Říjen 2014

we carry what we can't control.

31. října 2014 v 18:58 | Miss No Strong |  diary
od té doby, co vyšlo tohle album, jsem ho slyšela... ani nevím... když to bylo popáté, už jsem to potom přestala počítat.
/hodně dlouho jsem přemýšlela, kterou písničku sem dát./

Strašně mi pomáháte. Nepotřebovala jsem slyšet nic jiného, než že je všechno v pořádku, tak jak to je. Spadl mi ze srdce obrovský balvan a dost mě to uklidnilo, i když je to hodně ohraná fráze.

Svým způsobem jsem měla hodně zajímavé prázdniny. Téměř úplně celé jsem je strávila s Froušem... ať už jsme se cpali pizzou, leželi vedle sebe a dívali se na filmy nebo třeba dělali i něco jiného (if you know what i mean).
Jo a taky jsme byli v Aqualandu.
Lidi, já nevím. Mně z toho klesla čelist, protože... je to teprve měsíc a... sakra, y (to je jakože ex, ale v tomhle případě je to y... like: y the fuck did i date him?) mě vzal teprve po roku a něco do tupých zahrad (i když jsou krásné, tam fakt jo).
Nejšílenější na tom bylo, že pokaždé, když se vynořil z vody, sjel po skluzavce nebo... sakra vlastně cokoliv, co v tom Aqualandu udělal. Cítila jsem, že se mi zabodává pod kůži víc a víc a pro jednou mě to fakt neděsilo. Měla jsem z toho hodně skvělý pocit.
A když jsme se pak spolu potili v sauně nebo se vzájemně chladili kostkami ledu nebo leželi na jednom odpočívadle... bylo to... dokonalé.
Nevím, co k tomu mám víc říct. Vím, že k němu cítím něco hodně hlubokého, ale už se toho nebojím.
A chybí mi. Hrozně mi chybí a to jsem ho neviděla dva dny. Jediné, co ten stesk trochu mírní je jeho tričko. vždycky kradu trička. vždycky.
Nejhorší katastrofa mezi náma ale je to, že máme úplně, ale úplně jiný vkus na hudbu.

Je to pěkně v prdeli, z jednoho prostého důvodu. Moje školní aktivita klesá pod bod mrazu a mám podezření, že to bude velmi brzo dost znát. Ale whatever. Třeba to doženu. A třeba ne. Teoreticky bych měla přes víkend, ale... kdoví. I teď bych měla psát komentář pro mého milého profesora... do půlnoci času dost.

Není od věci se občas slézt s některýma lidma i mimo školu. Jakože jasně... je to super, když si rozumíte i tam, ale... mimo ni je to prostě lepší.
Dneska jsem strávila s holkama tři hodiny v čajovně. Dobrý čaj, dobrý tabák ve vodní dýmce a dobrá společnost. Ideální.
jestli takových dnů bude víc, téměř určitě mě to zruinuje... ale stojí to za to.

,,víte, co jsem si teď uvědomila? na střední se nedostávají poznámky!"
,,na tos přišla brzo, po třech letech, brouku. ale díky, kdybys to neřekla, tak mi to do maturity nedojde."


,,na těch fotkách ti půjde hodně vidět podprsenka."
o pět minut později
,,ty mi kurva něco říkej, viděla ses dneska v zrcadle?"

Nejlepší je, když se vám po pěti pořádných vdechnutích začne motat hlava.

Mám totálně vydýmenou hlavu, bolavé celé tělo a úsměv na tváři.
young and free

i'm afraid and stuck in my ways.

27. října 2014 v 18:44 | Miss No Strong |  diary

Zajímalo by mě, proč se čas jednou vleče a podruhé neskutečně letí. Copak neumí dodržovat mezinárodní pravidla, kdy jedna minuta má 60 vteřin?

Poslední dny jsem byla neustále v pohybu. Ale pořád. Musím přiznat, že mi chybělo jen tak sedět doma na posteli, vypisovat se ze svých pocitů a cpát se čímkoliv, co přijde pod ruku. Potřebovala jsem chvilku vyřadit.

Všechno nabralo šílenou rychlost. Až mi z toho jde hlava kolem. Na jednu stranu mi to vyhovuje, na druhou mě to nepřestává děsit.
Je to intenzivní, jako když jedete autem šílenou rychlostí s otevřenou střechou a když kolem vás sviští vzduch, bere vám to všechen kyslík, který by se měl vdechnout. Takže jenom marně lapáte po chybějícím dechu a tak trochu vás to děsí, ale ten pocit z jízdy je jednoduše úžasný.
rozumíte mi, ne? ne? hmpf.
Nezastavuju se. Nemůžu se zastavit.

Všichni na mě souhlasně pokyvují, usmívají se, poplácávají mě po ramenou a říkají mi, že je to v pořádku. Já se jenom bojím, že díky tomu, že je to všechno tak zrychlené, to brzy dorazí do cíle.
Včera jsem seděla u zrcadla a chystala se znovu za ním, když na mě zavolal taťka. Ptal se mě, jak se cítím, jestli je mi s ním dobře. Víte, ta starost mě dojala. Protože... chápu ho. Chápu, že po tom všem, co se stalo tu starost má. Ironií je, že on neví, co všechno se stalo.
nedává to moc smysl.

Někam se ztratilo racionální uvažování. Dějí se věci, kterým bych měla bránit, ale neudělám to. Proč bych měla.
Víte, že už jste opravdu ztracení, když s ním ležíte v jedné posteli, notebook leží každému na jedné noze a smějete se scénkám ze Lvího krále. Když posloucháte šepot, tak blízko vašich uší, že to nikdo jiný neuslyší, ani kdyby chtěl.

Skvělé na tom je, že opravdu téměř vůbec nejsem doma. Nemusím poslouchat matku, snášet bratra. Nemá to chybu. Horšit se to začíná tím, že... prostě... mojí mamince vyhovovalo, když mě měla celé večery doma. Několik měsíců. Když jsem neměla chuť někam chodit, bavit se. Kdy mi stačila postel a pár filmů nebo nekončící série seriálů. Teď, kdy jsem se vlastně přišla domů jen vyspat tři dny za sebou, je to strašný problém.
Nechápu, co ode mě čeká.
Dokonce ani babička nechápe, proč čas od času nejdu tancovat.
Proč? Matka má problém i s tím, když pořádně slavím narozeniny. Proto.

Začínají se mi jednotlivé dny zamíchávat do sebe. Vůbec nevím, kdy se co stalo. Nemůžu se rozhdnout, jestli je to dobře nebo špatně.

0.9

23. října 2014 v 21:00 | Miss No Strong |  Nothing
Venku se nadechla chladného vzduchu. Jemný vánek si pohrával s jejími tmavými vlasy. Bezmyšlenkovitě si prohrábla vlasy prsty. Pohledem zabloudila ke svým rozvázaným tkaničkám. Zamračeně zakroutila hlavou a vykročila blíž k okraji. Zvuky jejích dopadajících nohou téměř zaléhaly v ruchu velkoměsta, které se roztahovalo pod ní. Nahnula se, aby na něj mohla pohlédnout. Spousta aut křižovaly ulice. Podivila se nad tím, kam můžou ve tři hodiny ráno tak spěchat. Znovu se narovnala. Vzhlédla. Oči jí bloudily po noční obloze. Bylo jasno. Hvězdy jí svítily do obličeje a jí přišlo, že je jich víc než jindy. Zavřela oči. Zhluboka se nadechla. Když je znovu otevřela, sedla si přímo na okraj budovy a spustila nohy dolů. Sáhla do kapsy kraťasů. Vytáhla krabičku cigaret a s povzdechnutím ji otevřela. Jednu vytáhla a sevřela tenkou věc mezi prsty. Chvíli na ni nehnutě hleděla, pak ji nacvičeným pohybem zasunula mezi rty. Vzpomněla si na svou zakořeněnou averzi k cigaretám, které se staly jejím vykoupením. Zakroutila hlavou, znovu sáhla do krabičky a vyndala zapalovač. Škrtla a přiblížila jej k cigaretě. Plamen jí na okamžik osvítil obličej. Oheň zmizel. Vzpomínkou na něj zůstal jen oranžově svítící konec cigarety. Uchopila ji mezi prsty, potáhla a sklonila ruku. Tiše vydechla. Z úst se jí zvedl obláček dýmu.


Na tohle místo se chodila schovávat už v útlém věku. Vždycky, když se její rodiče hádali nebo si její mladší bratr přivedl domů další holku. Ale poslední dobou zde bývala častěji než obvykle. S bolavým srdcem a cigaretou mezi zuby. Přemítala. Hlava nikdy nezůstávala prázdná. Díky obrazům, které jí neustále připomínala, se stala jejím největším nepřítelem. Sklonila pohled ke svým teniskám. Znovu vložila cigaretu do úst a zahoupala nohama. Nahlédla do krabičky.
,,Už mi dochází cigarety," řekla zahořkle a její slova zůstávala díky dýmu vykreslená ve vzduchu. Zaklapla krabičku a pohodila ji vedle sebe. Odklepla popel na město pod sebou.


Nenáviděla se za to, že kouřila. Ale bylo to tak jednodušší. Bylo to jednodušší než si pokaždé zakoupit láhev tvrdého alkoholu a opít se téměř do bezvědomí. Stačí, že to tak dělal její otec, kdykoliv se mu problémy a strasti převalily přes hlavu. Takhle jí stačí dvě nebo tři cigarety a lépe se jí spí. Špatné na tom bylo, že cigarety nijak neotupovaly její vědomí. Ale snad se cítila klidnější, ne tak beznadějná. Nebo si to taky jen namlouvala. Cigaretový zápach ji pálil v nose a očích, přesto se přinutila znovu pozvednout cigaretu. Dlouze potáhla a podržela škodlivý kouř chvíli v plicích, než ho nechala jít. Pozorovala, jak od ní utíká. Stejně, jako od ní utíkali všichni. Cítila se vlastně stejná jako ten dým, když se vyfoukne do obličeje nějakému člověku. Většinou mají všichni tendenci ho odehnat.

Opřela ruce o okraj, v jedné ruce stále mezi dvěma prsty držela cigaretu. Svěsila hlavu. Rychlost větru se zrychlila a jeho poryv jí rozfoukal vlasy do nechtěného tvaru. Vztekle zaklela a pozvedla ruku, v jejíchž prstech se skrývala cigareta, aby je znovu upravila. Při tak prudkém pohybu jí ale cigareta proklouzla mezi prsty a padala dolů ze střechy.
,,Ne. Ne, ne, ne!" frustrovaně vykřikla a přiložila si dlaně ke spánkům. Vzedmul se v ní vztek. Pevně sevřela víčka k sobě. Zlostně sáhla po krabičce cigaret a mrskla jí za spadlou cigaretou. Prudce oddechovala. Přelila se přes ni vlna beznaděje. Z očí ji zrádně vytryskly slzy. Rukou si přikryla ústa. Hlasitě do ní vzlykla. Pevně zavřela oči ve snaze zadržet spousty slz, ale bezúspěšně. Slzy si dál hledaly cestu po její tváři. Popotáhla a zadívala se na nebe. Zběsile mrkala, kousala si ret. Po chvíli se jí zklidnil dech.
,,Můžu spočítat hvězdy?" zašeptala.

Objímá svého otce.
Ten se na ni láskyplně dívá.
Jedna hvězda.
Směje se s otcem.
Společně ohrnují nos nad cigaretovým zápachem.
Druhá hvězda.
Prší.
Všude kolem lidé v černém.
Rakev.
Smutek.
Třetí hvězda.
V noci se tolik vevnitř třese, že není schopná se pohnout.
Čtvrtá hvězda.
Jde ulicí a vnímá soucitné pohledy ostatních na její tváři.
Pátá hvězda.
Lidé se za ní otáčejí a něco si šeptají.
Šestá hvězda.
Na zastávce autobusu leží její otec.
Sedmá hvězda.
Leží ve zvratcích.
Opilý.
Osmá hvězda.
Vchází do třídy a oči jejích spolužáků ji pozorují opovržlivým pohledem.
Na některých tvářích se šklebí i posměšný úsměv.
Devátá hvězda.
Otec nachází krabičku cigaret v její bundě.
Desátá hvězda.
Chytne ji za vlasy a přitáhne k sobě.
Jedenáctá hvězda.
Prohlíží si před zrcadlem modřiny.
Na tváři, na zádech, na rukou.
Dvanáctá hvězda.
Cítí zápach alkoholu.
Třináctá hvězda.
Nos jí dráždí zápach cigaret.
Čtrnáctá hvězda.
Stojí u hrobu svého bratra.
Patnáctá hvězda.


Odtrhne zrak od oblohy a zadívá se přímo před sebe. Kolem uší jí sviští vítr. Neslyší ho. Hledí bez mrknutí oka, v hlavě podivné prázdno. Na okamžik zavře oči a skloní hlavu. Když je znovu otevře, vidí před sebou tenisky, jejichž tkaničky visí dolů, jako by se chtěly dotknout chodníku hluboko pod nimi.

Postavila se. Špičky bot trčely do prázdna. Do zad se jí opřel silný vítr. Stála se zavřenýma očima. Cítila, jak jí vlasy poletují kolem obličeje. Jak jí chlad obepíná paže a nohy. Je až strašidelně klidná.
,,Myslím, že chci zpátky svoje cigarety," promluví k větru a začne se naklánět.
,,Bello," uslyší za svými zády.
,,Ahoj tati," odpoví, aniž by se ohlédla.

how can i ever let you go

22. října 2014 v 21:20 | Miss No Strong |  life
Vztahy s některými lidmi jsou zvláštní.
Máte pocit, že je znáte celý svůj život. Že je všechno, jak má, když vtipkujete nebo si třeba jen povídáte. Vlastně občas stačí, když spolu mlčíte.
Ale potom to přijde jako blesk z čistého nebe.
A vy pochopíte, že tu osobu vlastně vůbec neznáte tak, jak jste si mysleli. Možná, že jste ji ani vůbec neznali. Nikdy.

Strašně mě to štve. Pořád nad tím musím přemýšlet a pokaždé dojdu k jinému závěru.
začinám opravdicky nesnášet slovo "proč".
Výčitky, otevírání starých ran, míření do nejbolestivějších míst, sarkasmus, hádky, vztek.

Někdy mi přijde, že si to záměrně komplikujeme. Aby to nebyla taková nuda.

Je to dost bolestivé, protože to byl (je) nejstálejší člověk v mém životě. Procházel se mnou všemi mými obdobími, i když mu drtivá většina z nich ublížila. I když tvrdím, že nelituju ničeho z toho, co jsem udělala, fakt mě to mrzí. Je špatně, když to odmítám říkat pořád dokola, i když si to zaslouží?
Vždycky mě podporoval, úplně ve všem. Mluvil se mnou i o tématech, které by před ním normální psychicky zdravá osoba zamlčovala. Ale já jsem nemohla. Potřebovala jsem ho.

Říkala jsem si, jestli jsem mu to všechno dostatečně oplatila. A pak mi došlo, že mu to nikdy nedokážu všechno splatit. Že pro mě udělal tak moc, že mu to nikdy nedokážu vynahradit, chápete?
Občas, když procházím kolem jeho domu, mám chuť zazvonit a všechno to říct. Že mi chybí, že nevím, proč mě od sebe pořád odhání, proč se dohadujeme o věcech, co už jsou dávno pryč. Ale pak si uvědomím, že to byl on, kdo mě poslal do prdele. A já mám moc velké ego na to, abych za ním po kolenou přilezla a žádala o odpuštění.
Anebo je to jenom strach, že mě sjede opovržlivým pohledem a přibouchne mi dveře. Proto jsem to ještě nikdy neudělala a vždycky odvrátím zrak a pokračuju dál.

Jen je to takové... prázdné. Něco chybí. To je to, co jsem tímhle vším chtěla říct.

20.10.

20. října 2014 v 19:07 | Miss No Strong |  diary
Kam se ty dny ztrácejí... vůbec mi to nepřijde. Možná proto, že dny tak strašně splývají jeden do druhého...už jsem z toho unavená. A taky znechucená. Asi bych se zbláznila, kdybych měla zůstat doma třeba měsíc. Nebo i 2 týdny.
Je strašně zvláštní, jak se teoretická duševní pohoda dokáže proměnit zase v něco, z čeho se nedá vyklouznout ven.
Snažím se vypustit páru. Alespoň minimálně. Lehnu si pod svoji soukromou Eiffelovku a poslouchám písničky, které jsou prý na jedno brdo, protože něco takového zahraje i amatér, ale pro jednou je mi to jedno. Dokonce mi ani nezáleží na tom, o čem zpívá. Líbí se mi ta kombinace hudby a hlasu.

Nevím, jestli je normální, aby všechny růže zvadly a jedna zůstávala pořád krásná. Měla jsem podezření, že je třeba umělá, ale voní... prostě tak, jak voní růže.

Snažím se přepisovat to, co ze mě kdysi vypadlo a nedá se číst. Fakt se snažím. Ale vypadá to, že mám tvůrčí krizi... asi. Ten euforický pocit z autorského čtení už dávno pominul a čím víc to po sobě čtu, tím horší mi to připadá.

Everything sucks.

Je strašně moc věcí, co bych měla dohánět. Týdenní absence stačí na to, abych začala ve všem totálně plavat. Ale upřímně... i zírání do zdi je záživnější. Ale pustím se do toho.. časem.
Pokusila jsem se dát si předsevzetí denně přečíst alespoň 10 stránek Zločinu a trestu.
Moc tomu nevěřím. Je to fakt nuda. A chaos. A zase nuda.

S dost silným předstihem jsem si začala chystat seminář. Doufám, že se tam alespoň někdo přihlásí. A že mě nepoženou ostrými vidlemi nebo zapálenými pochodněmi or something like that.


Konečně jsem po týdnu vylezla ven. A i když mě noha pořád bolí, není nad to nadýchat se čerstvého vzduchu. I když jsem myslela, že mě to vstávání zabije. Kdo dokáže bez problému vstát do tmy, ha? Já ne.
Je zvláštní, že i když jsem strašně unavená, mám v sobě jakýsi podivný klid. Nevím, k čemu to mám přirovnat.
Už od rána jsem sršela vtipem a rozesmívala lidi, což mi bůhví proč udělalo strašnou radost. Že mě pořád všichni berou, chápete? Možná se někdy neopodstatněně /je to vůbec dobře napsané?/ bojím zapomnění, i když je to absurdní. Ale zapomnění někdy přichází příliš náhle. Nevím, jestli je tak úplně špatně, že s ním počítám.

Bude pršet. Sněžit. Mrznout. Whatever. Prostě se změní počasí. Bolí mě hlava. (Prej má fakt dokonce ve středu začít sněžit, wtf.)

Můj angličtinář mi dneska přinesl knížku. Jen tak. Bez předchozí domluvy. Prostě mi ji dal do ruky s tím, abych si to přečetla, i když je to tak trochu pro děti. Poděkovala jsem. Ale ne jen za to, že mi půjčil svoji knížku. I za to, že mi složil poklonu ohledně věci, která mě udržuje nad vodou. Za to, že si na mě vzpomněl ve svém volném čase a tu knížku nosil kdoví jak dlouho v tašce, aby mi ji mohl půjčit. Za to, že nezapomněl, co mi řekl.
Je strašně příjemné vědět, že na vás někdo v určitých věcech myslí. I když je to profesor.
Hezký profesor.

Když jsem šla místo tělocviku k doktorovi, už zdálky jsem zaslechla dívčí hlásek:
,,Dobrý den! Prosím vás, nevadí, že jsem si tu koloběžku položila na písek?"
Musela jsem se usmát. Řekla jsem jí, že určitě ne.
Děti jsou úžasné. Procházela jsem kolem louže, ve které se čvachtaly dva ptáčci (myslím, že vrabčáci, ale... who knows) a ona si všimla, kam se dívám a rozplývala se, jak jsou krásní. Přítakala jsem a šla dál.
Když jsem se vracela, klečela u té louže a dělala na ní vlny klackem. Zeptala jsem se jí:
,,Už odletěli?" a ona jen tak zběžně vzhlédla a přikývla. Pak se na mě podívala ještě jednou a trochu se usmála.
,,To jsi zase ty!" zvolala, jako by učinila závratný objev. Zasmála jsem se a odpověděla jí, že to asi tak bude. Zeptala se:
,,Ty mě hlídáš?"
Vážným hlasem jsem odpověděla, že ano. Že musím dávat pozor, aby se jí nic nestalo a taky, aby nezlobila. Usmála se a znovu se věnovala louži.
Nevím proč, ale to, že nejdřív jsem byla "vy" a necelých 20 minut na to "ty" mě přimělo přemýšlet, proč. Děti nad tím nepřemýšlejí. Možná, že se bála, co jí na tu koloběžku odpovím. Nebo jsem byla vlastně cizí a potom, když mě viděla podruhé, už jsem tak cizí nebyla. Děti jsou úžasné v tom, že neumí lhát, ani nic předstírat. Tak malé ne.
Doufám, že ale pořád nečeká, že ji přijdu zkontrolovat.


,,Jsi nervózní?"
,,Jasně že jsem nervózní, kdo by nebyl nervózní."
,,Víš... to je dobře. Alespoň jde vidět, že ti na mně aspoň trochu záleží."

Víte, moc toho spolu nenamluvíme.
Budí to pocit takového... tajemna (možná).
Některé věci není potřeba říkat. Jde to vidět, cítit.
Jak daleko je to od "zbožňuju tě" k "miluju tě"?
Bojím se, že to přijde brzo, od něj. Někomu to možná může přijít divné. Ale já už si nepamatuju, jak ten pocit vypadá, někoho milovat.
Občas cítím, že se mi to dere na jazyk, že je vhodné to říct, že to chci říct. Že není nic snadnějšího než dovolit hlasivkám, aby to vyslovily. Ale vždycky se zarazím, vždycky to zase spolknu.
Protože si nejsem jistá, jestli je to ono. Nevím, jak hluboké to musí být, aby to byla pravda.

Vybírám si tetování.
Začátkem května už bude nevyhnutelně mojí součástí.
Asi už jsem rozhodnutá.
Snažila jsem se najít něco, co by mě vystihovalo a co mě bude vystihovat celý můj život.
Protože... odstranění tetování prý dost bolí a já to fakt nechci podstupovat.

Už přes týden jsem nominovaná na "10 knížek, které mě ovlivnily". Je strašně těžké těch 10 vybrat. Fakt moc těžké. Hmpf.

Taky tak nesnášíte, když si někdo myslí, že je tak skvělý, že z něho bezpochyby každý padne na zadek? Mám vždycky obrovskou chuť mu udělat něco tak hnusného, abych mu to vyvrátila. Zvedá se mi z takových lidí žaludek a netajím se tím.
Přála bych si, aby mu někdo srazil hřebínek.
Bolestivě.

Keep smiling, za týden jsou prázdniny.

díky za tu noc, která je prostě... nocí

18. října 2014 v 0:21 | Miss No Strong |  diary

Nenávidím, když se někdo v noci příliš hlasitě projevuje. Ať už tím, že hlasitě pouští hudbu, pouští nahlas film nebo třeba i nahlas mluví. Noc sakra čeká celý boží den, aby mohla přijít. A noc je klidná, harmonická.. mělo by být trestné, že se tak narušuje.

Není nad to občas se nechovat jak slušná dívka (kterou bezpochyby jsem) a vykřikovat hlášky typu "ruská svině" nebo "nacistický hajzle". (Záleží na tom, kterou hru hrajete.)
A taky právem, protože můj parťák mě kurva vůbec neumí krýt, když je kolem mě deset Rusáku a on nedokáže sejmout ani jednoho. Proto taky musím opakovat pořád dokola jednu podělanou misi, protože mě jeden z těch Rusáků vždycky odpráskne, hmpf.

Asi už mi jen leze na mozek, že jsem se celý týden nehnula z domu. I když jsem většinu dne doma sama. Nedělá mi to dobře.
Vlastně se jen snažím nějak dočkat večera, abych mohla jít spát. Každé ráno mi někdo hodí do postele Boua, který mi přilehne dýchací cestu v krku, ale zatím ještě žiju. Čumím na seriály nebo filmy. Nebo se snažím dočíst další kapitolu z učebnice psychologie, která mě má dovést k pochopení toho, jak funguje lidský mozek, který občas snad ani nefunguje (nebo to tak alespoň nevypadá), což je hloupost, protože funguje vždycky, alespoň co se autonomního systému týče. Heh, fakt jsem studovala.
Ono se totiž fakt nedá dělat moc aktivit s bolavou nohou, jakkoliv moc bych chtěla. Je to na hovno.
Ještě horší na tom je, že se mi z těch obvazů začala dělat vyrážka. Fuj.
Taky jsem se zase vysrala na cvičení, překvapivě. Ale svádějme to na to, že nemůžu přece cvičit s pohmožděným lýtkem.
A nejvíc mě sere, že jsem ještě pořádně nevyzkoušela ty nové boty, goddammit.

Chtěla bych se procházet po Vídni.
Dospěla jsem v Hvězdy nám nepřály k části, kde je Gus s Hazel v Amsterodamu. A proto se chci procházet po Vídni.
Fuck logic.
Vídeň je totiž fakt krásná. Taková vznešená, chápete? Možná mám jen chuť na něco na úrovni, když už se všechno ostatní pohybuje těžce pod průměrem.
Chci procházet kolem všech těch luxusních obchodů s vědomím, že nemám na to koupit si tam ani nějakou maličkost. Chci být jen další z mnoha tváří ve velkém městě. V tak velkém, že se nikdo nebude pozastavovat nad tím, proč zrovna já dělám to, co dělám. Chtěla bych si sednout do jednoho z těch úžasných parků a zjistit, jestli je noc v Rakousku jiná než u nás.
Melu strašné sračky, že ano?

Nevím, co se dneska stalo, ale máti se mi začala svěřovat se svými myšlenkovými pochody. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. I mean.. nikdy jsme spolu takhle nemluvily. A navíc...teprve minulý týden jsem si kvůli ní málem vybrečela oči. Do háje. Nezajímá mě, že ji něco tahá dolů. Ji taky nezajímá, když něco tahá dolů mě, ani když je to ona.
Jsem špatná dcera.

Strašně se bojím, že to zmizí. Nevědomost je totiž někdy fakt skvělá, víte. Sladká. Bezbolestná.
Prostě mám strach, že se na mě jednou podívá a všechno to uvidí.
Že jsem vědomě ublížila osobě, která mě milovala. Proč? Protože jsem mohla. Protože mi to udělalo zvrácenou radost. Protože za takové věci se dobře maskuje, když jste zlomení sami.
A až to pochopí, znechuceně ode mě ustoupí.
Asi se jen bojím, že zůstanu sama. Protože pro mě existuje jen málo trestů, které se dokážou hloubkou vyrovnat tomu, když musím být jen sama se sebou. Je to to nejhorší, co se může stát. Moc myšlenek, moc pocitů, moc návratů do minulosti, moc velká snaha pochopit všechna proč.
Nechci, aby skončilo tohle my. Ještě na to nejsem připavená.

Jestli máte rádi béčkové horory, podívejte se na Honeymoon. Žádný zázrak, ale dá se to.
Zase mě chytá Disney mánie, stáhla jsem si Rebelku.
Modrá už dávno není modrá.
Nejlíp se pracuje pod tlakem. Nejlepší výkony podáte v posledních minutách, protože tím nahrazujete celou tu dobu, kdy jste se na to prostě vysrali.
Už ve mně byl přetlak, muselo to ven.

Brýle, čočky...?

17. října 2014 v 15:16 | Miss No Strong |  talking
Myslím, že mnoho z nás to zná. Jednoho krásného dne se objevilo rozmlžené vidění, zjistili jsme, že cokoliv, co je jen trochu vzdálenější, je pro naše oči nedostupné. Oči slzí a my se v čirém zoufalství objednali k očnímu, který nám oznámil, že jsme slepí jak krtci a potřebujeme zrak podpořit dioptriemi. A pak přišlo dilema. Kontaktní čočky nebo radši dioptické brýle?

Já jsem ještě spadala pod rozhodnutí své matky, která odmítala čočky a tak jsem se ani nenadála a na nose mi seděly brýle. Ale není to tak dávno, co jsem si vydupala i kontaktní čočky. A co že je tedy lepší?

slátanina

14. října 2014 v 15:36 | Miss No Strong |  diary

To jsem to dopracovala.
Dnešní doktoři se projevují tak, že se vás zeptají, kde vás bolí a když to přiblížite, zmáčknou vám to tak, že jim málem vykopnete zuby (nebo protézu, záleží na tom).
Celá noha mi smrdí po octu a nehorázně bolí.
Co víc si přát.

Dobrá věc na tom je, že můžu zůstat zabalená v peřinách docela dost dlouho (dneska je započítáno téměř 12 hodin spánku) s Bouem kolem krku nebo na hlavě. Podle toho, jakou má náladu.
Taky mám víc času doučit se na písemky, na které prostě musím dojíždět, protože někteří učitelé velmi neradi dávají náhradní termíny a radši posílají studenty ke komisionálním zkouškám jako neklasifikované.
(To, že asi budu moct jezdit výtahem je bonus k dobru. Moc schodů a skříplý sval na lýtku - teda asi - je totiž celkem špatná kombinace.)
So yeah.

Je kinda amazing, když vám někdo přiveze večeři, i když jste už večeřeli. (Pak se z toho stane docela dobrá snídaně.)
Nevím, jestli se mám cítit špatně nebo něco. Připadám si strašně divně, když si vzpomenu na někoho, kdo popisuje, jak se po několika měsících pořád ještě s někým vodí za ruce a dávají si nesmělé polibky...
Kdežto já s Froušem... já nevím, někdy není čas s něhou ztrácet čas, jestli mi rozumíte. Někdy je prostě dobře, když mě drsně uchopí za vlasy a trhne jimi. Když stiskne můj ret mezi zuby. Když se mě dotýká tak, že mám chuť křičet, ať s tím do háje nikdy nepřestává, protože se nemůžu nabažit, jak mi dlaněmi přejíždí po těle a všechno je příliš intenzivní a já mám pocit, že zaručeně musím vybouchnout. Ale i když to hrozí, nemíním se uklidnit a ani nechci, aby se uklidňoval on, protože když slyším jeho zrychlený dech... bylo by prostě nefér chtít, abychom se uklidnili, ne?
Dost detailů z mého života.

Konečně vyšel další díl TWD. Ano! Můj život získal smysl.
Teď vážně.
To intro je úplně úžasné. Nechápu lidi, kteří to vždycky přeskakují. Já se v tom vyloženě vyžívám, zvlášť v TWD. Anyway, strašně se mi líbí, že se to každé 2 série mění. Tvůrci jsou boží.
Jinak je úvod páté série lehce nechutný a taky lehce dojemný. Tyhle dva pocity k sobě moc nejdou, ale v TWD je možné všechno.
A Carol... ano, Carol, u které jsem si myslela, že umře už v první sérii, je těžce badass a tenhle její vývoj se mi totálně líbí.
Dál nic spoilerovat nebudu, kdyby se náhodou našel někdo, kdo TWD sleduje. Ale strašně se na tuhle sérii těším.
Sledujete The Walking Dead? (Prosím, neříkejte, že sledujete Živí mrtví, nebo mi slezou vlasy.)

Taky jsem dočetla Hledání Aljašky. Zase jsem se nechala ovlivnit hromadnými názory, jak je ta knížka skvělá, ale pravdou je, že mě to moc neoslnilo. Víc se mi líbí Hvězdy nám nepřály. Jakože ano... John Green se znovu snaží s námi pohnout skrz smrt jedné z hlavních hrdinů, ale dá se to předpokládat, věděla jsem to asi po prvních padesáti stranách, že zrovna ona umře. A... nevím, ale nepřijde mi to nějak extra úžasné. Dost se mi ale líbily ty poslední slova mrtvých a je tam pár citátů, které by se daly použít třeba jako epitaf nebo tak.
Četli jste Aljašku? Líbí se vám?

(Vím, že by se z posledních dvou témat dal udělat samostatný článek.. ale byly by to tři krátké články, tak jsem udělala jeden delší. Shit happens.)

sorry about hurting you, but this is the life

11. října 2014 v 9:04 | Miss No Strong |  diary
Časový interval mezi "žiju", "je mi na hovno" a "mám se zatraceně skvěle" není zas tak dlouhý. Naopak. Je docela dost krátký.
Nikdy bych nevěřila, že jedna osoba dokáže všechno otočit o stoosmdesát stupňů. V jednu chvíli dostanu téměř hysterický záchvat v podobě pláče (před babičkou) a pak je mi nabídnuto (znovu babičkou), aby klidně přišel k nám. (Ne ten záchvat, Frouš.) Sakra, miluju svoji babičku.
Schoval se do mých vlasů a všechno to spadlo. Úplně všechno, co stojí za nic. Dívali jsme se na typicky klukovský film a mně se líbil. Viděli jste Sin City? Překvapívě jsem to viděla celé, tak můžu machrovat.
Bylo zvláštní jenom se pokoušet vzpomenout si, proč že bylo všechno tak na hovno, když mi po pravé části nohy běhá mráz (no fakt, jenom po pravé části).
Někdě vzadu hráli Linkin Park, on mi jediným tahem za vlasy zaklonil hlavu a přesně v ten moment všechno přestalo existovat. Už nebyl žádný strach, žádná beznaděj, žádná sklíčenost. Ne. Hlavu mi zaplavilo jen sladké prázdno.
Jednoho krásného dne se stejně stane, že ztratím hlavu. Úplně a definitvně. Protože ty dlaně, ty RTY, mě absolutně přivádějí k šílenství.
Zbožňuju, jak ještě strašně dlouho voním po něm.

Myslela jsme, že ten šílený pracovní týden nikdy neskončí. Ne že by mě to samé v bledě modrém nečekalo i ve velmi dohledné době, ale na to kašlu, je sobota. Škola byla ale příjemnější část týdne. To je jedno.
Moje tělo už mě má očividně totálně dost. Po tom, co jsem se tak moc zrušila ten minulý týden, se rozhodlo, že bude kapitulovat a znemožnilo mi chodit bolavým lýtkem. So yeah. Kulhám jak 70letá stařenka, která nemá na francouzskou hůl.

Byla jsem domluvená s Ch., že až vyjde nový díl TWD, budeme se na něj dívat spolu. Z něj ale vylezlo, že mě vlastně nechce vidět, protože co se mě týče, byl strašně naivní. Chlapci teprve teď, po roku, došlo, že se na mě díval v lepším světle, než jsem opravdu byla. Good morning, darling. Myslím ale, že je to tak docela jeho problém, protože já jsem jednala vždycky přímočaře a nehrála jsem si na něco, co jsem nikdy nebyla.
Byla jsem hloupá, naivní holčička? Chovala jsem se jak malá naivní holčička.
Cítila jsem se jako bezcitná svině? Chovala jsem se tak. Nesnažila jsem se něco cítit. Neměla jsem o to zájem. Chovala jsem se sobecky, protože to byl v té době jediný člověk, na kterém mi záleželo. Já. Jednala jsem v první řadě ve svém zájmu, dávala průchod nenávisti, zášti (případně chtíči) a vždycky jsem toho dosáhla. (Z nějakého mně neznámého důvodu to mají svině fakt vždycky trochu jednodušší.) A to, že jsem něco někomu nalhávala? Pche, kdo dneska nelže. Bez lží to v dnešním světě snad ani nejde.
Takže ne. I když jsem udělala pár věcí, kterýma se rozhodně nechlubím, nelituju ani jednoho svého činu. Protože jsem to měla promyšlené, vím úplně přesně, proč jsem to dělala a nemrzí mě to. Ubližovala jsem osobě druhou osobou, protože jsem její nitky měla pevně v rukou a bylo velmi snadné za ně tahat. Protože já jí chtěla ublížit. A neexistuje lepší pocit, než když se vám to podaří.
So yeah, taková já jsem svině. (Byla? Whatever.) A jasně, že se objevily výčitky svědomí, že jsem vlastně nevyhnutelně ublížila i tomu "nástroji". Ale... těžko říct, takhle z fleku. Asi jsem to prostě jen zapudila, protože ten pocit z pomsty byl prostě lákavější.
Strašně mě fascinuje, že to prostě pořád řeší. Po roku. Jestli nedokáže jeho ego přijmout, že jsem s ním manipulovala nebo že jsem mu ubližovala... netuším.
Já nevím, ale já se za to omluvila v době, kdy na tom ještě záleželo a dál jsem to nechala být. Vím, že to vůči němu bylo nefér, protože on mi ublížil jenom jednou a to když jsem byla v podstatě ještě mimino. (I když si to úplně přesně pamatuju.) Jo, bylo to sprosté a hnusné a tak... ale v té době mi na tom prostě nezáleželo. Udělala jsem to. Tak promiň. (Ne že by to nějaké promiň mohlo spravit, ale stejně.) Je blbé, že to neseš tak těžce. Ale kdyby každý dělal takovou vědu z toho, co se kdysi stalo... ty jo, psychologové a psychiatři by měli docela hodně práce.
A má to jeden světlý moment - můžu se na TWD podívat hned, jak vyjde a nečekat až do víkendu. Bod pro mě.

Koupila jsem si docela dost luxusní boty.

don't want this to dissapear

6. října 2014 v 21:13 | Miss No Strong |  diary
Říkám si, jak je sakra možné, že najednou slunce svítí nějak jasněji, ptáci zpívají hlasitěji, vzduch je čistši a dělá mi větší radost ho vdechovat... když to přeženu, všude je plno růžové a jednorožců a poníků and another bullshits.
/jsem tak strašně vyměkla, to je hrůza/

Nejhezčí věci jsou ty, které se prostě neplánují. Když jsem asi půl hodiny před koncem školy pochopila, že mě Frouš opravdu vyzvedne a když se fakt objevil, tak jsem byla pevně rozhodnutá, že nechci, aby ten den, ten moment, někdy skončil. Pozval mě na oběd a poprvé mi nějak nevadilo, že na mě někdo zírá, jak jím... protože jsem prostě čuměla taky. Nebylo to tak, jak jsem čekala, že by mě prostě odvezl domů, řekl "tak se měj", sedl do auta a zase odjel. Prostě ne, ještě jsme se zastavili kdesi mimo civilizaci, kde foukal nechutný vítr (který byl ale o něco málo nechutnější než bych to vnímala třeba před měsícem) a rozfoukal mi vlasy na všechny světové strany, ale bylo to úplně jedno, protože mě držel za ruku nebo se mi tiskl k zádům. Na střídačku jsem měla svoje vlasy v puse já a on, ale koho to sere. Nás ani moc ne.
/a koupil mi růže. fakt mi koupil RŮŽOVÉ růže. mě asi trefí./


Zjistila jsem, že chemie sucks. Pokud to není chemická reakce mezi dvěma lidmi, kteří si připadají atraktivní a je to jen povinná součást učiva na střední škole. Za a. tomu nerozumím a za b. jsou to nehorázné sračky a za c. nechápu, který debil to mohl vymyslet.

Skvělé vypuštění přebytečného vzteku je najít si výzvu, spojit pět dní dohromady a odcvičit to do pěti minut. Sice má člověk pocit, že určitě umře a celé tělo ho potom několik dní bolí... ale upustil páru.

Nemám vůbec žádnou potřebu seznamovat se s novými lidmi. Nemám chuť pamatovat si jejich jména a jakkoliv si je vpouštět do života. Mám pocit, že je v mém světě přesně tolik lidí, kolik tam být má. Že když přiberu někoho dalšího, prostě se to všechno zhroutí a to je jedna z věcí, o které momentálně opravdu nestojím.
Prostě je všechno tak, jak má být. Je to stabilní. Je to neuvěřitelné, ale všechno je v rovnováze.
Už dlouho jsem necítila, že je všechno tak správně.
Bojím se, že to brzo pomine. Ale asi jen nad vším moc přemýšlím.