20.10.

20. října 2014 v 19:07 | Miss No Strong |  diary
Kam se ty dny ztrácejí... vůbec mi to nepřijde. Možná proto, že dny tak strašně splývají jeden do druhého...už jsem z toho unavená. A taky znechucená. Asi bych se zbláznila, kdybych měla zůstat doma třeba měsíc. Nebo i 2 týdny.
Je strašně zvláštní, jak se teoretická duševní pohoda dokáže proměnit zase v něco, z čeho se nedá vyklouznout ven.
Snažím se vypustit páru. Alespoň minimálně. Lehnu si pod svoji soukromou Eiffelovku a poslouchám písničky, které jsou prý na jedno brdo, protože něco takového zahraje i amatér, ale pro jednou je mi to jedno. Dokonce mi ani nezáleží na tom, o čem zpívá. Líbí se mi ta kombinace hudby a hlasu.

Nevím, jestli je normální, aby všechny růže zvadly a jedna zůstávala pořád krásná. Měla jsem podezření, že je třeba umělá, ale voní... prostě tak, jak voní růže.

Snažím se přepisovat to, co ze mě kdysi vypadlo a nedá se číst. Fakt se snažím. Ale vypadá to, že mám tvůrčí krizi... asi. Ten euforický pocit z autorského čtení už dávno pominul a čím víc to po sobě čtu, tím horší mi to připadá.

Everything sucks.

Je strašně moc věcí, co bych měla dohánět. Týdenní absence stačí na to, abych začala ve všem totálně plavat. Ale upřímně... i zírání do zdi je záživnější. Ale pustím se do toho.. časem.
Pokusila jsem se dát si předsevzetí denně přečíst alespoň 10 stránek Zločinu a trestu.
Moc tomu nevěřím. Je to fakt nuda. A chaos. A zase nuda.

S dost silným předstihem jsem si začala chystat seminář. Doufám, že se tam alespoň někdo přihlásí. A že mě nepoženou ostrými vidlemi nebo zapálenými pochodněmi or something like that.


Konečně jsem po týdnu vylezla ven. A i když mě noha pořád bolí, není nad to nadýchat se čerstvého vzduchu. I když jsem myslela, že mě to vstávání zabije. Kdo dokáže bez problému vstát do tmy, ha? Já ne.
Je zvláštní, že i když jsem strašně unavená, mám v sobě jakýsi podivný klid. Nevím, k čemu to mám přirovnat.
Už od rána jsem sršela vtipem a rozesmívala lidi, což mi bůhví proč udělalo strašnou radost. Že mě pořád všichni berou, chápete? Možná se někdy neopodstatněně /je to vůbec dobře napsané?/ bojím zapomnění, i když je to absurdní. Ale zapomnění někdy přichází příliš náhle. Nevím, jestli je tak úplně špatně, že s ním počítám.

Bude pršet. Sněžit. Mrznout. Whatever. Prostě se změní počasí. Bolí mě hlava. (Prej má fakt dokonce ve středu začít sněžit, wtf.)

Můj angličtinář mi dneska přinesl knížku. Jen tak. Bez předchozí domluvy. Prostě mi ji dal do ruky s tím, abych si to přečetla, i když je to tak trochu pro děti. Poděkovala jsem. Ale ne jen za to, že mi půjčil svoji knížku. I za to, že mi složil poklonu ohledně věci, která mě udržuje nad vodou. Za to, že si na mě vzpomněl ve svém volném čase a tu knížku nosil kdoví jak dlouho v tašce, aby mi ji mohl půjčit. Za to, že nezapomněl, co mi řekl.
Je strašně příjemné vědět, že na vás někdo v určitých věcech myslí. I když je to profesor.
Hezký profesor.

Když jsem šla místo tělocviku k doktorovi, už zdálky jsem zaslechla dívčí hlásek:
,,Dobrý den! Prosím vás, nevadí, že jsem si tu koloběžku položila na písek?"
Musela jsem se usmát. Řekla jsem jí, že určitě ne.
Děti jsou úžasné. Procházela jsem kolem louže, ve které se čvachtaly dva ptáčci (myslím, že vrabčáci, ale... who knows) a ona si všimla, kam se dívám a rozplývala se, jak jsou krásní. Přítakala jsem a šla dál.
Když jsem se vracela, klečela u té louže a dělala na ní vlny klackem. Zeptala jsem se jí:
,,Už odletěli?" a ona jen tak zběžně vzhlédla a přikývla. Pak se na mě podívala ještě jednou a trochu se usmála.
,,To jsi zase ty!" zvolala, jako by učinila závratný objev. Zasmála jsem se a odpověděla jí, že to asi tak bude. Zeptala se:
,,Ty mě hlídáš?"
Vážným hlasem jsem odpověděla, že ano. Že musím dávat pozor, aby se jí nic nestalo a taky, aby nezlobila. Usmála se a znovu se věnovala louži.
Nevím proč, ale to, že nejdřív jsem byla "vy" a necelých 20 minut na to "ty" mě přimělo přemýšlet, proč. Děti nad tím nepřemýšlejí. Možná, že se bála, co jí na tu koloběžku odpovím. Nebo jsem byla vlastně cizí a potom, když mě viděla podruhé, už jsem tak cizí nebyla. Děti jsou úžasné v tom, že neumí lhát, ani nic předstírat. Tak malé ne.
Doufám, že ale pořád nečeká, že ji přijdu zkontrolovat.


,,Jsi nervózní?"
,,Jasně že jsem nervózní, kdo by nebyl nervózní."
,,Víš... to je dobře. Alespoň jde vidět, že ti na mně aspoň trochu záleží."

Víte, moc toho spolu nenamluvíme.
Budí to pocit takového... tajemna (možná).
Některé věci není potřeba říkat. Jde to vidět, cítit.
Jak daleko je to od "zbožňuju tě" k "miluju tě"?
Bojím se, že to přijde brzo, od něj. Někomu to možná může přijít divné. Ale já už si nepamatuju, jak ten pocit vypadá, někoho milovat.
Občas cítím, že se mi to dere na jazyk, že je vhodné to říct, že to chci říct. Že není nic snadnějšího než dovolit hlasivkám, aby to vyslovily. Ale vždycky se zarazím, vždycky to zase spolknu.
Protože si nejsem jistá, jestli je to ono. Nevím, jak hluboké to musí být, aby to byla pravda.

Vybírám si tetování.
Začátkem května už bude nevyhnutelně mojí součástí.
Asi už jsem rozhodnutá.
Snažila jsem se najít něco, co by mě vystihovalo a co mě bude vystihovat celý můj život.
Protože... odstranění tetování prý dost bolí a já to fakt nechci podstupovat.

Už přes týden jsem nominovaná na "10 knížek, které mě ovlivnily". Je strašně těžké těch 10 vybrat. Fakt moc těžké. Hmpf.

Taky tak nesnášíte, když si někdo myslí, že je tak skvělý, že z něho bezpochyby každý padne na zadek? Mám vždycky obrovskou chuť mu udělat něco tak hnusného, abych mu to vyvrátila. Zvedá se mi z takových lidí žaludek a netajím se tím.
Přála bych si, aby mu někdo srazil hřebínek.
Bolestivě.

Keep smiling, za týden jsou prázdniny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *WeirdUfo* | Web | 20. října 2014 v 20:04 | Reagovat

taky se poslední dobou cítím neuvěřitelně unavená.. mám pocit, že když se snažím, mám ve všem horší výsledky, než když se na to vykašlu..
Máš super profesora. Líbí se mi, když se profesoři zajímají i o osobní život svých studentů :)
Frázi "miluju tě" jsem používala moc brzo na to, abych jí přikládala nějaký význam a strašně mě to mrzí.. jsem ráda, že se ještě najde někdo, kdo neudělal tu samou chybu.
A na sníh se těš ;) všechno bude krásně bílý, budeš moct lyžovat, bruslit.. prostě paráda, ne?? :3

2 Ang | Web | 20. října 2014 v 21:13 | Reagovat

Prázdniny, ts, zas další čas s rodinkou :D
Hlavně si to o sobě většinou myslí ti nejhorší možní lidé.
Upřímně na opravdovou lásku, jak ju berou všichni, ani nevěřím... Nejdřív je to zamilovanost a pak takový to samý, co člověk cejtí k dobrým kamarádům. Ne?
Uh, je to takový klišé, říkat, že nevěřím na lásku.

3 necroparanoia | E-mail | Web | 20. října 2014 v 21:47 | Reagovat

Ano, prázdniny! Taky jsem byla tejden doma, a teď si ve škole připadám jako v jinym světě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama