Srpen 2014

Čas je hnusný.

31. srpna 2014 v 15:39 | Miss No Strong
A tak přišel poslední den prázdnin. Přijde mi to jako včera, kdy jsem vztekle hodila vysvědčení na stůl, seděla na posteli a zírala na šaty pověšené na ramínku a říkala si: ,,Začíná to. Už na ničem jiném nezáleží. Je čas vypnout a užívat si." A Čas hned, jakmile uslyšel své jméno, začal nekompromisně odečítat vteřiny. Minuty. Hodiny. Dny. Týdny. Měsíce.
A já si říkám, opravdu tyto prázdniny nebyly kratší?

Pamatuju si na den, kdy jsme přivezli domů psa ne většího než středně velký plyšák a který teď leží na dvoře a kňučí, protože není schopný vstát. Z obýváku slyším mamku, jak vyťukává na mobilu zprávu, která pro něj znamená konečný ortel. Protože nám odejde.
A za to zase nemůže nikdo jiný než Čas, protože mu jako soudce bez slitování odměřil jeho čas, nedbaje na naše prosby a slzy, aby nám dovolil být s ním ještě o něco dýl. ,,Ne," řekl. ,,Je s vámi přes 10 let, už tak jsem ustoupil dost."
Bolí mě jen se dívat, jak ztěží plete nohama a říkám si, jestli to pro něj přece jen nebude lepší. Ale pak si představím prázdný dvůr a to, že už tu prostě nebude a srdce mi ztěžkne snad o deset kilo a mám chuť ho vyrvat ven, protože se mi zase do očí derou slzy, které mě štípou a já je nedokážu zastavit. Protože ztráta rodinného příslušníka bolí, víte.
Třicátý první srpen si ho vezme s sebou. A spolu s ním i spoustu našich slz.


A tak si říkám, na čem sakra záleží. Na čem záleží, když nám to Čas všechno bez zeptání vezme, ať chceme nebo ne. Proč by mělo záležet na dlouhých vlasech, krásném obličeji, když to všechno bude pryč. Všechno zmizí, stejně jak zmizelo zdraví našeho štěněte.

Jdu si sednout ven. Musím se s ním rozloučit.

na některých věcech prostě záleží

29. srpna 2014 v 19:07 | Miss No Strong |  diary

Chtěla jsem psát už dřív. Ale pravdou je, že nejlíp se mi píše večer a to jde poslední dobou dost těžko.
Protože jsem unavená.
Únava mi ochromuje tělo. Tak strašně unavená, že když jen zvednu hlavu, abych se otočila na druhý bok, zatočí se mi a mám pocit, že vysílením omdlím. Každou noc.
Příliš dlouho jsem se pořádně nevyspala a nevím proč. Nevím, proč se v noci budím. Nevím, proč mi u všech čertů spánek nedokáže dodat energii. Proč si ji musím uměle dodávat kofeinem.

i think i'm slowly dying

27. srpna 2014 v 0:06 | Miss No Strong |  diary

Jeden z mnohých dní, kdy jsem měla chuť jen ležet, zírat do zdi, zamezit společnosti jiných lidí a prostě jen splynout s okolím (stejně jako to umí Kenji. mimochodem Tahereh Mafi je úžasná autorka.). Mám pocit, že mi něco proklouzává mezi prsty a nevím co. Jak se to mám teda pokoušet zachytit?
Připadám si jako vyhořelá, zbytečná existence. Protože jsem jenom zavřená mezi čtyřmi stěnami a nechávám vyblednout egyptské opálení než abych šla ven, alespoň na chvilku. Když jsem doma sama a chvíli se zastavím před zrcadlem, mám pocit, že se ztrácím sama sobě. Že se ztrácím jako modrá barva v mých vlasech.

Když jenom tak ležím v posteli a nechávám všechno, ať na mě dopadne v plné síle, mám pocit, že umírám. Nebo že alespoň chci umřít. Ale ať chci nebo ne, vzduch mi pořád plní a vyprazdňuje plíce a srdce mi nepřestává tlučet v hrudi. A já jenom zírám a mám chuť skrz slzy vyplavit sebe samu, aby po mně nezůstalo nic jiného než louže slané vody. Tehdy by mi ani nevadilo, že pláču.
Lidská slova a hlas mi drtí sluch, lidská přítomnost mi dráždí všechny smysly a jen zájem ostatních mi kope ještě hlubší jámu, než ve které se nacházím. A přitom vehementně nepřestávám toužit po blízkosti lidí a jejich porozumění. Není to směšné?
Říkám si, jak jsem hloupá a ješitná, když se pořád koupu v bezedné bažině věcí, které považuju za problémy, kdežto jiní trpí víc. Ale nemůžu si pomoct. Chyba je v mé hlavě a já... nedokážu tomu zabránit.
A tak ztrácím váhu, denně sháním spánek (který mi stejně odpočinek nepřinese), bloudím ve světě, který pro mě už připravili spisovatelé, zamykám se do virtuálního světa her z mého dětství, v noci nechávám vztek pohltit mi nitro za svou slabost, která přivolává štípající slzy do mých očí a nechávám svůj vnitřní hlas mě denně mučit.

Přemýšlela jsem, proč má lidská bytost neustále tendenci hledat spřízněnou duši. Proč nedokážou nebo nechtějí hrát sami za sebe, když hledání toho druhého je jako bezcílné tápání ve tmě. Marně se snažím najít odpověď, marně křičím na svou přirozenost, ať mi to vysvětlí.
Nevím, proč mě moje lidskost nutí, abych měla zájem o jiné, když nechci, nechci, nechci. Proč mi záleží na tom, že mě nikdo nemiluje, když nikomu nedovolím, aby mě miloval, protože prostě nemůžu? Když vím, že až se cítím skvěle, až se řítím do zamilovanosti jako se řítí vlak do ostré zatáčky bez možnosti zpomalit, prostě z pudu sebezáchovy napnu všechny svaly a z toho rychlého vlaku vyskočím, i když se potluču, přestože proletění tou zatáčkou by mi přivodilo nejhůř pár modřín. Možná to ale dělám proto, že už nechci zažívat chvíle, ve kterých je zbytečné dýchat, protože zmizel důvod proč. Protože se bojím, že už by mě to zabilo, že už bych to nezvládla přejít. Protože tyhle rány jsou moc velké.

Snažím se dělat, že je mi jedno, jak jsem se cítila, když jsem se dokázala bez rozpaků dívat do očí jiné osobě, když jsem se chovala jako praštěné dítě, které běhá pod stříkající vodou a vůbec nevadilo, že je ta voda ledová a že jsem celá mokrá, když jsem ho chytla za ruku a dotáhla ho tam taky a pak mu skočila do náruče a nechala si dopadat tu vodu na celé záda a smála se u toho jako šílená a stěžovala si, že jsem mokrá a pak se mu přitiskla k mokrému tričku a všechno bylo fajn a já pocítila, jak je snadné žít. Možná se i snažím dělat, že se to nestalo, protože mě ničí, že jsem to nemohla nechat dojít dál. Jen jsem mu prostě nechtěla ublížit víc, než bylo nutné. Je to opravdu taková špinavost, jak se mi to zdá?

Bojím se, že až bude po všem, až mě nebude nikdo nic svazovat, všichni ke mně budou otočení zády a nebudou se mnou chtít nic mít. Až se konečně zhluboka nadechnu a dovolím všemu ke mně přijít, všechno to zmizí. A mě to srazí na kolena a budu tam brečet se skloněnou hlavou. A všichni mě budou s opovržlivým výrazem obcházet, v horším případě si na mě ukazovat prstem. A já to nezvládnu a vevnitř mě se všechno sesune jak domeček z karet při nejmenším poryvu větru.

Když v obýváku stojí pes, já na něj zavolám a on se ke mně rozběhne, aby mi mohl vběhnout do náruče, vrtět ocasem jako šílenec a olizovat mi tvář nebo mě tahat za vlasy, říkám si, že to má ještě smysl, že mám ještě smysl. Ale pak je to zase pryč, já se vrátím do svého bludného kruhu a veškerá naděje odběhla kousat plyšové hračky.

nebaví mě vymýšlet nadpisy

25. srpna 2014 v 15:18 | Miss No Strong |  diary

Všechno je nějak špatně. Nebo minimálně nic není, jak má. Nic nezůstává stejné, tak jak jsem to vždycky znávala.

Kluk, který mě měl brát jako zábavu, mě tak ani náhodou nebere a já se prostě jen bojím, že to zmizí, protože už jsem si zvykla pořád čumět na jeho jméno na fejsu, pociťovat tu vlnu naděje, když uslyším ten pitomý tón, který ohlašuje příchozí zprávu, psát si s ním až do hluboké noci a ráno díky tomu nechtít otevřít oči. I když je to debilní, nechci ještě, aby se to přesunulo do reality (I když určitým způsobem to tam už bylo,heh.), protože z toho mám strašně blbý pocit, že se něco pokazí, zničí. Že já to pokazím.

Páry, které spolu byly strašně dlouho, se rozcházejí.
A pak že láska není pomíjivá.
V některých případech mě to nehorázně šokovalo, protože ať už jsem čekala, že se rozejdou všichni, u nich jsem to nečekala ani blbou náhodou.
Naopak lidi, kteří byli vždycky osamělými vlky nebo si opačné pohlaví hledali jenom pro zábavu, našli své spřízněné duše.
Ne že bych jim to většinou nepřála, ale... damn, co se děje?! Špatná konstalace hvězd? Erupce na Slunci? Ne že by nebylo už dostatečně divné, když přes zimu svítí sluníčko a minimum dní je pod nulou nebo když tři čtvrtiny léta prší. Ne, oni se začnou divně chovat i lidi.
Co kdyby se začali chovat divně nějakým fajn způsobem, třeba přestali odhazovat odpadky do přírody, přidali se do hnutí Greenpeace nebo tak něco? Ale to ne. Radši se snaží přivodit mi srdeční záchvat.

Celé odpoledne jsem se věnovala tomu, že jsem si od základů předělávala čtečku. Ne že bych počítala, že během školního roku budu mít nějak moc čas na čtení, ale stejně. Celkově teď trávím hodně času s knížkama. (Jsou lepší než lidi.)
A pilováním nehtů. Protože se mi nedávno podařilo protrhnout čočku. Jako kontaktní, ne tu v oku.
Strašně mě štve, že s osobou mi dřív velmi blízkou si teď nemám co říct. Nebo si s ní nechci nic říct. Nebo ona. Nebo oba. Gdsghlkg.
I když bych to chtěla změnit, moje idiotská ješitnost prostě nemíní ustoupit nebo se připlazit. Možná v tomhle případě ale pomůže rozhovor. Anebo ne a ještě se to víc posere, jestli to jde.

Denně chodím ven. Vždycky s sebou beru psa, protože bez něj by to asi nebylo ono. Ať říkám, co chci, vždycky přijmu nemluvící společnost.
Prostě zavážu tenisky a jdu, následovaná mým věrným chlupáčem. Vnímám poslední teplé paprsky nebo studený vítr, poslouchám šustění listů, dopadání nohou na trávu nebo asfalt, monotónní cinkání vodítka a oddechování mého společníka. Když chci, promluvím a nečekám odpověď. Řeknu třeba 2 slova během 10 minut. Takové chvilky se totiž nekazí mluvením. Ani hudbou. Chce to jen jít a nepřemýšlet.

Všimla jsem si, že i když většinu času strašně moc chci, aby se se mnou jednalo jako s dospělou, jsou i chvilky, kdy toužím vrátit se zpátky, sednout si s plyšákama na koberec, nechat si česat dlouhé vlasy, dělat s rodiči hlouposti a každé ráno se schovat do taťkového županu a vdechovat jeho vůni. Naivně snít o tom, že jednou si mě najde můj vlastní princ (nebo zloděj, šašek, whatever) a odveze si mě s sebou někam pryč. Že mě neopustí, bude mě mít moc rád a žádné problémy nás nikdy nerozdělí.
Jenomže vím, že není v pořádku nechávat si iluzi o tom, že bych se mohla vrátit do dětství, že existuje můj princ, zloděj, šašek. Že je se mnou určitě možná něco špatně, když to teď chci všechno zpátky, když jsem vždycky chtěla být velká a dospělá. Jenomže... i když už jsem velká, není to tak super, jak jsem si to představovala. Tehdy to bylo lepší.
Jezdila jsem na kole mezi bytovkama a předstírala, že jedu veledůležitý závod na nejlepším koni na světě, sakra. Samozřejmě, že to tak bylo lepší.

Cynismus zdrarma

24. srpna 2014 v 0:35 | Miss No Strong |  diary
/varování: následující řádky překypují cynismem. bylo by fajn, kdyby si nikdo žádné narážky nebral osobně. děkuji za pochopení/

Ty nalepené hvězdy a měsíc na stropě jsou tak strašně kýčovité. A dětinské... Ale kdo poleze až ke stropu, aby je odlepoval? Seru na to, jsou tam několik let, budou tam dál.
Někdy mám fakt strach, že ta polička nade mnou neodolá gravitaci a zřítí se na mě. Kdyby spadla dobře, tak by to vlastně bylo rychlé a ani by to moc nebolelo. Asi.
Je celkem dost dobrý pocit neležet na kraji postele a přitom cítit, jak mi z ní trči vlasy. Už hodně dlouho jsem tak dlouhé vlasy neměla.
Moje myšlenky jsou zase jednou velmi hluboké a smysluplné.
Připadám si jak ten borec z Egypta, co mě v noci převáděl přes cestu k pláži. Sice mi ruka tak hustě nebliká jak jemu ta palička, ale svítí. A já si ten náramek nesundám, i když už nevím, kam si tu ruku mám dát. (NE! Ani nechci myslet, kdo na co pomyslel teď.) Asi si ji omotám kolem krku.
Není lepší způsob jak přivolat spánek než si strčit do uší sluchátka a projet veškerý playlist, který tam mám. Sice ho slyším jenom v jednom uchu, ale nevermind!

/tahle písnička je hustá, mimochodem. ano, opravdu jsem tyhle věci dřív poslouchala./

(Btw. neví někdo, proč se mi tak strašně rychle vyřadí z provozu sluchátka? jsem už fakt zoufalá a netuším, co dělám špatně.)
Některé písničky bych nemusela poslouchat denně, ale zapřísáhla jsem se, že ani jednu nepřeskočím, leda že by mě nesnesitelně popuzovala. A mám na to vlastně celou noc, poslouchat písničky. Proč bych alespoň jednou nemohla jet non-stop a pak se druhý den brzo večer nezhroutit do postele bez zbytečného přemýšlení?

Co je vůbec za den? Sobota? Neděle?
Asi spáchám sebevraždu.
Poslední týden prázdnin, to vážně?! Musím ještě pro učebnice, koupit batoh a sehnat nějakou věc na propisky, tužky (málem jsem to napsala s š,omg!), fixovky a podobné píčoviny... kdy to mám jako stihnout, může mi to někdo říct? Grr...
Nebudu nad tím přemýšlet v jednu ráno, fakt ne.

Ještě jsem slíbila Jožkovi něco s angličtinou, musím přečíst několik článků, postahovat a poposílat všechny fotky z Egypta, pořádně začít číst knížku, kterou mám v co nejkratší době vrátit jmenovkyni... jsem fakt nemožná, protože mám celý den na to, abych aspoň něco z toho udělala, ale radši hraju strategii, kterou jsem hrávala někdy v 5. třídě (takže je na velmi vysoké úrovni), vůbec nic smysluplného nedělám a všichni kolem mě mě za to musí nenávidět. Znovu: jsem nemožná.
Někdy si připadám jenom jako piece of shit, protože nic nestíhám, nic neumím, nic nedokážu a tak.
A nemožný je i B. s T., protože mi oba slíbili určité věci a nesplnili je, ani jeden. A já se na ně můžu taky pěkně vysrat. Chlapi mě fakt nenaštvou, protože... pff, chlapi.

Když už jsme u těch chlapů, napsal mi Dalin.
(Uhuhuuu.)
Je to neuvěřitelné, protože tamto v úterý jsem považovala za něco naprosto spontánního, bezhloubkového a jednorázového. Ale očividně tenhle názor sdílím jenom já. Ale nevadí! Actually, moc často se takové věci nestávají. Ale stejně vím, jak to dopadne všechno. I když je moc hezký a má hezké ruce (prosila bych nekomentovat), pořád to ještě nejde, i když bych teba i chtěla, aby to šlo.
Vážně uvažuju o tom, že uteču a vezmu s sebou všechny, kterým jsem byla nucena ublížit (a tím jsem ublížila i sobě) a všechno jim vynahradím.
Asi bych se hodně dlouho pořádně nevyspala.
Ale třeba to tentokrát půjde.
Nějakým šíleným způsobem, ale třeba jo.
I když nevěřím, že zrovna Dalin je ten typ kluka.
Ale je milé, že se ozval.

Moc by mě zajímalo, proč Shirley zrušila blog. Taky mě to moc štve, protože jsem ho strašně ráda četla. Takže Shirley, jestli tohle čteš, ráda bych, kdybys mi poslala tvůj nový blog, pokud nějaký existuje. Děkuji.

Říkala jsem si, že asi začnu psát pro čtenáře nějaké hluboké články typu "jak najít smysl života", "jak zachránit planetu před zdevastováním" apod.
Ok, možná teď trochu přeháním. Ale jenom malinko.
Ale! Jsem hnusný sobec (což už všichni ví) a nejradši píšu deníčkové zápisky, protože jsem líná přemýšlet nad něčím, co by mohlo někomu prospět.
Třeba jaké si koupit nejlepší stíny, laky na nehty, make-upy, šampony, kondicionéry, balzámy nebo třeba manikérní nůžky... nebo který přípravek na odstranění vodního kamene je nejlepší, jaký toaletní pa-... OK,to už je moc.
Místo toho ovšem zahlcuju svůj blog nesmyslnýma kecama o mé osobě, které nikoho nezajímají. Ale jedna moudrá osoba řekla: ,,Dělej to, co tě baví."
Amen.
Takže se omlouvám, protože tady se nic světoborného opravdu nenachází a s vysokou pravděpodobností ani nacházet nikdy nebude.

0.8

20. srpna 2014 v 17:17 | Miss No Strong |  Nothing

Ušli jsme několik metrů po dlážděné cestě. Pak asi zadávala kód do bezpečnostního zařízení a mně se hrůzou sevřel hrudník. Měl jsem chuť vysmeknout jí ruku ze sevření a utíkat do doby, než bych padl vyčerpáním. Ale věděl jsem, že by to bylo zbytečné. Daleko bych nedoběhl. Okolí neznám. Byla mizivá šance, že to tady není obehnáno plotem. Ale s jistotou jsem to říct nemohl. Tak jsem jen polkl strach vyprahlým hrdlem a každý můj sval čekal na to, co bude dál.
,,Pojď," pobídla mě a sama vykročila. Přinutil jsem se ji následovat.


Cítil jsem, jak se dveře za mnou zasunují zpátky. Cítil jsem se jako moucha v pavoučí síti. Můj osud byl nezaměnitelný a nemělo smysl pokoušet se to změnit. Do nosu mě udeřil pach čistoty. (Ano, čistota má opravdu svůj zápach.) Byl jsem si téměř jistý, že by mě do očí praštily běloskvoucí zdi. Žena mě vedla pořád dál, naše kroky se odrážely od ne příliš daleko vzdálených zdí. Zastavila se. Uslyšel jsem, jak se tiše posunují další dveře. Okamžitě se ozvaly zvuky, které prozrazovaly přítomnost spousty lidí. Z dálky jsem slyšel cinkání nádobí, smích, hovor v takové intenzitě, že připomínal bzučení v úle, dusot nohou… až jsem měl pocit, že mi z toho praskne hlava. Srdce jsem měl až v krku. Tělem se mi rozléval chlad, který mi ochromoval paže, studil mě v konečcích prstů, vléval se mi do nohou. Bezděčně jsem se zastavil. A už nikdy jsem se nechtěl rozejít.
,,Co se děje?" matně jsem slyšel hlas mojí průvodkyně přes všechnu tu vřavu.
,,Co je to za místo?" ptal jsem se zděšeně. Oči se snažily zaostřit neustálým mrkáním.
,,Útočiště pro mladistvé," odpověděla. V uších mi hučelo.
,,Co-cože?"
,,Útočiště pro mladistvé. Jsou buď moc nemocní, cenní anebo tam venku neměli šanci," přistoupila ke mně blíž a její slova se mi vtláčela do obličeje.
,,Je tu strašně moc hluku… moc lidí… je toho moc, moc," mumlal jsem a prsty si svíral prameny vlasů. Věděl jsem, že bych se měl dát dohromady, ale bylo to nad moje síly.
,,Budeš v pořádku," téměř mi šeptala do ucha. ,,Jen klid, budeš v pořádku. Nic se ti tady nestane, slibuju," uklidňovala mě.
Vynaložil jsem zbytek síly, kterou jsem v sobě dokázal nalézt k tomu, abych potlačil vzrůstající hysterii, sklopil jsem hlavu a zhluboka se nadechl. Pak jsem přikývl. Jednou. Téměř neznatelně.
,,Můžeme?"
Vydechl jsem zadržovaný vzduch. ,
,Ano," téměř jsem zašeptal.

Návrat do blogovacích vln

19. srpna 2014 v 15:42 | Miss No Strong

Chci všem, kteří zanechali nějaký komentář u minulého článku a vyjádřili mi tak podporu, nehorázně moc poděkovat. Jen díky tomu jsem tenhle blog nepověsila na hřebík a dostala chuť se sem znovu vrátit. Navíc mi moje "spisovatelská" hrdost nedovoluje vás jen tak nechat na ocet, protože... slyšeli jste o té nepsané dohodě mezi píšícím a čtenáři, ne?

Ráda bych řekla, že je všechno v nejlepším pořádku, že jsem našla samu sebe a už nikdy se podobný zkrat nestane. Pravdou ale je, že nemůžu slíbit vůbec nic. Nemůžu, protože klidně může přijít den, kdy se složím z absolutní kraviny a bude mě stát strašně moc sil se znovu vůbec postavit na nohy. No není ten život vzrušující? -ironie-

Léto je (bylo) určitým způsobem očisťující. Což je asi určitým způsobem divné, protože jsem nedělala téměř vůbec nic a přitom... se toho stalo v porovnání s mojí pasivitou podezřele moc.

Věřte, že to, co se stalo, se nevejde snad ani do dvou článků, natož do jednoho. Až dostanu chuť se v tom pořádně prohrabat, tak už to můžu psát sem. Nemusím se schovávat za absolutní anonymitu (i když i tady určitou anonymitu mám) na blogu, který jsem měla vytvořený přes léto. Víte, je fajn začínat s čistým štítem a psát co se vám zachce, aniž by si na vás někdo ukazoval prstem, protože neví, kam ten prst namířit, jestli mi rozumíte. Ale když jsem nad tím tak přemýšlela... proč bych se sakra měla schovávat za lži a za závoj nevědomosti? Před ostatními lidmi a hlavně sama před sebou...?

Naivně jsem si myslela, že už jsem se smířila s tím, kdo jsem a podobné věci... dokud mi nedošlo, že se se sebou nesmířím asi nikdy. Vždycky bude něco, s čím budu nespokojená, vždycky na sobě budu něco nesnášet... ale není to na jednu stranu i dobře? Snad to znamená, že se budu neustále rozvíjet. Což je vtipné, protože už přes rok se nemůžu hnout z místa. Protože to nedokážu překonat, jakkoliv chci. I když jsem díky jednomu člověku získala impuls, který mi dodal naději, že to jde. Ale ten impuls byl příliš krátký a já byla příliš opatrná, než aby se to stalo.

Takže, jsem tu. Stejně zmatená, nespokojená, sama, vypočítavá a sobecká. Věc, která se změnila je, že už se za to nebudu stydět a ponesu všechny svoje chyby se vztyčenou hlavou. Protože víte co? Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu ta skvělá, ta hodná nebo ta nejlepší. A i když by mi kvůli tomu mělo být všelijak, jenom ne dobře... ta myšlenka mě uklidňuje a je mi fajn. Aplaus pro mě, prosím.

Netroufám si říct, co bude dál. Co budu nebo nebudu psát, ani jak často. Měla jsem chuť se do toho znovu vrátit... a tak jsem to udělala.