6.1.

6. ledna 2014 v 20:50 | Miss No Strong
S odstupem času si uvědomuju, jak mi ubližovalo, když mě někdo za cokoliv soudil. Tehdy jsem dělala, že je mi to jedno a jejich porozumění nepotřebuju. Ale... bylo prostě zlé, když mě opravdu každý za něco odsuzoval. Když si o mně dělal každý obrázek, jaká bych měla být a když jsem se rozhodla podle svého, byla jsem automaticky špatná. Jak mi každý říkal, jaká bych měla a neměla být, koho bych měla a neměla milovat, jak bych se měla a neměla chovat... Nejvíc asi bolelo, když mě odsoudila jedna z nejlepších kamarádek - proto, že jsem se rozhodla jednoduše vyřadit a najít jenom uklidňující náruč, kdy se nebudu bát, že to pomine, protože nemělo co pominout. Kdy rty vyšly vstříc bez ptaní, když nikdo nemusel nic říkat a on prostě věděl, co udělat, aby celý svět byl správně.

Nikdy se nebudu omlouvat za to, co si nemyslím, že byla chyba. Třeba to chyba být může... ale já to tak nemusím cítit. Někdo to může nazývat arogance, někdo sebestřednost... ale já tomu říkám sebedůvěra a sebeúcta.

Nikdo si se mnou nebude zahrávat, dokud mu to sama nedovolím.

Někdy se lži řinou z úst tak snadno a na ostatní působí tak hladce, že se časem úplně zapomene na to, že je to lež. Ať už na to zapomene ten, kdo tu lež vyřkl nebo někdo, komu to připadá důvěryhodně... jako pravda. That's who we are.
Stejně lehce to jde s manipulací slabých jedinců. Nemusím se ani nadřít a oni ani nepoznají, že s nimi manipuluju. Omotávám si je kolem prstu. Tahám za jejich nitky.
Lidé jsou jako zvířata: poznají strach a slabost jiných. Přežívá jen ten nejsilnější.

...vytekla mi teď slza z oka?

....ooo, bože... moje hlava....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama