Říjen 2013

Ludovico Einaudi

24. října 2013 v 21:10 | Miss No Strong

Neznám nic lepšího na zklidnění a odlehčení mysli než klavír.
Na mysl, která je tak zahlcená zbytečnostmi, hněvem, stresem a pochybnostmi.
Terapie.

Úžasní, a přesto téměř neviditelní

24. října 2013 v 21:06 | Miss No Strong |  talking
Čím dál víc si uvědomuju, jak dokáže být život těžký. Ne díky sobě, ale díky lidem ve svém okolí.

Přes kolik věcí dokázaly projít a přesto se na jejich tváři neustále objevuje úsměv. A přesto většina lidí ani netuší, jaký příběh se za tou jejich rozzářenou tváří skrývá. Takoví lidé jsou úžasní. Úplně jiní než ostatní.

Neříkám, že nikdo nemá svoje problémy. Má, samozřejmě. Každý jiné. Také každý bere těžkou zkoušku úplně jinak. A taky se s nima každý pere jinak. Ale nejtěžší zkoušky vznikají z největších problémů. A proto by si všichni měli brát příklad z lidí, co byli tak silní, že i přes ta nejprekérnější úskalí dokázali projít. Jak je tahle zkouška dokázala změnit a přesto jsou pořád vstřícní k ostatním lidem a ani tohle je nedonutilo zahořknout.

Přemýšlím nad tím celý den... a nenapadá mě nic jiného než říct: YOU'RE SO AWESOME!

0.6

23. října 2013 v 16:37 | Miss No Strong |  Nothing
Bylo tak krásně. Rozlehlý park zdobily bohatě zbarvené stromy, na které dopadalo podzimní slunce a dělalo tak odstíny červené a žluté barvy ještě krásnější. Zhluboka jsem se nadechla teplého vzduchu. Zastavila jsem se pod jedním z vysokých stromů. Zavřela jsem oči. Do uší mi plynul zvuk chvějícího se listí v jemném vánku. Kolem hlavy jsem cítila poletující vlasy, které mi vítr cuchal a vesele si s nimi pohrával. Prohrábla jsem si je rukou a rozhlédla se. Uviděla jsem ho.

Stál celkem daleko, u laviček na druhé straně a pozoroval mě. Odvrátila jsem pohled. Jeho oči prozrazovaly takovou touhu, až se mi udělalo špatně. Sehnula jsem se a vzala do ruky malý kaštan. Napřímila jsem se, uhladila si kabát a začala kaštan mnout v ruce. Uslyšela jsem šoupání nohou po spadaném listí. Pozvedla jsem zrak. Stál už tak blízko. Donutila jsem se usmát. Obtočil kolem mě paže a prudce mě políbil. Nebránila jsem se. Poté, co se ode mně odtáhl, se mi zadíval do očí. Snažila jsem se tam hledat upřímnost a lásku. Ale nenašla jsem ji tam. Přitáhl si mě do náruče. Nejistě jsem si o něj opřela hlavu. Otřel tvář o tu moji. Ucítila jsem jemné strniště. Odtáhla jsem se a podívala se na něj. Tak zoufale jsem si přála, aby mi dokázal pomoct zapomenout... na něj. Ale po pohledu do jeho očí jsem poznala, že pro něj ani zdaleka neznamenám tolik, kolik se snažil předstírat. Povzdechla jsem si.
,,Co se děje?" zeptal se.
,,Záleží ti na mně?" zaskočila jsem ho. Zarazil se.
,,Samozřejmě," odpověděl.
,,A záleží ti na mně tak, že bys mi dokázal se vším pomoct?"
,,Nechápu, o čem mluvíš..."
,,Víš co... myslím, že bychom toho měli nechat."
,,Čeho?"
,,No tohohle."
,,Aha... tak dobře," řekl a obrátil se k odchodu.
Párkrát jsem pokývla hlavou. Přesně tohle jsem čekala. Kdyby mu na mně záleželo, ptá se proč. A nikdy by neodešel jen tak. Poslední dobou jsem byla vždycky ta třetí do páru. A i když se objevila nějaká vyjímka, cukala jsem sebou. A nikdy jsem nikoho nenechala, aby ke mně pronikl tak, aby mi mohl ublížit. A nikdo se to taky nepokoušel změnit.

Procházela jsem parkem a podobné myšlenky se mi pořád honily hlavou. Občas jsem vzhlédla od země zahlcené listím, abych uviděla šťastné páry tulící se na lavičce. Znechuceně jsem odtrhla pohled. Když jsem ale zahlédla osamocenou osobu stojící pod vysokým stromem, zastavila jsem se.

Zadívala jsem se na něj. Nehybně stál a díval se neznámo kam. Do tmavých vlasů mu dopadl poletující lístek. Zlostně ho setřásl rukou. O kousek jsem se přiblížila. Ohlédl se. Zatajila jsem dech.

Odvrátil hlavu. Vykročila jsem k němu rychlým krokem.
,,Allane... co tady děláš?" oslovila jsem ho. Pousmál se.
,,Ahoj, zlato," pozdravil mě. Musela jsem ho obejmout. Pevně mě přitiskl k sobě a vzápětí pustil.
,,Něco se stalo?" zeptala jsem se ho. Zadíval se na místo, kde jsem ještě před chvílí stála s Danem. Přitiskla jsem si dlaň na čelo.
,,Tys to viděl..." konstatovala jsem.
Dlouho neodpovídal.
,,Měl jsem cestu kolem. Příliš dlouho jsem tě neviděl. Chybělas mi... ale vidím, že tobě už je to jedno," řekl a otočil se k odchodu.
,,Počkej!" vykřikla jsem a chytila ho za rukáv bundy. Ohlédl se na mě.
,,Neodcházej..." prosila jsem. Smutně se mi podíval do očí.
,,Zapomněla jsi? Na to všechno?" zeptal se.
,,Jak bych mohla," odpověděla jsem a propátrávala mu výraz.
Povzdechl.
,,Naše kapitola už ale skončila, miláčku," pohladil mě po tváři a vtiskl mi polibek na čelo. ,,Ale nikdy nezapomeň. Na mě, na nás... na nic z toho," vdechl mi do tváře, krátce mě políbil na rty... a zmizel.

A já měla pocit, jako by se mi to jenom zdálo. A moje srdce zase tušilo, že už zmizel navždy.

Zkouška trpělivosti?

22. října 2013 v 21:17 | Miss No Strong |  diary
Musím bez mučení prohlásit, že jsem dneska absolutně nechutná. Popuzují mě už jen nemístné vtipy, neustálé kecy nebo jen snaha zavést hovor. Jediná věc, co mě dneska potěšila, byla lichotka od kamaráda :D Občas takové věci udělají celkem dost.
Jsem unavená. A znechucená z toho, jak všichni automaticky čekají, že všechno vyřeším nebo oddřu za ně.
Běžte všichni *********...!!!!
Nejoblíbenější album na nejvyšší možnou hlasitost, vypnout a aspoň na chvíli dělat, jako že nemám dělat nic jiného, než se věnovat psychické stabilitě.

Skillet - Sometimes

18. října 2013 v 22:40 | Miss No Strong

Láska a nenávist jsou si tak blízko, až mám někdy pocit, že jdou ruku v ruce.

18.10.

18. října 2013 v 22:28 | Miss No Strong |  diary
Tak jo... asi jsem se nezmiňovala, že jsem nemocná. Od pondělka mám léky... ale že by mi nějak extra pomáhaly, se říct nedá. Krk mám neustále opuchlý... a už toho mám plné zuby. A ne jen toho, že zrovna dneska bych si tak šíleně potřebovala jít zaběhat... je toho už prostě moc.

Mám se doučit hromadu věcí do školy, protože až tam zase přijdu, všechno se to na mě navalí. Ale já bych si tak moc chtěla od všeho odpočinout... od školy, od lidí, od rušivých faktorů, které mě tak nepředstavitelně štvou a tahají zase dolů.

Tak strašně bych si přála se zamknout v jedné místnosti a několik dní nevylézat. Popuzuje mě společnost lidí, kteří nedokáží (nebo nechtějí) pochopit, že chci být sama a že prostě nemám každý den náladu se se všemi vybavovat. Nikdo to nechápe. Zasraní sobci.

Když už jsme u toho... nemůžu se dočkat, až vypadnu a budu bydlet sama... klidně i v nějakém bytě. Ale sama. Kde mě nebude mít kdo buzerovat a nikdo mi nebude moct do ničeho mluvit. Budu sama za sebe.

Máti se mi dneska, sice nepřímo, ale přece, vysmívala, že nikoho nemám. Bitch please. Idioty, kteří si ze mě dělali jenom prdel a s radostí mi ubližovali, jsem si už užila. Jsem sama, protože chci být sama. A... "sama" koneckonců není to správné slovo. Mám kolem sebe lidi, kteří si našli vchod do mého srdce a vím, že si tam zaslouží být. Takže: i'm single, because i respect myself :) Navíc... v 16 si nechat kazit psychiku nějakým blbem? Ne, díky.
Možná, že mám v tomhle ohledu spíš chlapské názory, ale koho to zajímá.

A pro ty, co si se mnou chtějí jenom hrát, mám vzkaz: Já jsem lepší hráč. :)

Fotokoláž

13. října 2013 v 17:41 | Miss No Strong |  Ostatní

Nejdůležitější osoby a věci :)
+ víc vzpomínek, než si kdokoliv dokáže představit.

11.10.

11. října 2013 v 21:35 | Miss No Strong |  diary
Po deváté hodině,
spánek mě zmáhá.
Tak unavená...

Děs z toho, co se se mnou děje.
Křečemi otřásaný žaludek,
kladiva znějící v hlavě
(žiletky se zařezávají),
tak těžké je polknout
když se ti boule neznámého původu vytvoří na krku.
Škrábance na těle
a ty nevíš,
kde se vzaly.

Tak už chci říct, že jsem se se vším smířila.
Lhala bych.
I když lžou úplně všichni,
v tomhle já lhát nechci.
Srdce rozdělené na několik částí
a každá ta část patří někomu jinému
protože to tak prostě je
a já s tím nic nedokážu udělat.
Už je pozdě.

Cítím, jak se to ve mně znovu všechno láme.
Snažím se tomu zabránit,
ale mám pocit,
že to stejně nakonec nedokážu.

Bylo by o tolik jednodušší ode všech se odpoutat.
Proč to vlastně neudělat?
Kvůli čemu?
Asi kvůli tomu, že už konečně začínám mít větší jasno o tom,
kdo jsem.

Soukromá past.
Běh v nekonečném kruhu,
kde se východ nachází v rohu.

Motto 5

8. října 2013 v 18:03 | Miss No Strong

8.10.

8. října 2013 v 17:54 | Miss No Strong |  diary
Změny přicházejí tak rychle a neočekávaně.
Někdy čekám na změnu několik měsíců.
A teď změny přicházejí v týdenních, ne-li denních intervalech.
Ne že by to bylo úplně špatné.
Stereotyp nesnáším.
Ale už bych chtěla zvolnit.
Alespoň na chvíli.

Neustále plná hlava.
Nějakého "co by, kdyby"
Zbytečná snaha.
Nenaplněná touha.

Změny, které vlastně nic nemění.
Ale v jiném ohledu mění všechno.

Nechutenství z planých keců určitých lidí.
Ze slabosti lidí jiných.
Někdy bych si přála být flegmatik.

Uprostřed kruhu různých lidí.
A přitom tak sama.
Jen já a moje myšlenky.
Ke kterým nikdo nemá přístup.
Protože nikdo
by mě stejně nepochopil.


Nekončící boj.
Mezi mnou
a
mnou.