Září 2013

System of a Down - Lonely Day

24. září 2013 v 18:26 | Miss No Strong

Such a lonely day.

Kdo jsem?

24. září 2013 v 17:44 | Miss No Strong |  diary
Zase jsem vzhled tady musela změnit. Nějak to neodpovídalo mojí náladě, osobnosti a tak.

Všechno je divné. Tedy.. o tom, kdo jsem, vím jen, jak se jmenuju a kolik mi je. Zase se vůbec nepoznávám. Rve se ve mně tolik různých věcí.. a já nevím, co s tím. Nejhorší na tom je, že to nejsou sobě si podobné věci, ale úplně, úplně odlišné.

Na jednu stranu vím, co bych chtěla. Na druhou se toho ale bojím.. co je ale přesně "to"? A co je to za strach? Z čeho? A na třetí stranu.. to absolutně popírám a nejlépe si z toho dělám srandu. A fakt nevím, který ten "pocit" je mi nejblíž. Asi ani žádný.. asi už prostě taková budu. Je to ale zvláštní. Jsou to úplně jiné osobnosti. Je to vůbec možné?

Jsem z toho nervozní. Nevím, co si mám myslet (mám si myslet vůbec něco?). Připadá mi, jako bych byla prostě jen stín,který ještě pořád hledá toho, koho odráží. Ale nikdo nic neví. Ani nechci, aby věděl. Protože když už si člověk není jistý ani sám sebou, čím jiným si má být jistý?

Finish it. Now.

10. září 2013 v 21:21 | Miss No Strong |  diary
Všechno bylo OK. Nebo se alespoň zdálo ok. Člověk se přes den směje a opravdu chce uvěřit tomu, že je všechno v pořádku... tedy, že je on v pořádku. A pak stačí jedno... buď slovo, melodie nebo připomínka jisté doby... a je to zase všechno úplně... někde.

Nikdy bych nevěřila, že nenaplněná láska může být tak zrádná. Jak může srazit na kolena a bránit znovu se pevně postavit na nohy. Nebo to jen moc řeším, moc prožívám a jen bráním sama sobě zapomenout.

Change

10. září 2013 v 21:17 | Miss No Strong
Trochu jsem to tady pozměnila. Přijde mi to pozitivnější. Taky jsem trochu pročistila články, ale omylem jsem někam zazdila rubriku "nothing", kterou jsem chtěla ponechat a která jaksi není k nalezení. Ale snad se články jakože... nesmazaly. Smazala jsem hlavně příběhy, protože... prostě... nevím, nějak mě přešla chuť to tady nechávat pro nikoho, stejně jako mě přešla chuť to pro nikoho psát. Sorry no.

Víkend

10. září 2013 v 21:14 | Miss No Strong |  life
Nějak jsem se zapomněla zmínit, že o víkendu jsem byla v Praze :D

Jela jsem tam i se svojí rodinou (což čítá rodiče a mladšího bratra) a to ke známým nebo spíš ke známému, se kterýma jsme se seznámili na dovolené v Egyptě. Má syna o rok mladší než je můj brácha, tedy je k podivu, co jsem tam já jela mezi dospěláky dělat. Ale nechte si ujít výlet do stověžaté Prahy, že ano.

Po mírném bloudění v Praze 3 jsme konečně našli ten správný byt, poprvé si potřásli rukou s ženou..říkejme mu třeba Mirek (nejmenuje se tak, nechci tu jen.. chápete), tedy s rukou Mirkovy ženy, která už od pohledu byla strašně sympatická. První den, který se naším příjezdem už lehce blížil k večeru, jsme dělali různé blbiny od vyprávění vtípků až po zpívání s gramofonovou deskou (nikdy bych nevěřila, že je s "dospělákama" taková sranda).

Druhý den jsme vyrazili do pražské zoo. Jedna z mála věcí, které na Praze opravdu nesnáším, je městská doprava. Tedy autobusy. Metro je fajn. Překvapilo, jak je komplex zoo obrovský. Já si, velmi chytře, na takovou túru obula žabky, takže asi po 3 hodinách už jsem vůbec necítila nohy. Ale bylo to nádherné, i když jsme to ani nestihli projít celé. Celkem mě mrzely uzavřené pavilony kvůli povodním, ale s tím se nedá nic dělat. Mám ze zoo spoustu fotek, ale opravdu se mi to nechce nahrávat, protože to trvá strašně dlouho. Tak se omlouvám.

Výletem do zoo prozkoumávání našeho hlavního města skončilo :D Nohy nás všechny bolely ještě druhý den, který jsme strávili sledováním filmů nebo prohlížením různých fotek.

Já jsem si ten víkend teda užila. I když jsem tiše doufala, že uvidím pár lidí, které chci vidět už strašně dlouho. Ale třeba příště. A doufám, že projdeme ty nejzajímavější části Prahy.

Kdysi jsem říkala, že bych v Praze nedokázala bydlet, ale asi jsem změnila názor. Zkusila bych to.

Kryštof, Tomáš Klus - Cesta

9. září 2013 v 20:28 | Miss No Strong

Jak klikaté jsou naše cesty a jakým směrem se ubírají?

Co je důležité?

9. září 2013 v 20:15 | Miss No Strong |  talking
Co je důležité mít, aby byl člověk šťastný? Myslím opravdu šťastný? Ne jen veselý na pár chvil...

Peníze? Moci si koupit všechno, co kdy chtěl, moci se jet podívat, kamkoliv si kdy přál, pořídit si cokoliv, po čem kdy zatoužil? Ne...

Vztahy? S rodinou, přáteli? Vyhledávat lásku, která hřeje? Jenomže co když nakonec tato láska jen bolestivě bodá a studí místo hřejivých pocitů? Lidé jsou svině, tak to vždycky bylo... a i vždycky bude, dokud se nezmění celé lidské pokolení, což je nemožné. Ale domov není domovem, pokud v něm není rodina nebo alespoň někdo, koho milujete a máte pocit, že on miluje vás. Ale co když je to všechno jenom fraška?

Smířit se s tím, co člověk má a nefňukat nad tím, co nemá? Ano... ale každý chce pořád víc a víc a nejvíc to, co nemá nebo mít nemůže. V tomhle případě snad pomůžou jen litry alkoholu, hodiny spánku či hudby nebo jiné způsoby, jak si tyto myšlenky udržet od těla.

Ano či ne?

8. září 2013 v 19:36 | Miss No Strong |  talking
Už dlouho jsem nepsala článek k tématu týdne. Ale k tomuhle, myslím, mám co říct.

Potraty... kdo to vymyslel? Ztělesněný ďábel nebo génius?

Spousta rodin si přeje založit rodinu... a nemůže. Z různých důvodů, ať už je to finanční zabezpečení nebo neplodnost jednoho nebo obou partnerů. A na úplně druhé straně můžeme vidět slečny či ženy hubící nevinná stvoření, odkládání do babyboxů (což je podle mě "nejnevinnější" způsob, jak se zbavit dítěte) nebo POTRATY.

Kdy potrat ano a kdy ne? Nebo existuje vůbec nějaké "ano" nebo je to opravdu jen věc na zbavení se dětí?

Když to vezmeme v kostce, tak potratem se vlastně dítě zahubí. Ano, dítě, když ještě není dítě.. ale ten uzlíček by byl taky jednou dítě. Měla by být tahle vražda vůbec LEGÁLNÍ?

V některých případech rozhodně NE. Což je případ tzv. lehkých dívek (žen), které se, s prominutím, vyspí s kýmkoliv, často nezodpovědně bez ochrany a pokud to neodnesou ony (oni...) nějakou pohlavně přenosnou chorobou, tak z toho může vzniknout tohle "neštěstí". A jelikož slečnám pravděpodobně vyhovuje tento způsob života, přirozeně zátěž v podobě dítěte nechtějí, takže se objednávají a následně cupitají na potrat. Argh...

Myslím ale, že i dítě, které je nechtěně (stačí kapka a je z tebe mamka/taťka :) ) a je nějaká reálná šance, že by to rodina mohla zvládnout, by v těle matky mělo zůstat. Dokonce i když "otec" zbaběle uteče a nechá v tom maminku samotnou, ona miminko alespoň trošičku chce a má někoho, kdo by byl ochotný jí s výchovou i s čímkoliv ostatním pomoct, tak by neměla hned objednávat potrat. Ale je to individuální, samozřejmě.

Hotové neštěstí jsou "nedobrovolné" potraty. Kdy se něco stane v těle matky a o dítě přijde během těhotenství. Jen představa, že ve mně několik měsíců roste dítě a najednou je... prostě pryč, je úplně hrozná, nepředstavitelná. Podle mě je ale ještě horší, pokud dítě zemře během porodu, chvíli po porodu... nebo vlastně i dřív než rodič. Nebo pokud muži zemře žena, přítelkyně při vedení jeho dítěte na svět. Ale to je zase jiná kapitola.

V mém okolí jsem nic takového nezažila, alespoň ne, když jsem byla já na světě. Jenom vím, že jsem mohla mít 2 starší sourozence. Zdravotní problémy.

Osobně jsem proti potratům. Ale pokud je to opravdu nezbytně nutné, o dítě se nemá kdo postarat nebo jak, člověk na to není ještě tak úplně připravený (je sám dítětem nebo jak to nazvat), tak je to omluvitelné... snad.
Co vy a váš vztah k potratům?

4.9.

4. září 2013 v 21:02 | Miss No Strong |  diary
Dočetla jsem knížku Nádherné bytosti, což je první díl série "Kronika prokletých zaklínačů". Což nikoho nezajímá, já vím. Ale šíleně se mi líbiliy hlavní postavy, Ethan a Lena. Ethan je takový smrtelný typ Edwarda Cullena. A ti dva spolu mají nepředstavitelné pouto. Lena je zvláštní, záhadná... prostě jiná než ostatní. Ke konci jsem si k ní vytvořila snad ještě silnější vztah, protože jsem v ní začala poznávat samu sebe, v jistých střípcích. Obrovský hněv... a co jsem četla na upoutávce k druhému dílu, tady se začne celkově odpoutávat od lidí, ze strachu, že by jim mohla ublížit nebo... kdoví, proč. To se ale stejně dozvím. Ironie je, že jí musel někdo zemřít, než se tak rapidně změnila. To já jsem nepotřebovala... ale, čert to vem :)

Začal nám školní rok, s nímž jsem zatím spokojená (v střízlivých mezích), ještě se všechno pohybuje v klidných vodách, máme třídu o patro níž než loni (za což jsem vděčná, protože těch schodů bylo fakt hodně) a sedím se sis. Myslím, že letos to nějakým způsobem půjde.

Nálada je asi stejná jako počasí venku - což znamená HODNĚ kolísavá. Ráno a večer se prohání tmavé mraky, kdežto přes den svítí sluníčko. Mate mě to.

Našla jsem velmi starý dopis, který jsem chtěla posílat bývalému ještě z loňské dovolené v Egyptě. Bojím se ho otevřít, protože za ty kraviny bych se buď vyliskala nebo bych chytla nezastavitelné výbuchy smíchu. Ale já to jeden den otevřu.

1.9.

1. září 2013 v 19:20 | Miss No Strong |  diary
Celý den mě bolí hlava. Naštěstí se to dá přežít. Asi je to už absolutní připomenutí toho, že se blíží škola.

Kdy člověk pozná, že už bylo ran dostatek? Kolik ran musí dostat, aby ho to změnilo natolik že se nepozná už ani on sám? Nebo spíš... jak moc velké ty rány musí být? A na čem závisí, jak rychle změna přijde? Na respektu sebe samého, pudu sebezáchovy nebo prostě jen ze strachu z následující bolesti? A je tu ještě vůbec nějaká šance, že se to vrátí zpátky, tak jak to bylo dřív?