Září 2014

23.9.

23. září 2014 v 17:55 | Miss No Strong |  diary

Víte, co udělá chytrý člověk když ví, že ho čeká spousta povinností, které je třeba stihnout?
Začne je plnit.
A víte, co dělám já?
Ignoruju je.
Hah.

Říkám si, že to začíná nějak moc brzo. Přeci... ještě není ani konec září a už to flákám, snažím se všemu co nejvíc vyhnout, protože mě odpuzuje, kolik toho je. Celý týden je to jen o čekání na víkend.
Nevím, naivně jsem doufala, že tenhle rok to bude trošku jinak. Přes prázdniny jsem si předsevzala spoustu věcí, ale... mluvit o nich a plnit je... to je od sebe docela daleko.

Ještě jednu hádanku, chcete?
Víte, co udělá gigantická kráva (tedy já), když za ní v půl jedenácté v noci přijede fakt dost (tím myslím hodně) hezký kluk s tím, že chce pusu na dobrou noc?
Stihne do té doby, než přijede, usnout. A ještě si ztiší mobil, aby jí náhodou nějaké hovado nevzbudilo.
Yes.
Chodila bych kanálama. Opravdu.
Omluvou mi budiž, že jsem absolutně netušila, že by to mohl jenom třeba na 20% myslet vážně.
Zachoval se ale jak inteligentní muž a vzal to docela sportovně.
O důvod víc, proč k němu pociťovat jistou citovou náklonnost, hee.

V rozepsaných se schovává článek, který už vůbec není aktuální, ale měl skrývat spoustu fotek. Jen jsem opravdu netušila, že nebudu mít absolutně žádnou chuť ty fotky jen hodit do koláže, natož tak upravovat. Jestli bude čas o víkendu (což nebude, protože ho mám tak nějak plný, ale mám ráda naivitu a svoje plané sliby), chtěla jsem se do toho nakonec vrhnout. Taky mám nápad na dost seriózní články (asi čtyři... nebo pět), ale chce to hodně práce a... ach jo, zabijte mě někdo za moji lenost, děkuju.

Tento týden mě čeká docela zásadní věc. Ta věc se jmenuje pátek. On to ale není jen tak obyčejný pátek nebo tak.
Přejdu k věci, naše škola slaví nějaké jubilejní výročí 95 let. Díky tomu se pořádá i Školní akademie, kde vystupují lidi, kteří mají co předvést. K všeobecnému podivu jsem byla oslovená i já. A ano, můžu si za to jen a jen sama.
V prváku jsme se bavily s češtinářkou o slohovkách (teda o té mojí, vychvalovala ji skoro až do nebes) a já jsem jenom tak na čtvrt pusy naznačila, že je to tím, že se snažím tak nějak psát. Milá paní profesorka si to zapamatovala a chtěla po mně, abych na té akademii něco svého přečetla.
Víte, chtěla jsem odmítnout. Fakt strašně jsem chtěla. Ale v té době byl program ještě zoufale prázdný a ona nasadila takové ty psí oči, tak že nakonec jo.
Jenomže je v tom jeden háček. Do programu se stihli vsunout lidi, pro které je vystupování před širokou veřejností téměř samozřejmá věc a pak jsem vedle nich já, nervózní i když mám mít prezentaci o aktuálním dění, a mám se jim svým výkonem vyrovnat.
heeelp.
Stresuju už asi týden, ale začíná to gradovat. Hodně moc.
Strašně rychle mluvím... proto strašně rychle čtu. A mám prostě strach, že budu tak nervózní, že si nedám pozor, jak čtu, zvládnu ty dvě stránky pročíst během dvou minut, nikdo z těch lidí vlastně nebude vědět, o čem jsem četla a já se můžu jít oběsit.
Říkám si, že by nebylo od věci koupit si flašku vodky (ze které se mi zvedá žaludek už jenom, co ji vidím) a vypít půlku před dopoledním vystoupením a druhou půlku před večerním. Protože když to vezmu kolem a kolem.. bude mi dlouho trvat na text pořádně zaostřit a taky se budu muset víc soustředit na artikulaci. Ta dá. Problem solved.
Ne a teď vážně. Potřebovala bych nějaký recept na potlačení nervozity. Protože se úplně vidím, jak po tom božím úvodu vejdu na pódium, sednu si na židli, spustí se hudba a já tam budu sedět, srdce až v krku a buď fakt neřeknu vůbec nic nebo budu do minuty hotová (s tím čtením, samozřejmě).
Taky mám hodně nepříjemný pocit, že to bude nejhorší vystoupení, ať už to přečtu jakkoliv. Protože... geez, je tam spousta mnohem zajímavějších věcí.
Ještě se pořád může stát, že dostanu vysoké horečky, ale je to vysoce nepravděpodobné.
Prý to mám prodat, mám to podat takovým způsobem, aby šlo vidět, že k tomu mám vztah. Ale... já nevím. Jistě, že k tomu mám vztah. Ale ne takový, jako třeba k jiným "veledílům" (u jednoho jsem téměř brečela, když jsem zabíjela hlavní postavu).
Snažila jsem se nějak povzbudit. Že to přece zvládnu, že není tak těžké soustředit se hlavně na text. Že nebudu zas tak nervózní, protože z toho jeviště přeci jen na tu spoustu lidí neuvidím a můžu si vsugerovat, že sedím doma v tmavém pokoji a čtu si to pro sebe. Ale... realita bude asi trochu někde jinde. Heh, trochu.
Nevím. Nevím, jak to dopadne, ale mám z toho fakt děs. Jestli se po pátku ozvu, zvládla jsem to. Jestli ne, nezvládla jsem to a visím někde na stromě.
Takže... držte mi palce.

Už včera to nevypadalo moc dobře, protože mě fakt pekelně bolelo v krku. Ale kámoška mi přivezla, když byla v Anglii jednu dost čupr věc.
Měla jsem hroznou radost už z toho, že si na mě vzpomněla. Protože to, aby mi přivezla nějaký suvenýr, jsem pronesla spíš ze srandy než že jsem to myslela vážně.
Ale ona na mě v září bafla, přinesla mi Rezistenci a k tomu i tohle, že nevěděla, co mi má vzít.
Byla jsem úplně nadšená, protože ta krabička je totálně boží.
I ona je boží.
Ale momentálně je důležitější, co je v té krabičce.
Včera jsem si uvařila nefalšovaný britský čaj. A myslím, že je fakt fucking amazing a taky fucking magic.
Protože je
a. hodně silný
b. úžasně chutná
a konečně
c. ráno jsem se vzbudila a bolest v krku byla pryč
Což vzhledem k okolnostem nevím, jestli je dobré nebo špatné znamení, ale budiž.
Takže... na bolest v krku britský čaj.
Ba-dum tss.

Mám ve škole jeden volitelný předmět, co se jmenuje Média, komunikace a společnost.
První dvouhodinovku jsme psali články, což není důležité.
Dnešní dvouhodinovku jsme se bez přestávky dohadovali ohledně toleranci muslimů a Romů.
No... byla jsem z toho napružená celý den. Ale tohle téma si, myslím, žádá samostatný článek.

legendární fotečka z očistné procházky
protože
Bou moc rád chodí na procházky
Bou moc rád
SE MNOU
chodí na procházky.

super nadpis

20. září 2014 v 16:10 | Miss No Strong
/tohle je tak dokonalé, až z toho mám husí kůži/

Nechci to zakřiknout, ale asi jsem se konečně přihlásila na blog přes normální prohlížeč.

Měla bych dělat něco užitečného, ale místo toho dělám cokoliv jiného, jen abych se u toho moc nenadřela.
Zkráceně řečeno jsem nechutně líná.

Poslední dobou mě téměř permanentně bolí hlava a strašně mi to vadí.
Přemýšlím, že by nebylo tak docela od věci mít za rodiče dva gaye, protože když matinka dostane krámy, měla by se každá živá bytost stáhnout do ústraní, protože létají bezdůvodné facky a na hlavu padá neopodstatněné urážení, co vlastně jenom podkopává. Ještě že nás tím příroda obdařila jenom jednou do měsíce.

Nebaví mě chodit do školy. Strašně moc mě to nebaví.
Nenávidím matematiku, protože mě to nutí moc přemýšlet a snažím se přijít na něco, co moje hlava prostě nedokáže vymyslet.
Nenávidím, když pořád musím poslouchat svoji spolusedící, jak mluví o věcech, na které se jí nikdo neptal a nikoho ani nezajímají.
Nenávidím většinu svých spolužáků, protože jsou to arogantní zabedněné děcka v adolescentních tělech a nejradši bych jim mlátila hlavou o zeď tak dlouho, dokud by jim krev nestříkala z uší.
Asi jsem trošku naštvaná.
Nenávidím, že pořád každý profesor čeká, že se právě z jeho předmětu poseru.
Nenávidím, že musím mít pořád v hlavě, co musím udělat, že nesmím zapomenout na to a ono a nejsem schopná koupit si debilní diář, abych ulevila svojí hlavě.

Zase dorazil spánek, který dodává divné sny a obírá mě o odpočinek. Můžu jít spát i dvakrát během dne a jsem možná i unavenější než předtím. Tak k čemu to je.

Nejsem schopná prokousat se prvními sto stránkami Zločinu a trestu.
Během dvou dní jsem dohrála hru s nejlepším příběhem a nejhorší grafikou, které znám, v jednom.

Ve čtvrtek tu byl Dalin a já jsem ho prošvihla, protože můj mobil je nespolupracující křáp.
Nebo já jsem idiot, který si ani neumí všimnout, že se mu vybil mobil a napíchnout ho na nabíječku.
Mám chuť vytrhat si zaživa nehty nebo tak něco. Nevím, na co mám být víc naštvaná, fakt ne.
Asi bych měla omezit to sledování hororů, už mi to leze na mozek.
Dokonce mi chtěl nabídnout, jestli s ním nechci jet na chatu.
Fakt na to nemůžu myslet, jinak půjdu brečet do kouta.
Ale jestli v dohledné době neumřu...
Někdo mě jednou naučil, že trpělivost přínáší růže.
A já jsem trpělivá. Aspoň myslím. A růže mám ráda.

Mám chuť se úplně neskutečně zrušit tím, že budu cvičit tak dlouho, dokud nepadnu vyčerpáním. Problém je, že jsem zase zhubla a tak není co formovat. Jsem znechucená z toho, že neustále pozoruju, jak padá moje váha a já vypadám jak anorektička.

...čtyři hodiny odpoledne. No pěkně.
Vidím to tak, že se dodívám na poslední dva díly TWD (které jsem sice dávno viděla, ale nevadí) a pak se s nehorázným přemáháním pustím do psychologie, fyziky, matiky nebo literatury.
Nebo se na to prostě vyseru a rozdívám další seriál, heh.

měl bys to vědět. ale nedozvíš se to. nikdy.

15. září 2014 v 21:03 | Miss No Strong |  life
Jsi nejhodnější na světě.
Za to "Alešku" bych ti dal hned pusu.
Nikdo mi tak nechce říkat.

Tvé polibky, tvé tělo,
to, jak jsem tě pozoroval.
Myslel jsem, že už jsem prožil dost,
ale ty jsi mi zase vnesla do života takovou tu energii a radost.
Koukat na tvoje tělo
bych dokázal celé dny,
už je to skutečnost
ne jen chtivé sny.

Do "oka" očí se ti dívat,
to bylo tak krásné
až se mi teď chce z toho hrudník svírat.

Ochutnávat tvé tělo, šimrat a líbat
bylo tak hřejivé,
jak tvé dlaně, když se mě dotkly,
byly tak něžné a rozmilé.

Teď tě chci mnohem víc...
- A.

Whatever

8. září 2014 v 21:35 | Miss No Strong |  diary
/asi týden jsem se nemohla přihlásit na blog. pak jsem zjistila, že je to prohlížečem. nechtělo se mi to přeinstalovávat a tak jsem se do toho pustila přes
internet explorer.
i to je možná důvod, proč je další článek po takové době, huh./


Existuje určitý druh lidí, s kterýma jsou určité okolnosti lepší a určité okolnosti horší.
Mezi tyhle osoby patří i můj taťka.
Víte, vždycky, když je čirou náhodou doma a není v práci nebo na fotbale, opadne strašně moc napětí. Lépe se v místnosti, ve které se nachází, dýchá. (Protože mamka je... jak to říct... takový "dusič".)
Ale taky dokáže zapříčinit, že se člověk cítí hůř, když se stane něco špatného. Protože když se na něj podíváte a vidíte ho, jak je z toho všeho špatný, automaticky to na vás dopadne ještě víc.
Bylo to tak i minulou neděli (uf, už je to týden), kdy jsem měla v plánu jít na dvůr a zůstat s Benoškem až do konce, ale přes okno jsem viděla taťku, jak sedí na stoličce vedle ležícího psa a brečí. V ten moment jako by se tíha, která mi drtila hrudník, ještě zvětšila, začala jsem vzlykat o to hlasitěji a nemohla se zastavit, protože... bylo to poprvé, co jsem viděla tátu brečet. Už tak to bylo hrozné, ale bylo to o to bolestivější, když jsem cítila bolest úplně všech. Ještě to znásobovalo tu moji.
Proč mám pocit, že píšu nesmyslně?
Když jsme ho dávali do země, začalo pršet. Taťka si ho přehodil přes rameno, mamka mu chytila hlavu a prosila, aby ho tam ještě nedával. Ale on už byl stejně dávno pryč. Jeho oči už se nějak hodinu dívaly skelným pohledem.
Naházeli jsme mu tam kytky. A strašně dlouho trvalo, než ho taťka zakopal. Prostě jen seděl u plotu, rukojeť lopaty opřenou o hlavu a plakal a plakal. A my všichni s ním.
Víte, pořád jsem čekala, že je to nějaký blbý vtip a ještě vyskočí, začne vrtět ocasem a tak. Nebo jsem doufala, že se probudím.
Chtěla jsem se probudit.
Možná si někdo řekne, že moc řeším smrt psa. Ale nikdo ho jako psa nebral. Prostě patřil do rodiny, nebyl to jen domácí mazlíček.
A je těžké to neřešit, když druhý den jdete do školy, vaše matka sedí v dílně, v prstech cigaretu a v očích slzy a prosí vás, ať ve městě koupíte svíčky a když přijdete domů, tak sedí na gauči, kolem ní spousta posmrkaných kapesníků a až k domovním dveřím se ozývá posmrkování a ztrápené vzdechy.
Nebo když každý den procházíte přesně tím dvorem, kde vždycky sedával v kůře a pořád se po něm naivně díváte a máte chuť na něj zavolat.
Když dojíte maso, zbyde vám hodně kostí a dere se vám na jazyk, že "se to vezme Benošovi".
Ale hrobeček má moc pěkný. I když to chce ještě malé úpravy jako lepší křížek a dodat zalisovanou fotku.

Dost truchlení.

K prvnímu školnímu týdnu můžu říct, že.... byl dost unavující. Přeci jen, když je někdo zvyklý chodit spát dlouho po půlnoci a vstávat chvíli před polednem, je těžké znovu najet na "školní režim", který čítá brzký odchod do postele a brzký odchod z postele.
Navíc, i když jsem nemohla být ve škole za celý týden víc jak 10 hodin, přicházela jsem absolutně vyřízená. Budila se podrážděná a chodila spát maximálně chvíli po desáté. Každopádně myslím, že to bude jenom lepší, protože už dneska se mi vstávalo o fous líp a tento týden mám poprvé volitelné předměty, na které se celkem těším.
I když s matikou budu podle všeho letos dost bojovat.

Přijde mi, že mám poslední dobou kolem sebe nějak moc lidí.
Nejsem na to nějak extra zvyklá.
Ne že by kolem mě nebylo hodně lidí, když někam jedu a chodím po městě nebo tak. Spíš že jsem si pustila k tělu nějak víc lidí, než je u mě zvykem.
Shits. Shits everywhere.
Možná to bylo důvodem, proč jsem byla tak podrážděná, že jsem neměla chuť s nikým mluvit, nikoho poslouchat a ani nikoho vidět. Nějak se na mě naskládalo to, že jsem moc obklopená lidma.
Přehnaná společenskost není moc dobrá věc.
Dokonce se mi zdá, že se začínám stávat součástí jisté party, což se mi ještě nikdy nestalo. I mean... vždycky jsem měla kamarády (ehe, "kamarády") nebo tak... ale vždycky jednotlivě, nikdy to nebyla nějaká větší skupina a... já nevím. Ono je to na jednu stranu fajn, máme svůj vlastní slang, mluvíme sprostě a všechno je nám úplně jedno (navíc jsou tak strašně pitomí, že jestli to půjde tímhle tempem, budu mít epické svaly na břichu a důlek na čele od facepalmů). Jen se děsím toho, že budu muset poznat i zbytek téhle "party", která rozhodně čítá i pár absolutně stupidních, nepřízbůsobivých a inteligentní konverzace neschopných jedinců. Ale třeba z toho vyklouznu a zůstanu forever alone. Give that girl a cookie.

Jsem stejně naivní jako jsem byla možná tak 4 roky zpátky (omg, já myslela, že vývoj má jít dopředu a ne se vracet). Jelikož... jedno slovo: Dalin. Fakt začínám mít hodně naivní představy, jak by to mohlo být, že bysme mohli to a tamto a jsme v kontaktu každý den, alespoň na pár minut. Začíná mě to zase děsit a mám chuť couvnout. Ale už mě nebaví pořád jen uhýbat. Kvůli komu vlastně?
Vůbec jsem nedoufala, že by mohl být takový typ, který... ne, já to nechci zakřiknout, protože už vidím, jak se to za pár dní všechno posere a já z toho budu totálně zdeptaná a to, prosím pěkně, nechci.
Jen by bylo fajn, kdyby o to někdo stál. O mě.

Jinak, nechce někdo koupit učebnice? Mám ještě tři na prodání a nevím, co s nima mám dělat. Připadám si jak antikvariát, pořád jenom prodávám nebo sháním učebnice.
Jinak si barvím vlasy na modro a vážně uvažuju o tom, že matince pohnu žlučí a nechám si píchnout piercing, protože mě sere denně a to s narůstající intenzitou.

/omluvte moji vyjadřovací schopnost, naplácala jsem to páté přes deváté, protože... protože/