Červen 2014

Organizačně

30. června 2014 v 20:30 | Miss No Strong
Ahoj.
Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše.
Jen vám chci říct, že končím s blogem.

Charita je špatná věc?!?!

26. června 2014 v 18:42 | Miss No Strong |  talking
Před pokračováním ve čtení je nutné zhlédnout toto video:
4 minuty vás nezabijou.

The Fault in our stars: kniha x film

21. června 2014 v 14:09 | Miss No Strong |  book or movie

Opěvovaný příběh z dílny Johna Greena, který sklízí obrovský úspěch. Nedávno se dočkal i filmového provedení.
A co je lepší?
Kniha nebo film?

21.6.

21. června 2014 v 11:14 | Miss No Strong |  diary

Jsem jedna velká slibotechna, co?
To bylo keců, jak se od pátku už začnu plnohodnotně věnovat blogu.

Vyskytly se jisté... komplikace. Nějak ještě nemám uzavřené známky. Ještě v pondělí musím na jedno přezkoušení, tak se psychicky připravuju na další hodně dlouhé sezení nad učebnicí.
Už jsem opravdu na pokraji nervového zhroucení. Tohle vypětí trvá už asi měsíc (ne asi, on to opravdu je měsíc) a já už nemůžu. Ale co mi zbývá... nikdo jiný to za mě nedodělá.

Dneska jsem narazila na staré dopisy a smsky... vlastně náhodou. Někdy si říkám, že opravdu nemám zas tak hrozný život, když mám takové vzpomínky. Nejlepší na tom je, že hmotné vzpomínky znamenají, že to všechno nebyl jenom sen. Že to kdysi bylo opravdu skutečné.
Kdysi...

Něco se se mnou děje. Zase.
Pociťuju věci, které jsem hodně dlouho necítila a asi o ně ani nijak extra nestojím. Díky nim jsem bývala slabá. Nechci být slabá. Už nikdy.
Zmítá mnou touha, s kterou jsem doufala, že už se nikdy nesetkám. Proč? Protože je to touha udělat špatnou věc. Dost špatnou.
Překvapuje mě, jak moc se musím snažit, abych ji přebila.
Znovu špatně spím, i když mám dream catcher zavěšený nad hlavou. Noční můry mi ukazují věci, kterých se nejvíc bojím a já se budím se zrychleným dechem a husí kůží po celém těle. Možná je to ale jen psychickým rozpoložením.
Nevím.

Rychlé shrnutí týdne

16. června 2014 v 20:49 | Miss No Strong |  diary

Jsem velmi ostudná, já vím. Takhle zanedbávat blog, hanbu na mě.
Nějak ale moc nebylo o čem psát. A když jo, tak jsem byla tak neskutečně líná, že se mi to nechtělo vyťukávat do klávesnice. Tomu už se říká vrchol lenosti.

Od soboty minulého týdne jsem oficiálně nemocná, zánět slinných žláz si usmyslel, že mě dlouho neviděl a tak se rozhodl mě navštívit. No, a pak už to šlo všechno z kopce.
V týdnu jsem ještě musela na nějaké nejdůležitější písemky, které jsem samozřejmě posrala, protože co můžu chtít po mé mozkové kapacitě, když je sužována nemocí, že ano. Z absolutního školního vyčerpání jsem pak každé odpoledne alespoň na chvilku podlehla spánku, díky kterému se mi po probuzení chtělo spát ještě víc. Heh.
Jinak jsem se jenom válela, cpala se, nenápadně kynula, četla si, čuměla na seriály nebo filmy či hrála Sims nebo jinou stupidní hru.
(Jak vidno, můj život nabral opravdu smysluplný směr.)
Jen nevím, jak se teď mám ještě na týden dostat do studentského režimu, když už si moje tělo i psychika zvykly na absolutní nicnedělání. Vzhledem k tomu, že do "opravení" známek zbývají 4 dny, to bude velice zajímavé ještě.

Za zmínku taky stojí, že jsem byla nakupovat a koupila jsem si slušivé kalhoty a ještě slušivější plavky. Abych v nich byla ze všech nejslušivější já, měla bych hodně rychle nastolit cvičební režim než se vrátí tropické dny.

Jak jste přežili pátek třináctého, btw?
Ne že bych byla pověrčivá, ale uznejte, že by bylo velmi zajímavé, kdyby v noci chodil nějaký cool týpek posedlý krví a vražděním a jen se tak potloukal venku s tím, že určitě na někoho natrefí.
Celkově byl ten den dost zajímavý. Po návštěvě doktorky (která z mojí přítomnosti už musí mít hroznou radost) jsem vyfasovala další antibiotika a šla jsem ke kámošovi s tím, že okusím bazén a budeme se dívat původně jen na Mrtvou nevěstu Tima Burtona. Tolik k závažnosti mé nemoci. Ale ta voda byla jako ve vaně, takže... whatever.
Jen u Tima nakonec nezůstalo, protože se samozřejmě zaplo YouTube a já si ještě s větší samozřejmostí začala vyřvávat hlasivky, za což mě bohatě obměňovala moje největší fanynka (strašně ho štve, že mě mají rády jeho zvířata :3 - čau, zlato :D).
No.. nakonec to skončilo ještě u jakéhosi fauna (fakt nevím už, jak se to jmenovalo... Faunův labyrint?), který vypadal jak upravená příšerka z Pachu krve. A ve finále jsme šli v noci (pátek třináctého a za úplňku) 3 kilometry po hlavní směrem k mému domovu (asi v půlce zastavilo auto a řidič pootevřel dveře... ne, nebála jsem se).
Prostě... zajímavé. A ukořistila jsem TOTÁÁLNĚ úžasnou mikinu, kdy mi spadne snad i slza, až ji budu muset vrátit.

Celkově jsem se zasekla v nějaké slepé uličce nebo co. Přijde mi, že se nemůžu hnout z místa a uniká mi proč.
Ne že by mi to vyhovovalo.
Spíš naopak. Neskutečně mi to vadí. Je to jako bych... jak to říct... zarostla. Zapustila kořeny někde, kde vůbec nechci být.
Pořád unavená, bez chuti cokoliv dělat, znechucená, naštvaná, podrážděná...
Možná je to jen přechodný stav. Teda... doufám v to.

Nedávno jsem přemýšlela o takové té... lásce? Větší náklonnosti? Tak nějak se tomu říká, myslím.
Zkrátka přišla jsem na to, že je to jako s jiskrou.
Když přeletí, je potřeba ji neustále rozdmýchávat, jinak se bude zmenšovat, až nakonec zmizí docela.
Dobré na tom je, že pokud se k tomu člověk postaví ze správného úhlu, může mít nad tou jiskrou stoprocentní kontrolu. Pokud ten oheň není příliš velký.
Správně by měl právo ji zadusit jen ten, koho se to týká. Ale znáte to. Život není továrna na splněná přání.
Kde chodím na tyhle poetismy, prokrista?

To je asi tak všechno.
Oficiálně slibuji, že pátkem počínaje bych chtěla začít s nějakýma smysluplnýma článkama. (Mám nápad na novou rubriku, tak doufám, že se to ujme.)
Začnu třeba tím, že konečně udělám srovnání na Fault in our stars (jestli tohle čte slečna, která se mě v komentářích ptala, jestli stojí za to zkouknout tohle v kině, tak říkám: YES,YES,YES! Absolutely awesome.)

Přeju úspěšné přežití posledních dvou týdnů do začátku prázdnin.
Já jdu též něco udělat pro to svoje.

8.6. aneb Další neděle

8. června 2014 v 18:17 | Miss No Strong |  diary
Nějak si v hlavě nedokážu utřídit myšlenky, takže se předem omlouvám, jestli tenhle článek nebude dávat smysl.

6.6. - MAGIC DATE, EEY

6. června 2014 v 13:05 | Miss No Strong |  diary
Upřímně jsem ani nedokázala rozlišit, kde jeden den tohohle týdne začínal a druhý končil. Učitelům přeskočilo a to takovým způsobem, že nám v době 2 týdnů naplánovali 12 písemek. Což já tleskám, protože tohle zatím považuju za opravdový rekord.

Den vypadá vždycky následovně:
vstávačka se znechucenou myšlenkou na další písemku
doplahočení se k autobusu
nástup do autobusu s okamžitým vyndáním učiva a opakováním látky na písemku
po příchodu do školy každá přestávka strávená procházením učiva
písemka (v lepším případě písemky)
mírná radost z toho, že mám něco dalšího za sebou
následovné uvědomnění si, že po příchodu domů mě nečeká nic jiného, než další učebnice
příjezd domů
chvilkové rozptýlení (knížky, videa, seriály)
další učení
spánek

Je to opravdu hektické. Navíc jsem se přistihla, že čím déle tohle období trvá, tím víc to flákám s domácí přípravou a jednoduše spoléhám na vlastní mozkovou kapacitu a na to, co se zvládnu naučit v autobuse a o přestávkách. Heh.

Neskutečně nesnáším preventivní prohlídky. Jako by nestačilo, že každý půlrok chodím za neuroložkou, která mi s trochou štěstí nasadí čepici plnou slizu, pošle mě na magnetickou rezonanci nebo zařídí vyšetření u dalších doktorů.
Navíc mi tahle skvělá preventivní prohlídka narušila plány, což nesnáším. Do prdele se vším.
Proto jsem se dneska rozhodla vypadnout ze školy dřív.O hodně dřív. Fuck the system, I'm a rebel.

Ještě že už je dneska krásně. Ta donekonečna zatažená obloha už mě deprimovala.

Mám velmi nepříjemný pocit, že tloustnu. Dost mě to vyvádí z rovnováhy, protože můj metabolismus (nebo problém se štítnou žlázou) byl donynějška spolehlivě účinným brzdiček přebytečných tuků a kilogramů. Možná se mi to ale jen zdá a pouze (pouze?!) mi ochabuje svalstvo... jelikož velmi (VELMI) zanedbávám cvičení. I když se snažím dát si denně alespoň trochu do těla, většinou mi jednoduše nezbývá energie nebo chuť se do toho pustit. Spíš jsem ráda, když se dostanu do postele.
Ale zase to obnovím. Hned, jak tohle hnusné období skončí.

Čtu béčkové romány. Pokazila se mi čtečka a já zjistila, že jsem bez ní jako bez ruky. Ach jo.
Ne vážně, netušila jsem, nakolik se moje knihovna hemží až ostudnými kousky.
Moje snění v hlavní roli s krásným, svalnatým, nejmenovaným mužem je lepší příběh než tyhle "romány".
A nejhorší na tom je, že jsou to čeští autoři. Ach, proč?!
Já snad budu muset jít do knihovny, nebo se z toho zblázním. Takové braky, fuj!

Ještě stále pyšně nosím fosforově zelený náramek z neděle. A jo, je mi totálně jedno, že na mě lidé čumí jak na debila.
Fuck you all.


Jo a... pravděpodobně jdu v sobotu do kina na Fault in our stars. Heč.
Sorry, B.

1.6.

1. června 2014 v 20:18 | Miss No Strong |  diary
Vídeň se nakonec nekonala... ale popravdě řečeno mi to ani moc nevadilo. Vím, že na mě čeká na podzim spolu s Osvětimí a já si tak splním jedno z mých přání.

Zjistila jsem, že mi strašně chybí kámoška. Je úplně k neuvěření, že už je to 5 let, co jsme se seznámily. Bohužel je náš vztah úplně někde jinde než třeba první dva roky. Ale nemám jí to za zlé, má stálého přítele, spoustu starostí se školou apod. Jen mě mrzí, že už si alespoň jednou za rok neuděláme čas a někde se nesejdeme. Snad letos v létě nebo... někdy jindy.

LP Turné dneska bylo... fajn. Na můj vkus sice málo vyžití a obsazení, ale kdo jsem, abych to odsuzovala. Je fajn, že si čeští youtubeři udělali čas aspoň na tohle a dělali fanouškům radost. To, že průměrná věková hranice byla dost nízká, je zase jiná věc.
Taky jsem zjistila, že strašně moc záleží na přístupu doprovodu. Nebudu nikomu mazat med kolem pusy, ale... dost mě to ovlivnilo, ať jsem se snažila jakkoliv.
Já chápu, že většina lidí kolem mojí věkové kategorie nechápe moji zálibu ve sledování videí na youtube, do kterých počítám i let'splaye. Já to sakra nikomu neberu, že je to nezajímá. Já to ani nikomu necpu. To ale neznamená, že mi to musí znechucovat a odsuzovat. Ale to je jedno.
Já jsem ráda, že mám pár fotek a že jsem mohla prohodit pár slov s lidma, jejichž vystupování znám jen virtuálně. A musím říct, že mě příjemně překvapili.
Vnímám, že mi to udělalo dětinskou radost, mám takový strašně příjemný pocit.
Očividně ve mně vždycky něco z dítěte přetrvávat bude. Nevermind.

Mám nový přírustek. Ach, je úplně boží, takový ňuňáček.
Stejně jsem věděla, že to NE dokážu změnit v ANO. :3

Vím, že bych se strašně moc měla učit. Ale když mně se tak nechce. Asi to pověsím na hřebík dneska. Nemusím pořád přetékat zodpovědností, ne? Přinejhorším napíšu pomocníčka a párkrát přečtu ve škole. Jo, přesně tak to udělám.

láska na první poslech.

Kdyby někdo měl zájem z dodání fotek posledních dnů, můžu posloužit, fotografická všehochuť se mi dost nakupila.
Ne? Tak nakašlat, já se jimi budu sobecky kochat sama.