don't want this to dissapear

6. října 2014 v 21:13 | Miss No Strong |  diary
Říkám si, jak je sakra možné, že najednou slunce svítí nějak jasněji, ptáci zpívají hlasitěji, vzduch je čistši a dělá mi větší radost ho vdechovat... když to přeženu, všude je plno růžové a jednorožců a poníků and another bullshits.
/jsem tak strašně vyměkla, to je hrůza/

Nejhezčí věci jsou ty, které se prostě neplánují. Když jsem asi půl hodiny před koncem školy pochopila, že mě Frouš opravdu vyzvedne a když se fakt objevil, tak jsem byla pevně rozhodnutá, že nechci, aby ten den, ten moment, někdy skončil. Pozval mě na oběd a poprvé mi nějak nevadilo, že na mě někdo zírá, jak jím... protože jsem prostě čuměla taky. Nebylo to tak, jak jsem čekala, že by mě prostě odvezl domů, řekl "tak se měj", sedl do auta a zase odjel. Prostě ne, ještě jsme se zastavili kdesi mimo civilizaci, kde foukal nechutný vítr (který byl ale o něco málo nechutnější než bych to vnímala třeba před měsícem) a rozfoukal mi vlasy na všechny světové strany, ale bylo to úplně jedno, protože mě držel za ruku nebo se mi tiskl k zádům. Na střídačku jsem měla svoje vlasy v puse já a on, ale koho to sere. Nás ani moc ne.
/a koupil mi růže. fakt mi koupil RŮŽOVÉ růže. mě asi trefí./


Zjistila jsem, že chemie sucks. Pokud to není chemická reakce mezi dvěma lidmi, kteří si připadají atraktivní a je to jen povinná součást učiva na střední škole. Za a. tomu nerozumím a za b. jsou to nehorázné sračky a za c. nechápu, který debil to mohl vymyslet.

Skvělé vypuštění přebytečného vzteku je najít si výzvu, spojit pět dní dohromady a odcvičit to do pěti minut. Sice má člověk pocit, že určitě umře a celé tělo ho potom několik dní bolí... ale upustil páru.

Nemám vůbec žádnou potřebu seznamovat se s novými lidmi. Nemám chuť pamatovat si jejich jména a jakkoliv si je vpouštět do života. Mám pocit, že je v mém světě přesně tolik lidí, kolik tam být má. Že když přiberu někoho dalšího, prostě se to všechno zhroutí a to je jedna z věcí, o které momentálně opravdu nestojím.
Prostě je všechno tak, jak má být. Je to stabilní. Je to neuvěřitelné, ale všechno je v rovnováze.
Už dlouho jsem necítila, že je všechno tak správně.
Bojím se, že to brzo pomine. Ale asi jen nad vším moc přemýšlím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 necroparanoia | E-mail | Web | 6. října 2014 v 22:13 | Reagovat

jé, takový krásný růže :) málokterý růžový růže se mi líbí, ale tyhle jsou správně růžový :D

2 DarkDevil | Web | 6. října 2014 v 22:31 | Reagovat

Ty růže jsou fakt hezký.. :) i na to, že jsou růžový.. je to milý, když tohle někdo udělá.
Chemie je zlo.. stejně tak jako matika a fyzika a biologie.. tyhle předměty by opravdu nemuseli existovat.. Vůbec.

3 Veronica | Web | 8. října 2014 v 16:04 | Reagovat

Náhodou, růžičky jsou krásný :3 Přemýšlím, kdy jsem naposledy růži dostala já :D

4 theworldisugly | Web | 9. října 2014 v 15:52 | Reagovat

Strach z toho, že všechno to krásný jednou pomine mi většinou brání v tom, abych si tu výjimečnost oněch okamžiků užívala.

5 Jannie Wearbliss | Web | 11. října 2014 v 0:38 | Reagovat

I štěstí pomine, ale do té doby je potřeba si ho užívat :)

6 Miss No Strong | E-mail | Web | 11. října 2014 v 0:57 | Reagovat

[5]: Beru to asi takhle: Špatná zpráva - nic netrvá věčně. Dobrá zpráva - nic netrvá věčně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama