bolet, protože si díky tomu uvědomuju, jak moc fajn to všechno s ním bylo a jak moc bych chtěla, aby se to vrátilo.
I když teď budu znít nechutně melancholicky, dokonce ve mně je něco, co je přesvědčené o tom, že kdyby se to vrátilo, jakkoliv je to nepravděpodobné, brala bych to už úplně jinak.
Jenomže to si říkám vždycky, že jo. Ať už udělám nějaký průser nebo v něčem vyhořím. Vždycky si slíbím, že už stejnou chybu neudělám, ale udělám přesně to samé v bledě modrém.
Asi to tak má být. Asi na tom nesejde. Na tom, jak se ohledně toho cítím a tak.
Ale překonala jsem se a poslala mu věc, co mi poslal před rokem a něco a pak to smazal. Chtěl to po mně už dřív, ale brala jsem to strašně sobecky, protože to poslal mně a jenom mně a odráželo se v tom spousta věcí... ale nemám a ani jsem neměla právo to držet jenom pro sebe, protože... v první řadě to je jeho... a je jenom jeho věc, co s tím udělá nebo komu to dá přečíst.
Už to prostě není jenom pro mě. Deal with it.

Střídají se chvilky naprosté euforie, kdy létám až úplně nahoře, co nejvýš si dokážete představit... a do pár minut mi někdo sebere vzduch z plic a já padám a padám, až se zabořím do těch svých debilních chvil, ze kterých mi nedokáže pomoct nikdo a nic.
Čumím do zrcadla a snažím se tam najít Něco. Něco nového, něco fajn, co by stálo za to /ještě pořád nic nevidím/
Ležím ve vychladlé vodě a hladím zbarvující se modřinu na stehně, která už tam za chvilku nebude... ale která mě přesvědčuje o tom, že to existuje.
Sedím u počítače, jím asi desáté kiwi (nebo mandarinku?) a snažím se vymyslet pro Lilu a spol. lepší příběh /dont know if it works/
Zírám do tmavého stropu a říkám si, co se se mnou stalo, protože hudba se ode mě snad úplně odpojila. Už ji nehledám. Nenatahuju k ní ruce jako k záchrannému lanu, radši bořím hlavu do polštáře, jehož okraje pevně svírám prsty a koušu se do rtu, abych zvládla rozmrkat slzy, které se mi zase vkradly do života, aniž bych si všimla, kdy se to stalo.

A v jedné chvíli vím, že jsem vyhrála. Když nejsem v téhle úzké posteli sama, pod víčka se mi vkrádá spánek a já ucítím na tváři lehký dotek a potom hlas jako ze snu tiše řekne: ,,Jsi nádherná."
Víte, proč si myslím, že jsem vyhrála? Protože to není sen a já vypadám hrozně, mám neumyté vlasy svázané v drdolu, bledý obličej, kruhy pod očima a na sobě vytahané tričko a pyžamové kalhoty po taťkovi.
A on to stejně řekne.
Přivezl mi snad dvě kila ovoce a vitamíny a kešu a Brumíka. Jen tak.

A tak si říkám, že je to všechno fajn, protože ho mám a dá se přehlédnout, že nemáme stejný vkus na hudbu a bude se to dát přehlédnout, dokud budeme schopní najít nějaký kompromis. Snad se i dá přehlédnout, že mluví tolik, že na moje řeči už nezbývá čas, i když bych se vymluvit potřebovala. Asi se dá přehlédnout i to, že pokud není můj názor vysloveně vyžádán, v jiných případech se zamluví, jako bych vůbec nic neřekla.
Od čeho mám blog, ne?
Vždycky jsem měla ráda hry. A ono to jako hra i z nějaké části vypadá, protože je mi jasné, že on mě má radši než já jeho (neptejte se mě proč nebo jak, prostě to vím) a přesto to vypadá, že to já jsem absolutně v jeho moci... ale nejsem. Nebo jsem, ale ne absolutně, chápete? Spíš se zdá, že to on čím dál víc ztrácí půdu pod nohama a já si nepřestávám nechávat alespoň malou rezervu.
Ale asi se mi to vymklo z rukou... a ta rezerva je větší, než jsem chtěla. Nikomu bych to nikdy nepřiznala, ale tady to přiznat můžu.

Jsem v hajzlu, přitisknutá u zdi bez možnosti pohnout se. Můžu to buď rozdýchat a pak se od té zdi odrazit zase zpátky... anebo utéct. Daleko a natrvalo. Zamknout se zase do svého azylu a zhluboka se nadechnout.
Ale byla by škoda se teď vzdát. Měla bych bojovat.

metalová premiéra

11. listopadu 2014 v 18:31 | Miss No Strong |  talking
Téměř jsem o tenhle zážitek byla ochuzena...
Zatnula jsem zuby, překonala bolest zad a začala se opravdu nefalšovaně těšit na českou metalovou scénu.

can't do this to me, babe

7. listopadu 2014 v 19:10 | Miss No Strong |  diary
/nemůžu to vyhnat z hlavy. i tried. i really tried, but... nevermind./

Nechápu, proč se to vždycky musí stát. Je to jako zákon schválnosti. Vždycky, když se něco zdá fajn. Když nevidím ani jednu věc, která by to mohla zničit. A pak najednou puf a.. zmizí to. Celá ta iluze pohody a dokonalého klidu.

Mám pocit, že se dusím. Jsem zavřená v pokoji, nechci s nikým mluvit. Zabalená v teplé mikině, s energeťákem nebo čajem po ruce. Ve tmě, jen se svítícím notebookem a svojí hudbou. Snaží se mě volat k sobě. Nemám zájem.
Ať jdou všichni do háje.
Když mě jde absolutně shodit, tak se jde i smířit s tím, že s nima nechci mluvit. Problém je v tom, že tady 5 minut po tom, co vás srazí dolů hned dělají, že se nic nestalo. A to mě přivádí k šílenství.

Já to nechápu, víte. Moc dobře ví, že říká píčoviny, když mele o tom, že si neumím udělat svoji práci. Vždycky, vždycky si udělám svoji práci. To je taky důvod, proč trávím pozdní večery tím, že si snažím nacpat do hlavy další a další vědomosti. To je důvod, proč vůbec jezdím domů, když bych mohla dávno ležet v jeho náruči a konečně vypnout. Protože kurva vím, že musím. Že nemůžu jen tak vypnout a na všechno se vysrat. Protože pak přijde přesně to, co přijde tak i tak.
tak proč se vůbec snažím.
Včera jsem si to zas musela vyslechnout. Jaký jsem sobec a ignorant.
Ale já nejsem ignorant.
Já to všechno vidím. Mně to jenom nějak nechává chladnou.
Protože já se nikoho o nic neprosila. Proč bych měla být vděčná.

Je to vlastně na jednu stranu opravdu strašně vtipné. Bylo mi řečeno, že mi nikdo nestojí v cestě, jen že mám plnit svoje povinnosti. Ironií je, že jakmile mám splněno, je večer. A večer co?
Bingo. Večer nemůžu nikam jít, zvlášť ne ve všední den.
Uvažuju, že někomu napíšu, že udělal velkou chybu, když nevymyslel ještě něco mezi odpolednem a večerem. Protože já jako nevím, kdy se mám s Froušem vídat, když odpoledne nemám čas a večer vlastně nikam nemůžu. A já nechci čekat celý týden do víkendu. Tak dlouho to nevydržím.

Rozbilo mě to. Včera. Nezvládla jsem to.
Ležela jsem na posteli a cítila jsem, že se mi zase hrnou do očí. Snažila jsem se je rozmrkat, jenom abych tomu zase nepodlehla. Ale pak se ve mně něco ozvalo. Něco, co mi říkalo, že to nevadí, že je to v pořádku. Že tomu můžu nechat volný průběh. Že není správné to v sobě držet a potlačovat.
Tak proč se cítím tak blbě? Jako bych zklamala? Proč si nemůžu prostě těch pár slz odpustit a cítím se jako slaboch, který nedokáže ukočírovat svůj vztek a zoufalství? Proč se mi ze sebe chce tolik zvracet?
jako bych prohrála. a oni vyhráli. protože mě dokázali rozhodit.
nenávidím, když prohraju.

Každý den čočky do očí, namalovat na tvář úsměv, vytvořit iluzi sebedůvěry a odkráčet.
Celý den se pohybovat mezi absolutní únavou a touhou vlézt do postele a už nikdy nevylézt.
Musím do sebe pořád cpát spoustu informací, abych se nesnížila k myšlenkám, co mě jenom rozladí. Je mi už dokonce úplně jedno, co za předmět si to tlačím do hlavy.

Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že alespoň občas nejsem v absolutní pohodě. Jsem.
Když mám možnost sledovat ho, jak se prohání v kuchyni.
Poslouchat jeho hlas, i když z většiny nerozumím tomu, o čem mluví. Prostě jen přikyvuju, jenom aby nepřestal mluvit.
Když se mě dotýká, jakkoliv. Stačí, aby mě šťouchl, letmo se dotkl mojí tváře, lechtal mě do té doby, než mi dochází dech, propletl si se mnou prsty, schoval tvář do mých vlasů...
Když se na mě podívá takovým tím způsobem s polovičatým úsměvem a já vím, že mě buď kousne nebo... mě kousne.
Když vidím, že ho opravdu hodně vyvádím z míry a nedovolím mu s tím nic udělat.
Když se postárá o to, že mi nezáleží na tom, co se děje, proč a jak moc mě to štve.
Když mě vezme na kulečník, který hrát neumím a začnu mu odříkávat pravidla hry a on se na mě dívá jako by mě viděl poprvé v životě a nakonec jenom povzdechne a řekne "proč já tady jako vůbec jsem?".
A taky když ho v tom kulečníku nakonec porazím. Já, amatér. Cha.

Někdy si říkám, jak to může být jeden člověk. Protože se mnou mluví, smějeme se, rýpeme do sebe, pak se zase líbáme a rveme ze sebe oblečení, ležíme jeden druhému v objetí, beze slov se díváme jeden druhému do očí, smějeme se u pohádky, sedím mu na klíně a ze srandy si čteme naše charakteristiky z horoskopů... přijde mi, že... nemůže to přece být jeden člověk. Myslím tím... jeden člověk nemůže být takhle skvělý ve všech ohledech.
nevím, jak to mám vysvětlit... rozumíte mi, že jo?

Občas prostě nepotřebuju nic jiného, jen ho cítit na sobě u sebe, moje tělo přímo volá po jeho dotecích... fakt nechci psát oplzle, sakra... jak to mám říct?
Prostě... někdy je zbytečné mluvit. Nepotřebujete mluvit. Základem živočisných potřeb není mluvení. rozumíme si, že ano?

Je fajn vědět, že pro někoho znamenáte dost na to, aby se sám nabídl, že vás vyzvedne, protože vás chce vidět, chce vás obejmout, pohladit po vlasech, udělat si z vás srandu... kriste, cokoliv. Prostě že mu na vás záleží.
Taky je zvláštním způsobem potěšující, když si myslí, že jsem krásná, úžasná... boží. Na chvilku si tak taky začnu připadat. egoisto.


Víte, kdy je to fakt láska? Když ho necháte pustit hudbu, která vám rve uši a necháte to dohrát až do konce.

Je blbé, že se u něj doma cítím líp než opravdu doma? Jeho rodiče jsou strašně fajn.
Jeho mamka včera pronesla něco jako: "V téhle rodině mi konečně někdo za něco poděkuje, to je příjemná změna."
Je příjemné, že vás někdo tak moc bere. Že se na vás nedívá divně, i když ležíte v objetí. Když si s nima mám co říct.
A má pohodlnou postel a super kočku a taky měkkou činčilu.

Dost o mně, co plánujete na víkend?
Pokud se nic neposere, tak bych měla zítra jet na koncert, kde se uvidím s kamarádkou, co jsme se seznámily v Egyptě. Poslechnu si fajn hudbu a s trochou štěstí neomdlím. A taky se budu učit, klasicky. jestli to někoho zajímá, tak jsem to ve škole zvládla dost uspokojivě. bouchněte šáňo. A taky budu s Froušem. Teda...doufám.