Květen 2014

25.5.

25. května 2014 v 17:52 | Miss No Strong |  diary
Posledních pár vteřin letošního mistrovství. Po ledu se prohání 5 českých vlajek, které bojují zuby nehty alespoň o jednu vstřelenou branku. Bez odezvy. Už to spíš poslouchám jenom jako kulisu. Štěstena je svině. Hrajeme líp než Švédi, živěji, s větším odhodlaním.. u nich to byla prostě spíš haluz. Není to fér, sakra. Není to prostě fér.
Nechápu, proč pořád cpou do nějakých anket zemřelé hokejisty. Ještě dneska je mi z toho ouvej a tohle to všechno jenom přiživuje. Je mi z toho nanic.
Zmiňovala jsem se někdy, jak mi strašně vadí statusy lidí na facebooku ohlašující průbězný stav zápasů? Rozbila bych jim za to klávesnici o hlavu.

Dneska jsem konečně chytila nějakou barvu, už tolik nesplývám se zdí.
Brácha mi poradil nějakou stupidní hru, která je tak stupidní, že mi dneska zabíjí veškerý volný čas.
Měla bych se učit. Velmi intenzivně.

Ani jsem se nepochlubila - pojedu na LP Turné. Dozvěděla jsem se o tom tak spíš omylem, ale když se mě brácha ptal, jestli bych jela s ním jako garde, ani jsem se nemusela nechat přemlouvat. Vstupenky už jsou zaplacené. (Třeba uvidím GoGa, jooo :33.) Ale ne. Nejsem z toho cvrklá, proč.
Jsem jen zvědavá, jak to všechno bude. Jestli tam bude hodně lidí, jestli se mi neudělá zle... Ale co, s trochou štěstí mě bude oživovat nějaký fešák z české youtube scény (kupříkladu Johnny Valda, uuu :3).
Jo a ve čtvrtek jedu do Vídně.

Včera jsme byli v ZOO, takový rodinný minivýlet. Mám celkem slušné fotky na to, že jsem měla takový šunt. Bylo to fajn odpoledne, myslím.


Pořád ještě čekám, jestli se nepotvrdí moje obavy. Ale vypadá to, že ne. Doufám.
To jen tak. Jak se mám.
Že žiju.

Přelet nad kukaččím hnízdem x Vyhoďme ho z kola ven

24. května 2014 v 12:58 | Miss No Strong |  book or movie

Aby nedošlo k omylu - stále je řeč o jednom a tom samém příběhu, až na to, že se liší názvy (Přelet - film, Vyhoďme ho z kola ven - kniha). Hlava mi sice nebere, proč to musí být, ale co s tím naděláme.

Večerní dávka keců

21. května 2014 v 21:12 | Miss No Strong |  diary
Někdy mě až zaráží, jak snadné je lhát. Lži se mi linout z úst už téměř automaticky. Denně nějaký klam, ať už menší nebo větší. Někdy si říkám, jak daleko to bude muset zajít, abych se ve svých vlastních lžích ztratila. Možná by to bylo i snažší, žít ve světě, který jsem si vylhala.
Jak má ale člověk zůstat upřímný, když je už odmalička zahlcován spoustou lží, které ho mají ukolébat v tom, že svět není zkažené a odporné místo plné ještě hnusnějších a zkaženějších lidí..?
Nemám ráda výraz lhát. Preferuju zamlžovat pravdu nebo neříkat všechno. Jaká je vlastně přesná definice lhaní? Co lhaní je a co už ne? Dá se vůbec věřit někomu, pro koho je lhaní denním chlebem?
Říká se, že lež má krátké nohy. Dovoluji si nesouhlasit. Některé moje lži mají nohy dlouhé i několik let a myslím, že na to nikdo nikdy nepřijde, pokud se sama nepřiznám. A proč bych to dělala...
Přemýšlím, jaké všechny důvody může mlžení mít. Strach, snaha se očistit, pro dobrý pocit? Možná i pro vytvoření nějaké iluze ať už o sobě samém nebo o čemkoliv jiném.
Třeba je to jen součástí hry.
Stejně už jsem v něčem lhala úplně všem, tak je to asi jedno.

19.5. aneb odpovědi nutné

19. května 2014 v 22:11 | Miss No Strong |  diary
Jsem takový idiot, až se někdy bojím, že si jednou místo pasty napatlám na zubní kartáček opalovací krém. Tak to dopadá s lidma, kteří nečtou etikety. Na čemkoliv.

Smrdím jak nějaká barová děva. Nenapadlo mě nic jiného než neúmyslně smíchat vůni bílého čaje, broskve a vanilky. Strašný. O tom ale jindy.


Oplývám sama nad sebou pýchou. Díky mojí vytrvalosti co se týče cvičení jsem už z poloviny dosáhla postavy, kterou chci. Konečně nejsem to vychrtlé chuďátko a vypadám trochu k světu. To jen tak na okraj, potřebuju se pochválit, protože nikdo jiný to neudělá.

Pořád nějak odmítám rezignovat. Rozhodla jsem se prostě rozběhnout a natvrdo napálit do těch tupých pravidel. Buď si rozbiju hlavu, nebo tu nesmyslnou zeď prorazím. Už mě totiž nebaví nechat si pořád linkovat od někoho život, tlačit se v úzké štěrbině, kterou vymezují zákazy a dovolit, aby za mě někdo vybíral cestu, po které půjdu. Jsem skoro dospělá, proboha. Chci už za sebe trochu převzít zodpovědnost.
No... pokud si tímhle hrdinským činem naderu tvářičku... dokážu jinak, že si sama se sebou a se svým životem BUDU dělat, co uznám JÁ za vhodné. Sice to bude asi trochu nepříjemnější... ale já si dupnu.
Znáte to, že zakázané ovoce bývá nejsladší? Pořád mi běhají hlavou představy, jak se do něj s chutí zakusuju a vychutnávám si ho plnými doušky, vysávám všechno až do dna.

Můj bývalý je kretén. Můžete mi někdo zkusit vysvětlit, o co mu jde?
Rozešli jsme se loni po tom, co jsem si uvědomila, že ze mě dělal celou dobu jenom hadr na vedlejší použití. Ani ne půl roku poté mi volal na mobil... prej jestli se nechci sejít a poznat jeho rodinu (wtf?! trochu pozdě,ne?). Zeptala jsem se ho, jestli se náhodou nezbláznil. Pak se mi za dalších pár měsíců ozval znovu, tentokrát mi napsal. Prý jestli nááhodou nezajdem na drink. Ne. Vůbec. Ani náhodou, sakra. Potom se snažil si se mnou strašně moc psát... na to jsem ovšem neměla nervy, protože dodnes k němu mám zakořeněný dost silný odpor. Snažila jsem se ho dokonce odradit i tím, že mám přítele (i když jsem žádného neměla, ale to on vědět nemusí -evilsmile-).. ani to nepomohlo. A dneska... znovu. Jen tak mimochodem mi od něj přišla zpráva, jestli nechci o víkendu zajít na kafe.
?!!!!
Co s ním mám sakra dělat? Mám ho kopnout do držky, aby konečně pochopil, že s ním už nechci mít nic společného nebo co?

Na druhou stranu si říkám, že by bylo vtipné vidět, jak se bude tvářit až zjistí, jak je mi bez něho hej. Ale tohle... pod moji úroveň, nemám to zapotřebí.

Stalo se vám někdy, že jste nepoznávali svůj vlastní obličej?

Co když přetrhnu papír?

16. května 2014 v 20:43 | Miss No Strong |  diary
Modré cestičky, které se mi táhnou pod kůží
tenkou jako papír.
Je to až k smíchu, jak málo stačí.
Jen jeden zkušený pohyb,
který tu rozvětvenou modř naruší.
Jeden pohyb
na jednom, správném místě.
Až příliš snadné.
Není špatné,
když mi to připadá tolik snadné?
Všechno by zmizelo.
Jednoduše by to bylo pryč.
Neznamenalo by to ale, že vyhráli?


Nad čím to zase přemýšlím....

Odrazy v zrcadle

15. května 2014 v 20:44 | Miss No Strong |  diary

Zkoušeli jste se někdy dívat sami na sebe delší dobu do zrcadla? Nemyslím prohlížet, jak vypadáte.
Několik desítek minut jsem se dívala sama sobě do obličeje, propátrávala výraz, snažila se nahlédnout pomocí očí někam až dovnitř. Snažila jsem se náhlédnou za tu tělesnou schránku a něco najít. Nevím, co bych měla hledat. Pravdou ale je, že jsem nenašla jednoduše nic.
Možná jsem se jen chtěla vidět zvenku, zjistit, jestli je tak těžké vidět, jak to opravdu je. Jestli je tak těžké nenechat se oklamat tou lží falešného úsměvu a pohodářského vystupování. Možná opravdu je. A já nemám právo za to někoho nenávidět.
Snad jsem se snažila najít něco, čím bych tomu všemu porozuměla. Abych byla upřímná - tomu tichému rozhovoru, který se se mnou snažil můj odraz vést, jsem nerozuměla vůbec.
Pozorovala jsem, jak dýchám. Pokoušela se na tom najít něco dobrého. Žádné procitnutí ale nepřicházelo. Pořád jsem zírala na tu zpevněnou a nehybnou schránku s tak dobře nacvičenými grimasami... a nedokázala jsem zaostřit na to, co se nachází za ní.

14.5.

14. května 2014 v 15:29 | Miss No Strong |  diary
Jeden den se přelévá přes druhý a já už v tom začínám ztrácet přehled a veškerý systém. Všechno je pořád dokola, beze změny, neustále o jednom a tom samém. Nejhorší na tom je, že už mě ani nic z tohohle stereotypu nebaví.
Nebaví mě ráno vstávat, nebaví mě sedět ve škole, poslouchat neutichající řeči všech okolo, roztahovat rty do úsměvu, vnímat.
Nebaví mě jíst, nebaví mě si číst, sledovat seriály, dívat se na filmy, hrát, trápit kytaru, učit se, cvičit... opravdu téměř nic.
Asi proto všechny tyhle aktivity provádím pouze minimálně, ne-li vůbec.
Jediné, co mě jakž takž drží při vědomí, je mistrovství, při kterém si akorát ničím nervy, protože letošní rozhodcování je na pěst mezi oči. Akorát mě bolí celý krk. Moje hlasivky takové vzrůšo už dlouho nezažily.

Jelikož mě nebaví nic dělat, hodně spím. (Možná je to ale i tím počasím.) To mě teda taky nijak nenaplňuje, ale přinejmenším při tom rychle utíká čas. Překvapuje mě, že mi spánek nepřináší žádné sny. Celkově mám spíš pocit, že poslední týden je velký ujetý sen.

Přistihla jsem se, že mi poslední dobou chybí nějaká spřízněná duše. Ne že bych se alespoň pokoušela ji hledat... to ne. Když o tom tak přemýšlím, vlastně už moc ani hledat nemusím. Moje myšlenky se taky pořád točí ohledně legálního překročení pravidel. Existuje to vůbec, co myslíte? Dají se beztrestně obcházet pravidla?
Chci ho vidět. Strašně se kvůli tomu všemu vztekám, ať se jakkoliv snažím zachovat si chladnou hlavu. Rozčiluje mě, jak to někdo bere s přirozeností, jakoby to jinak ani být nemohlo.
Jo, do hajzlu.
Taky bych se s ním chtěla dívat na hokej, půjčovat si jeho nepromokavou bundu po tom, co bych zmokla až na poslední kousek kůže. Aargh.
Příčí se mi to přiznat, ale asi ho opravdu potřebuju vidět. Blíží se čas, kdy se bez další dávky psychoterapie vyobrazené jeho přítomností asi zblázním.

Kdybyste tušili, jak já se strašně stydím. Z mojí o 2 roky mladší sestřenice se stala děvka (i když... děvka si za to nechává aspoň zaplatit, tak to asi není správný výraz) spojená s fetkou. Cítím nekonečný odpor, vztek... a já ani nevím, co všechno. Nejradši bych ji zavřela do ústavu. Ale nevím, jestli do výchovného nebo pro duševně choré. Jsem fakt ráda, že ji nepotkávám, protože pak by museli někam zavřít mě... tohle bych nedala a ona by to pak nerozdýchala. Už by neměla čím brát drogy, to mi věřte.
Všichni jsme se od ní odřízli a ona všechny svoje činy svádí právě na tohle. Je to k smíchu, víte. Protože když začínala dělat průsery, všichni jsme při ní stáli a dávali jí další šanci, protože jsme doufali... věřili jsme, že se to ještě spraví.
Kriste, nejradši bych chodila kanálama, tohle mít v rodině.

Nedávno mě navštívila múza. Zakousla se do mě ale trochu na jiném míste, než jsem chtěla. Dost bych chtěla pomalu dodělávat věci, které mám rozepsané (Beu nevyjímaje), ale někdo tomu chtěl jinak. Všechny přestávky ve škole trávím tím, že sepisuju něco úplně nového. Ale námět je fajn, alespoň myslím. Nějak to dopadne. Mohla bych psát i v noci. Pravdou ale je, že v noci potřebuju svou půl až dvouhodinovku hudby. Prostě potřebuju. Abych se vůbec nějak donutila přesunout se do dalšího dne.
Každý to řeší jinak.

P.S.: Koupila jsem si úžasné boty.
P.P.S.: Mám nejdebilnější vlasy, jaké kdy někdo v historii lidstva vlastnil. A mé tělo si se mnou dělá, co chce.
P.P.P.S.: Můj blog měl nedávno narozeniny.
Tak všechno nejlepší, k těm dvojkám, honey. A díky, že mi tak vším pomáháš projít. Už ani nevím, co by se mnou bylo, kdybych tě neměla.

0.7

13. května 2014 v 20:19 | Miss No Strong |  Nothing
Už jsem téměř neměla dech. Zpod nohou mi odletoval štěrk z porozbíjené silnice, podrážky tenisek hlučně narážely o zem. Ale tenhle zvuk, stejně jako spousta jiných, zanikal v hluku palby zbraní, mezi výkřiky bolesti, hlasitými povely a vybuchujícími bombami. Tep srdce mi zněl v uších. Pár metrů nalevo ode mě se roztříštila nálož, která zapříčinila pronikavý pískot, jenž mě píchal až kdesi v mozku. Prudce jsem změnila směr. Dostala jsem se do části města, ve které jsem nikdy nebyla. Moje rodina zůstala bůhví kde a Oni mě pořád pronásledovali. Nepřestávala jsem zběsile kontrolovat svá záda, neustále mě sluch klamal iluzí zvuku jejich do sebe narážejících tvrdých výzbrojí a pádivými těžkými kroky.

Schovala jsem se za jedním polorozpadlým kontejnerem a snažila se co nejrychleji popadnout dech. V téhle době nikdo nikdy neví, kdy a jak daleko bude muset utíkat. Založila jsem za ucho ulepený pramen vlasů a zadívala se do dáli, kde se nacházela má čtvrť. S pravidelným intervalem se objevovaly záblesky a vzduchem se šířil zápach střelného prachu, rozpálené munice a smrti. Srdce mi zaplavil nával smutku, zoufalství a bezradnosti.

Hlavou mi začínaly vířit depresivní myšlenky, když jsem uslyšela dunivý zvuk rituálních bubnů a tóny violoncella. Přinutilo mě to polevit v ostražitosti a porozhlédnout se, odkud se hudba line. Nevím, jak jsem si mohla nevšimnout dost honosné katedrální budovy. Tedy, rozhodně dřív byla honosná. Teď už byl venek značně poničený, ale stále se zachovaly všechny části budovy. Základy musí být pevné. Měla jsem strach. Přesto mě přemohla zvědavost a nohy jako by mě samy nesly směrem k velkým oprýskaným dveřím.

Opatrně jsem uchopila za kliku jednoho křídla dveří a pomalu ho otevřela. Do nosu mě praštila zvláštní vůně. Tiše jsem vklouzla dovnitř a nechala za mnou zapadnout dveře.

Místnost byla rozsáhlá a temná. Tmu prosvětlovala jen spousta svíček, která se nacházela v dlaních všech přítomných, na vystouplých částech zdi a vlastně všude, kam se daly postavit. Nejvíc ale bylo osvětleno vyvýšené místo přímo v srdci katedrály. Snad stovky svícnů vrhaly roztančené stíny na tvář muže v šedém rouchu. Za ním stáli čtyři muži s violoncelly a jeden seděl za bubnem. Jejich roucha byla černá se symbolem na hrudi, který jsem ale nedokázala rozpoznat. Krve by se ve mně nedořezal. Sekta?

Vzplanul ve mně hněv. Jak můžou zakládat sekty, když jejich mateřská země trpí nájezdy tanků a nepřátelských vojsk?! Znechuceně jsem začala couvat znovu směrem ke dveřím, když muž v šedém hábitu promluvil.
,,Normálně by se dnešní setkání blížilo ke konci, bratři a sestry," rozezněl se sálem jeho hlas. ,,Rád bych ale dnes prokázal úctu našim padlým. Pokud dovolíte, chtěl bych se pomodlit za jejich rodiny. Aby v sobě nalezly sílu potřebnou k překonání obrovské bolesti a ztráty. A současně i za duše našich zemřelých bratrů a sester. Aby dokázaly najít klid a až do věčnosti trvající pokoj."
Pořád mi v hlavě blikalo poplašné světýlko, ale nedokázala jsem se hnout z místa. Jeho slova mě přišpendlila k podlaze a zakázala mi odejít.

A pak se stalo něco, na co do konce života nezapomenu. Rozezněly se první tóny písně a všichni uctivě sklonili hlavy. Muž v šedém se naopak zadíval nahoru a rozpřáhl ruce. Zašeptal pár slov a začal zpívat. Úžasem jsem zalapala po dechu. Jeho hlas byl jako hlas boží. Jemný a drsný zároveň, slova pronášel s bolestí a citem. Nevím, o čem zpíval. Když se ale ten božský zvuk vlil do větších výšin, rozbušilo se mi srdce. Byl všude. Vešel se i do nejmenšího koutu místnosti, plnil ho emocemi a nádherou. Jeho zpěv přinášel bolest a bodavé uvědomění, ale zároveň nutil najít v sobě sílu, rozdával malý plamínek naděje, který se nacházel v jemnosti. Když jsem pak dokázala vnímat i slova a on zpíval o bolesti a hrdosti navzájem propojených mezi sebou, pochopila jsem, co tím chce říct. Nabádal nás, že je v pořádku cítit bolest, ale musíme ji nést hrdě; že si všechno žádá oběti a je jen na nás, jestli je vydáme s hrdě vztyčenou hlavou nebo si ji vezmou i s našimi slzami. Když zpíval o smrti a jejím jedovatém pohledu a tichých šeptaných slovech, pocítila jsem záchvěv hrůzy a klidu zároveň. Myslela jsem na svoji rodinu. Bála jsem se, že nepřežili, ale i kdyby to byla pravda, věděla jsem, že díky jeho zpěvu nalezli klid. A když nakonec zpíval o padajících andělech, díval se na mě. Jeho rty dokončovaly ódu na sílu života a klid smrti a on mě stále pozoroval, ani na chvíli neuhnul pohledem. A já také nedokázala uhnout. Pohled jsem měla zaklesnutý v jeho očích. Nechal své lidi zpívat jeho poslední slova. Měl kamenný výraz, očima se mi propaloval až do duše. Tvář mu tlumeně osvětlovala zář svíček, která mu propůjčovala tajemně nádherný nádech. Zazněl poslední úder bubnu.

Minulost, přítomnost... a vlastně i budoucnost.

7. května 2014 v 15:45 | Miss No Strong |  diary
Je fajn, že se minulost opakuje. Nebo bych spíš měla říct "fajn". Protože to vůbec nevnímám v pozitivním slova smyslu.

Dostalo se to zase přesně do toho bodu, kde to bylo před rokem. Vtipné je, že snad i datum sedí. Je mi z toho špatně. Říkala jsem si, jak je všechno fajn a jak už se tohle nikdy nestane a já už se takhle nebudu muset cítit. Snad nikdy jsem se tak nemýlila.

Období, kdy se i nejpřirozenější a samozřejmé věci stávají nedosažitelnými a složitými. Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli jsem to teď nějak mohla ovlivnit. Zdálo se mi, že jednám nejlepším možným způsobem. Další omyl. Vlivem přemýšlení v noci se ze mě znovu stává jen materiální něco, co funguje na autopilota, mezitímco já veškeré své síly soustředím na to, abych se nerozpadla a udržela zbývající části sebe samé pohromadě. Občas systém autopilota selhává, začnou mě zmáhat nezvladatelné třesy... ale to vnímám jen okrajově. Víc mě zajímá to, že se topím, do plic se mi nedostává dostatek vzduchu, abych to mohla rozdýchat. Špinavé vody nepochopení, netolerance a nedůvěry se mi bezkompromisně tyčí nad hlavou a já... nemůžu s tím nic dělat. Není to fér.

Myslela jsem si, že jsem si připsala na svůj účet jedno malé vítězství. Možná to tak opravdu je. Ale moje otázka zní: Co znamená jedno malé, bezvýznamné vítězství, když mu předchází (dokonce po něm i následuje) drtivá série porážek? Nikdo si toho miniaturního triumfu ani nevšimne. Kromě mě teda. Ale k čemu ho můžu použít? Asi jen k tomu, abych i z malinkého úspěchu čerpala sílu... což ovšem moc dlouho fungovat nebude.

Dumala jsem nad tím, jak by se to dalo vyřešit... ale žádné východisko neexistuje. Nic jiného, kromě hlasitých hádek a následného dělání jakobynic nezbývá.
Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší, kdybych si něco udělala a oni mě mohli zavřít do blázince. Vyšlo by to úplně nastejno. Snažím se to ještě nějak přejít... pravdou ale je, že se mi zlomyslná pravda jen směje do obličeje a nechce mi dovolit, abych ji nějak obešla.

Říká se, že každý člověk někoho potřebuje. Ne někoho, kdo by se o něj staral. Spíš někoho, s kým by se nebál dělit o zážitky ze svého života (ne, momentálně nemyslím manžely a manželky). Je to vtipné víte, protože s takovou nikdy nikoho takového nenajdu.
Můj názor je, že aby si člověk zachoval psychické zdraví, nestačí se jen ohřát v něčí přítomnosti. Nebo ne? Prý je to nezodpovědné. Necítím se nezodpovědně. Naopak.

I ta nejhorší situace se dá vydržet. Ale jen pokud nemá příliš dlouhé trvání.


1.5. i s fotkami

1. května 2014 v 19:23 | Miss No Strong |  diary
Nedokážu psát seriózní články ve dvou případech - když jsem příliš šťastná nebo když spokojená nejsem vůbec. Tyhle dvě věci se střídaly velmi často, a tak jsem blog zanedbávala. Nedošlo mi, že když se z toho vypíšu, možná by mi bylo líp.