měl bys to vědět. ale nedozvíš se to. nikdy.

15. září 2014 v 21:03 | Miss No Strong |  life
Jsi nejhodnější na světě.
Za to "Alešku" bych ti dal hned pusu.
Nikdo mi tak nechce říkat.

Tvé polibky, tvé tělo,
to, jak jsem tě pozoroval.
Myslel jsem, že už jsem prožil dost,
ale ty jsi mi zase vnesla do života takovou tu energii a radost.
Koukat na tvoje tělo
bych dokázal celé dny,
už je to skutečnost
ne jen chtivé sny.

Do "oka" očí se ti dívat,
to bylo tak krásné
až se mi teď chce z toho hrudník svírat.

Ochutnávat tvé tělo, šimrat a líbat
bylo tak hřejivé,
jak tvé dlaně, když se mě dotkly,
byly tak něžné a rozmilé.

Teď tě chci mnohem víc...
- A.




Ano... znovu a zase se to stalo. Všechno, co bylo pryč, nebo jsem si alespoň MYSLELA, že je pryč, se zase vrátilo. Nebo probudilo k životu.
Nepomyslela jsem na tebe celé dny. Celé měsíce jsem dokázala úspěšně ignorovat, kdy bude 16., přestala jsem vnímat city, které k Tobě stále cítím. Nechala jsem je zavřené v nejskrytějším kousku mého srdce. Snažila jsem se připoutat k někomu jinému, kdo by je dokázal definitivně zabít.
A teď, když všechno začalo jít tím správným směrem, ses znovu objevil.
A já vím, že jsem se nikdy neměla probudit.
Protože jsem s tebou byla celou noc.
Víš, nikdy bych nevěřila, že si tě pamatuju tak detailně, kdybych tuhle zkušenost neměla.
Měl jsi přesně ty velké modrošedé oči s dlouhýma řasama.
Přesně tu vysokou postavu.
Dlaně s dlouhými prsty.
Přesně ten dokonalý tvar rtů a chuť cigaret na nich.
Měla jsem úplně stejný pocit, když mě obejmuly tvoje silné paže.
Přesně ten pocit absolutní spokojenosti, když jsi mě políbil.
Měl jsi stejný hlas, stejný úsměv a stejný poloviční smích.
Taky jsi úplně stejně voněl.

Oči mu plavaly pod návalem slz a smáčely mu tváře.
Uvědomila jsem si, že nedýchám a prudce se nadechla.
Nic kolem jsem už nevnímala a utíkala směrem k němu,
abych mu padla do náruče.
Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a tiskla ho k sobě,
co nejpevněji jsem uměla.
I on šeptal mé jméno mezi vzlyky.
Zvedla jsem hlavu a rychle vyhledala jeho rty,
přejížděla mu dlaní po tváří
a ujišťovala se,
že je skutečný.
Znovu mě přitiskl k sobě.
Nemohla jsem tomu uvěřit.

Víš, je to zvláštní? Nikdy jsem u nikoho nemohla vystát cigarety. Ale na Tobě jsem to milovala. Jak ti cigareta visela z koutku úst, protože jsi za celou tu dobu, co jsi byl se mnou, nekouřil a ani jsi nechtěl dělat něco, co nesnáším.

Taky je zvláštní, že hned po probuzení mi z očí vyběhly slzy, protože... opravdu jsem se neměla vzbudit, Alešku. Měla jsem tam s Tebou zůstat. Protože ať říkám, co chci, prozatím je to to jediné místo, kde chci být. Kdekoliv na světě, ale chci tam být s Tebou.
Protože ať jsem tu jizvu vytvářela jakkoliv dlouho, ať jsem se snažila sebevíc všechno navěky pohřbít, tahle zrada mého podvědomí mi podlomila kolena a ono to zase vyplulo na povrch.
Seděla jsem v autobuse, v očích mě štípaly slzy a na hrudníku mě bolelo přesně jako ten den, kdy jsi zmizel.
Pamatuješ na ten den, Alešku?

Vím, že jsem celou noc nespala a měla jít do školy. Ráno jsem přišla, sedla si do lavice, v hrudi díru a v srdci prázdno. Potom se mě jen někdo zeptal, co se mi stalo a já jen dokázala zakroutit hlavou a schovat ji do dlaní.
Bylo to poprvé, co jsem někomu dovolila, aby mě obejmul. Doufala jsem, že zmírní moji bolest.
Nedokázal to.
Chtěla jsem to vzdát. Žila jsem jenom ze vzpomínek na Tebe a z bolesti, kterou mi to všechno zanechalo. Tu bolest koneckonců ve stejné intenzitě cítím i teď. Ale víš, pamatuju si, cos řekl. Že mě nenecháš jít. A že to už vůbec nebude takhle.
A tak pořád doufám. Pořád naivně doufám, že někdy nadejde náš čas.

,,Úplně pryč. Na 30 měsíců."
Rychle jsem počítala.
,,To je dva a půl roku," vydechla jsem.

Že mi zase řekneš tou skvělou přezdívkou, kteoru dodnes nevím, kde jsi vzal. Že mě zase políbíš mezi spoustou lidí a bude ti to stejně jedno jako tehdy. Že si díky tobě znovu sáhnu na hvězdy.
Ale víš co? Nemusí se to stát. Protože nikde není napsáno, že ty ke mně cítíš to, co já k tobě. Už to mohlo vymizet a vím to.
Ale nebylo by krásné, kdyby to vyšlo?
Pamatuju si, jak jsi 2. dubna minulého roku řekl, že ses do mě zamiloval.
Nevěřila jsem ti, protože to bylo hned po aprílu.
Na to jsi mi odpověděl, že právě proto jsi čekal do dalšího dne. Abych si nemyslela, že žertuješ.
Moc dobře víš, že jsem tě milovala.
Víš, že jsem tě milovala už v ten moment, cos mi splnil můj sen.
Ne, ještě dřív.
V ten moment, co jsi mi nabídl koblížek.
Co jsi mi vložil do ruky čokoládu. Cos mi nadával, že máš všude moje vlasy.
Co se naše prsty propletly i přesto, že padl slib, že se to nestane.

Jen chci, abys věděl, že tomu pořád věřím. I když je to nepravděpodobné. I když jsou to jenom bláznivé představy jedné puberťačky.

,,Já budu čekat a je mi jedno, jak dlouho,"
řekla jsem mu s pohledem upřeným do jeho očí.

Protože i když to nedávám najevo, i když si to sama před sebou většinu času nepřiznám, i když se chci posunout dál a nechat tě být
nemůžu.
Část mého já pořád ví, co chci.
A to, co chci, jsi Ty. A to se nezmění do doby, dokud nepřijdeš. Dokud se nevrátíš.
Nebo dokud mě mé naděje nezbavíš.
Miluji Tě.

Nevím, jak to popsat...
jak jsme se lísali,
hladil jsem tě mojí tváří
po tvé.
-A.

P.S.: I když to asi nedopadne... stejně děkuju. Za vzpomínky, které jsi mi dal. I za to, žes rozum mi vzal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang | Web | 15. září 2014 v 21:22 | Reagovat

Ach. City. Pohřbít zaživa. Nebo tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama