how can i ever let you go

22. října 2014 v 21:20 | Miss No Strong |  life
Vztahy s některými lidmi jsou zvláštní.
Máte pocit, že je znáte celý svůj život. Že je všechno, jak má, když vtipkujete nebo si třeba jen povídáte. Vlastně občas stačí, když spolu mlčíte.
Ale potom to přijde jako blesk z čistého nebe.
A vy pochopíte, že tu osobu vlastně vůbec neznáte tak, jak jste si mysleli. Možná, že jste ji ani vůbec neznali. Nikdy.

Strašně mě to štve. Pořád nad tím musím přemýšlet a pokaždé dojdu k jinému závěru.
začinám opravdicky nesnášet slovo "proč".
Výčitky, otevírání starých ran, míření do nejbolestivějších míst, sarkasmus, hádky, vztek.

Někdy mi přijde, že si to záměrně komplikujeme. Aby to nebyla taková nuda.

Je to dost bolestivé, protože to byl (je) nejstálejší člověk v mém životě. Procházel se mnou všemi mými obdobími, i když mu drtivá většina z nich ublížila. I když tvrdím, že nelituju ničeho z toho, co jsem udělala, fakt mě to mrzí. Je špatně, když to odmítám říkat pořád dokola, i když si to zaslouží?
Vždycky mě podporoval, úplně ve všem. Mluvil se mnou i o tématech, které by před ním normální psychicky zdravá osoba zamlčovala. Ale já jsem nemohla. Potřebovala jsem ho.

Říkala jsem si, jestli jsem mu to všechno dostatečně oplatila. A pak mi došlo, že mu to nikdy nedokážu všechno splatit. Že pro mě udělal tak moc, že mu to nikdy nedokážu vynahradit, chápete?
Občas, když procházím kolem jeho domu, mám chuť zazvonit a všechno to říct. Že mi chybí, že nevím, proč mě od sebe pořád odhání, proč se dohadujeme o věcech, co už jsou dávno pryč. Ale pak si uvědomím, že to byl on, kdo mě poslal do prdele. A já mám moc velké ego na to, abych za ním po kolenou přilezla a žádala o odpuštění.
Anebo je to jenom strach, že mě sjede opovržlivým pohledem a přibouchne mi dveře. Proto jsem to ještě nikdy neudělala a vždycky odvrátím zrak a pokračuju dál.

Jen je to takové... prázdné. Něco chybí. To je to, co jsem tímhle vším chtěla říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 22. října 2014 v 21:52 | Reagovat

Asi... Znám tu chuť prostě zazvonit u toho domu a prosit. A znám ten pocit, kdy nemůžeš, protože to nebyla tvoje volba.
A... Nevím. Třeba to bude dobrý... Nebo tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama