take a deep breath..and keep calm

4. října 2014 v 21:06 | Miss No Strong |  diary
Nikdy nechci, aby se stalo, že tenhle blog bude vypadat jako blog nějaké usmrkané a vlhké třináctky, která má prvního kluka.
Fakt ne, jakkoliv to teď bude vypadat.

Nevím, jak nazvat to, co mezi náma je. Ani nevím, jestli to vůbec mám nějak nazývat. Co když to v momentě, kdy to nějak nazvu, zmizí?
Noci patří nám. Zatím to tak bylo pokaždé.
Je to všechno strašně zvláštní.
To, jak mě dokáže obejmout. Jak mě chytne za ruku a nepřemýšlí nad tím. Jak si mě pokaždé, když sedíme, přitáhne na klín nebo si alespoň položí moje nohy přes ty jeho. Jak mi dokáže říct, že mi to sluší, i když už jsem se chystala jít spát. Jak pořád opakuje, že jsem boží. Jak mu dovolím cuchat mi vlasy. Jak mě dokážou povalit pocity, které mám, když se mě dotkne rty. A jak mi dokáže stoupnout teplota, když ty rty přitiskne na správná místa (jakkoliv to zní úchylně goddamit, NENÍ to tak). Jak se mu změní obličej, když se široce usměje. Jak mu dovolím, aby mě kousal. Jak si mě zničehonic posadí před sebe a začne mi uvolňovat bolest zad. Jak mi položí hlavu do klína a zavře oči, jako by tak chtěl zůstat zbytek noci. Jak mě dokáže zastavit uprostřed silnice, aby mě obejmul pod záminkou, že mi chce jen předat trochu tepla.
Já... nikdy jsem to nezažila. Nikdy.
Ale vždycky, když přijdu domů, mám pocit, že je to správně. Že přesně takhle se mám cítit. Že mám civět do zdi a mít pocit, že jsem požila nějakou drogu, protože necítím nic, ale vlastně se cítím skvěle.
Že konečně mám význam. Mám důvod. Je proč.


Ale aby to nevypadalo tak růžově a skvěle, pořád tu zůstává jistý faktor a ten se jmenuje moje matka. Můžu provozovat yelling kvůli tomu, že už to nevypadá tak drasticky, jako dřív... ale pořád to pokračuje. Nepřestává se chovat, jako by mi mělo být 10. Strašně mě to rozčiluje. Protože ne, opravdu mi 10 není. Nejvíc mě asi štve, že se tak prostě třeba u Ch. nechovala. Ale jo, jasně. On je přece něco jiného. On je ten best of. Ostatní jsou jen sračky daleko pod ním.
Nejhorší na tom je, že nemám na výběr a musím se jako ten 10letý fracek chovat. A mám hodně divný pocit, že... to na Frouše zrovna nezapůsobí.
Nechci pořád přemýšlet nad tím, jak to mám udělat, aby se nic nepokazilo.

Ale to není jediný důvod toho, že se ve mně toho strašně moc míchá...
Dá se říct, že poslední dobou jsou to až záchvaty vzteku. Stačí maličkost a prostě exploduju. A lituju věcí nebo lidí, co jsou v ten moment blízko mě.
naposledy to odnesl notebook, když jsem mlátila do klávesnice tak dlouho, než jsem ho celý sekla.
Nepomáhá zhluboka dýchat. Nepomáhá počítat do 10. Ani do 20.
Zvedám hlas, odsekávám, mlátím do věcí.
Nevím, jak mám to přebytečné napětí ve mně proventilovat.
Ale hromadí se čím dál víc.
Pořád si říkám, že se sakra musím uklidnit. Dokonce se o to snažím.
Nefunguje to.

Nemůžu uvěřit, že je zítra zase neděle. Víkend tady snad ani nebyl.
Mám strašně moc věcí do školy a díky Froušovi mám dokonce chuť se alespoň do několika z nich pustit a porvat se s nima.
Víte, tohle je další z věcí, kterou na něm obdivuju. Má obrovskou sílu vůle. Vždycky dokončí to, co si usmyslí. Motivuje mě, abych taková taky alespoň zčásti byla.
Dokonce mě motivuje i abych něco udělala pro sebe. Už strašně dlouho jsem si nevyhradila den (nebo alespoň pár hodin) pro sebe, abych se o sebe postarala nebo si třeba jen udělala radost.
A tak to přišlo dneska.
dokonce jsem si i zacvičila a to už je co říct.

Trvá to asi poslední 3,4 dny.
Pouštím si samé filmové klasiky. Které jsou klasikami alespoň pro mě.
Na těch filmech jsem vyrostla. A strašně dlouho jsem je neviděla. A tak si každý večer alespoň jeden pustím.

Včera to byl legendární Táta v sukni a dneska Mumie.
Co bude dál, zatím netuším.
Jaké jsou vaše filmové srdcovky?

Měla bych jet nakupovat. Docela nutně. Nemám co na sebe.

A taky jsem zjistila, že moje domácí knihovna je v absolutně katastrofálním stavu. Musím to přetřídit, hodit do krabice a dát někam, kde to nebude nikomu zavazet. (Nevím, jestli jsem jediná, ale nedokážu vyhodit jedinou knížku.)
Předpokládám, že po téhle očistě bude moje knihovna zoufale prázdná. Takže... je čas vzít útokem knihkupectví.
moje láska ke knihám mě jednoho krásného dne zruinuje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 4. října 2014 v 22:58 | Reagovat

Cejtit se fajn je dobrý.
Knížky jsou fajn. Mimochodem.
Každá láska ruinuje, k věcem i lidem.
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama