Leden 2014

Někdy je lepší moc nepřemýšlet.

31. ledna 2014 v 17:37 | Miss No Strong |  diary
Vysvědčení - mohlo to být lepší. Tak to dopadá, když všechno poseru týden před uzavřením klasifikace.
A přitom jsem se tak snažila, učit se u latté a u nejoblíbenějších alb :(
OK, učení jsem moc nevnímala...

V půl 12 včera začínal hokej mezi našima maturantama a profesorama.
Fandila jsem maturantům... a to tak, že jsem si téměř vykřičela hlasivky.

Projeli to :D
Ale užila jsem si to :3
Možná až na to, že jsem měla pocit, že mi zamrzly kolenní klouby, postupně se mi bolest přesunula na holeně a dneska pro změnu na kotníky :D
Ale po dlouhé době jsem viděla spolužačku, která odešla na jinou školu, osladily jsme si život v cukrárně, pokecaly... bylo to fajn.

Dneska máme jít s H. do baru... zapít naši pololetní snahu ve škole (ať už úspěšnou nebo ne), probrat všechny důležité události apod. Jsem celkem zvědavá, jak to dopadne, protože jsem dneska celkem nevyspaná, i když jsem vstávala celkem pozdě a nemohla jsem to zalomit ani odpoledne, protože mi v tom bránily bolavé nohy. Snad to silná káva ještě zachrání.

Zítra má přijet teta s její dcerou S. a mám se stříhat. Jelikož mi délka vyhovuje, tak to asi dopadne jenom na zkrácení ofiny. Jednu dobu jsem uvažovala i o ombré, ale dospěla jsem k závěru, že by to asi nebyl dobrý tah.


Jinak jsem teď přešla k vcelku zajímavé literatuře :D Jednoduše - začala jsem číst 50 shades of...
První díl už mám za sebou a včera jsem začala číst díl druhý. Není to taková perverznost, jak mi všichni tvrdili - naopak. Vztah Christiana a Anastasie se mi zvláštním způsobem líbí. Celkem to hltám.

Taky jsem, na doporučení T., zabloudila trochu do punk-rocku a post hardcoru a zařadila do playlistu 2 alba od Billy Talent. A miluju je :3

Nějak se snažím vycházet s co největším počtem lidí (u někoho to ale prostě a jednoduše nejde), zbytečně nevyvolávat konflikty, vyhýbat se depresím velkým obloukem... jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Rozbití snu.

28. ledna 2014 v 20:30 | Miss No Strong |  diary
Můj prozatím největší sen se dočista rozplynul.
V červnu měla do Čech přijet moje oblíbená kaple.
Strašně moc jsem chtěla jet.
Našla jsem si všechno.
Cestu, doprovod, všechno.
Potřebovala jsem jenom jedno - svolení od našich.
Zpočátku to nevypadalo tak zle - taťka nijak výrazně proti nebyl.
Ale pak přišla na řadu mamka.
Nelíbí se jí, že je to v Praze. A prostě mě nepustí, hlavně kvůli jedné věci.
A tou je můj zdravotní stav.
Nebo ne stav... to, co se se mnou občasně děje, když je někde hodně lidí, velké horko nebo se prostě jenom nenajím.
Nesnáším se za to.
Nesnáším se za to, že se mi tohle děje a znemožňuje mi to jít na jakýkoliv koncert nebo na jakoukoliv větší akci, kde je hodně lidí.

Tak nikdy neuvidím svoje oblíbené kapely.
No a co, ne?
Vůbec mi přece nezáleží na tom, že ten zážitek nikdy nebudu mít.
Že nikdy neuvidím naživo svoje oblíbence.
Že nikdy nebudu mít možnost se s nima vyfotit, abych měla památku.
Je to přece jen můj blbý sen.

Ztrácíme naše bohatství

26. ledna 2014 v 16:30 | Miss No Strong |  talking
Nikdy mě nenapadlo se nad touhle problematikou zamyslet. Až donedávna. Dokud jsme nezačali probírat v zeměpise hospodářství, do kterého patří i RYBOLOV.

24.1.

24. ledna 2014 v 19:46 | Miss No Strong |  diary
Cítím se tak podivně sama.. jako by mi něco chybělo. Možná je to spíš někdo...
Mám takový pocit, že jsem si ho nechala moc vběhnout pod kůži. Ztrácím nad tím kontrolu a děsí mě to. Musím zase získat nadhled, protože mám pocit, že se řítím bezhlavě a po hlavě dolů. Potřebuju to zastavit. Nebo alespoň zpomalit.
Vůbec se nevyznám ve svých pocitech.

Uvažuju o tom, že se přestěhuju na nový blog. Tenhle nechci rušit, strávil se mnou příliš mnoho času, zážitků a pocitů. Nejsem si jistá ale, jestli tu má být tolik negativních věcí... možná by stačilo sem jednoduše začít přidávat i něco pozitivního. Upřímně ale... nějak nevím co. Fotit neumím, kreslit taky ne, recenze asi nejsou to pravé ořechové a moje příběhy... vlastně je nikdo nečetl. Nebo možná četl, ale nijak mi to nedal najevo. Tak proč by to tu mělo být...

Napadlo mě... dává autor svými díly najevo něco o sobě? Podle mě určitě ano... ať už je to dílo hudební, obraz anebo jde o spisovatelský um. Nejzřetelnější je to asi v těch obrazech... potom hudební díla... ale napadlo někdy někoho, kolik toho ze sebe dává do svých děl spisovatel? Jaký je, co má rád, po čem touží apod.? Nemyslím, že o tom někdo až takhle přemýšlel. Ale já, jako amatérský autor, můžu říct: Všechno o nás tam je. Jenom to příliš nejde vidět.

19.1.

19. ledna 2014 v 15:27 | Miss No Strong |  diary
Poslední dobou se všechno (pokud nepočítám situaci ve škole) pohybuje v klidných vodách.
Díky bohu se tenhle týden uzavírá klasifikace, takže si můžu vydechnout, protože od doby, co mám ruku v pořádku, pořád ležím v učebnicích, zápiscích a připravuju se na různé testy. Mojí hlavě to taky nedělá zrovna dobře... mám takový pocit, že neuroložka ze mě nebude mít radost :D
Už několik dní (ne-li týdnů) se neděje nic, co by stálo za řeč, co by mě nadchlo nebo naopak znechutilo. Ale vlastně... díky bohu za to.
Chlapi nám odjeli na hory, tak s mamkou vegetíme doma samy. Samozřejmě si zase vymyslela nějakou vychytávku, takže se fakt nenudíme. Celkem jsem se toho bála, být s ní tolik dní o samotě, protože nejsme pokaždé zrovna v pohodě, ale zatím jsme se pohádaly jenom jednou :D
Příští týden mám jít zase s T. :33 Začínám se na to přímo hříšně těšit (takže to beztak zase nevyjde :D).
2 dny zpátky jsem měla fakt strašné blbé dny... ale zjistila jsem, že se stačí pohýčkat a špatná nálada je v tahu :D

11.1.

11. ledna 2014 v 22:12 | Miss No Strong |  diary
Včera - na bazénu. Jeden z nejlepších večerů. Nejúžasnější polibek.


Dneska - strašně divné stavy už od rána. Těžký vzduch, zezelenání u oběda, nespolupracující tělo při natírání jednohubek, zoufalé lapání po vzduchu ve sprše. Mám strach. I když to bylo jenom dneska, bodavost v žebrech je nepříjemnou připomínkou srolovaného hrudníku a neschopnosti se pořádně nadechnout. Co to se mnou sakra je?

Anathema - One last goodbye

6. ledna 2014 v 20:59 | Miss No Strong

I'll never forget about you, just because the thing what happenned to us.
Now please...
Leave my heart.
I only want to live real life again.
My love to you stops it yet.
I need to live, not only survive.
And I can't do that, if I still love you and you're not here.
I know you somehow knew I would leave you this way and I could never stay.
Trust me, I still feel the pain and your love.
I just... can't live with that anymore.
I need to leave you.
Forgive me...

6.1.

6. ledna 2014 v 20:50 | Miss No Strong
S odstupem času si uvědomuju, jak mi ubližovalo, když mě někdo za cokoliv soudil. Tehdy jsem dělala, že je mi to jedno a jejich porozumění nepotřebuju. Ale... bylo prostě zlé, když mě opravdu každý za něco odsuzoval. Když si o mně dělal každý obrázek, jaká bych měla být a když jsem se rozhodla podle svého, byla jsem automaticky špatná. Jak mi každý říkal, jaká bych měla a neměla být, koho bych měla a neměla milovat, jak bych se měla a neměla chovat... Nejvíc asi bolelo, když mě odsoudila jedna z nejlepších kamarádek - proto, že jsem se rozhodla jednoduše vyřadit a najít jenom uklidňující náruč, kdy se nebudu bát, že to pomine, protože nemělo co pominout. Kdy rty vyšly vstříc bez ptaní, když nikdo nemusel nic říkat a on prostě věděl, co udělat, aby celý svět byl správně.

Nikdy se nebudu omlouvat za to, co si nemyslím, že byla chyba. Třeba to chyba být může... ale já to tak nemusím cítit. Někdo to může nazývat arogance, někdo sebestřednost... ale já tomu říkám sebedůvěra a sebeúcta.

Nikdo si se mnou nebude zahrávat, dokud mu to sama nedovolím.

Někdy se lži řinou z úst tak snadno a na ostatní působí tak hladce, že se časem úplně zapomene na to, že je to lež. Ať už na to zapomene ten, kdo tu lež vyřkl nebo někdo, komu to připadá důvěryhodně... jako pravda. That's who we are.
Stejně lehce to jde s manipulací slabých jedinců. Nemusím se ani nadřít a oni ani nepoznají, že s nimi manipuluju. Omotávám si je kolem prstu. Tahám za jejich nitky.
Lidé jsou jako zvířata: poznají strach a slabost jiných. Přežívá jen ten nejsilnější.

...vytekla mi teď slza z oka?

....ooo, bože... moje hlava....

3.1.

3. ledna 2014 v 20:41 | Miss No Strong |  diary

Celý den, jako by mi někdo bral kyslík, který se snažím vdechovat. Asi blbý vzduch.
Bolavá hlava.
Chuť zabít každého jen kvůli tomu, že zvedne hlas.

Nikdo nechápe, proč jsem ho milovala. Nejde o to proč! Sama nedokážu říct, proč přesně...

Lidé se dokážou změnit kvůli někomu, koho milují. Proč? Protože ti lidé dokážou na tváři vykouzlit úsměv, když se necítím na to, aby tam vůbec byl. Protože dokážou pomoci, když už si myslím, že dávno všichni odešli. Potom se z nás stává automaticky lepší člověk. Pro ně. Ale co když ti lidé ze života zmizí? Co zbyde pak? Smutek, zoufalství, pocit zbytečnosti.
Když se po delší době někdo takový znovu objeví, je to jako znovuzrození. Všechno dokáže vrátit jeden pohled. Úsměv. Dotek. S pocitem naplnění se ale objeví ještě něco: strach, že to zase zmizí.
Tohle je nejhorší strach. Strach, že něco vyprchá. Ale nic netrvá věčně. Proč bych si neměla užívat kouzla okamžiku? Kdo jsem, abych si stěžovala na pomíjivost života?

Ohlédnutí se

2. ledna 2014 v 16:53 | Miss No Strong |  Ostatní
Myslím, že by nebylo od věci udělat shrnutí roku 2013. Tak jdeme na to.

Leden
- tříkrálová sbírka
Únor
- rozchod s T. (22 měsíců a 15 dní)
- seznámení s A.
Březen
- první setkání s A., zamilovanost?
Duben
- začátek vztahu s Ch.
- hra na dvě strany (A.)
Květen
- násilné přetrhnutí jakéhokoliv kontaktu s A.
- sladkých 16
- neschopnost postavit se zpátky na nohy
- rozchod s Ch.
Červen
- neodlučitelná změna
- školní výlet
- vcelku slušné ukončení prváku
Červenec
- seznámení s M. a T.
- užívání si léta (ježdění na kole s T., opalování se, venky s M.,..)
- první zkušenost s modelingem
- další krásná dovolená v Egyptě
Srpen
- hody v Prušánkách
- Hawaii party
- večírky
- až příliš vřelé seznámení s L.
- týden u S. (Brno - setkání s M., kino,...)
Září
- začátek druháku
- neschopnost se přenést přes A.
- plánování intrik --> úspěch
- strávení víkendu v Praze (ZOO...)
Říjen
- nemizící citová bariéra
Listopad
- úžasné kino: Metallica: Through the never
- první náznaky sbližování s T.
Prosinec
- neschopnost odpoutat se
- ples (2. prodloužená tanečních)
- velmi užitý Silvestr s H. (ještě větší sblížení s T. - odpoutávám se?)

Tento rok byl znovu plný zkušeností, skvělých a zajímavých zážitků, vzpomínek. Podařilo se mi nalézt úžasné lidi a vyhodila jsem ze svého života pár zbytečných až škodlivých osob. Bez obalu musím říct, že rok 2013 ze mě udělal jiného člověka. Udělala jsem pár věcí, ze kterých nejsem nadšená, ale nelituju jich. Naopak, něco bych klidně udělala znovu, i když to není správné. Jedna špatná věc na mě měla velký dopad a nemohla jsem se přes to přenést. Ale přesto myslím, že těch pozitivních věcí bylo o značnou část víc. Doufám, že rok 2014 bude alespoň tak dobrý, jako ten loňský.
Jen doufám, že jsem na nic důležitého nezapomněla.