Baby nebude sedět v koutě.

11. září 2018 v 0:16 | Miss No Strong |  diary
Vyhrožovali mi, že mi to tu zruší. Nemohla jsem to dovolit. Jednoduše nemohla.
Tahle stránka drží příliš mnoho mojí osobnosti. Jak se na to tak dívám, v roce 2012 jsem ze sebe sdílela 148 kousků. Je to 6 let zpátky. Šílené.
Tenhle blog se mnou zůstal déle než většina mých přátel. Svým způsobem je to ten nejlepší přítel, kterého jsem kdy měla. Prošel se mnou těmi lepšími stejně jako i těmi horšími okamžiky. A víme, že jsem těch horších měla víc než těch lepších. Že jo, zlato?

Nechápu, že jsem tu naposledy byla víc jak před rokem. Tolik se toho změnilo. Asi i já jsem se změnila... svým způsobem.
Často vzpomínám na to, jak mi Frouš říkal, že až budu starší, všechny ty temné chvilky z mého života postupně vymizí. Prostě jen tak. A ne, neříkal to nijak citlivě.
Ale víte co?
Nezmizely. Ne úplně.
Myslím, že už to tak nějak vždycky bude část mě a zjeví se v nestřeženém okamžiku. Když jsem sama doma a moje mysl bloudí všude možně a cítím ten známý temný šelest jen kousek ode mě a samovolně vypustím ten tolik známý povzdech...který je možná i svým způsobem blažený. Myslím, že každému, kdo vás zná, vás něco připomíná. Písnička, film, věta, místo, cokoliv. Ale čím si připomínate sami sebe? Já si sama připomínám těmito zoufalými okamžiky, které nenávidím a miluju zároveň.
Pokaždé z nějakého důvodu přijdou. Nevím proč. Nevím kdy. Ale takhle se aspoň neztratím ve spirále všedního života, ze které se mi často točí hlava.

Dospělý život je nuda. Je monotónní. Je únavný.
Nechci být dospělá.

Mám pocit, že se pořád stěhuju, hledám svoje místo. Otázkou je, jestli ho někdy najdu.
Paradoxně pořád zůstávám v Brně.
Útěchou zůstává, že na dospělý život nejsem sama. Goofball pořád zůstává, je to snad jediná stálice v mém životě, jako můj osobní karavan, se kterým ať jdete kamkoliv, pořád máte pocit domova.
Je právě v téhle posteli, ve které vyklepávám přiopilá písmena na klávesnici jakoby to bylo naposledy včera. Do které lehávám každý večer, občas si rozsvítím světýlka připevněná izolepou na čele postele, protože to vypadá pohádkově. Vracím se za tím stejným mužem, abych mu uvařila večeři, vyprala prádlo a dala pusu na dobrou noc. Za mužem, kterého si chci jednou vzít a chci s ním mít děti.
Čím dál víc.
Je to svým způsobem děsivé, protože přece ještě nejsem tak stará, abych chtěla mít děti. Ale nedávno jsem přišla na to, že to nemá co dělat s věkem. Je to osobou, se kterou či kterou žijete. Nebo obojí dohromady, pokud máte to štěstí. Divím se, že mě to nenapadlo samotnou, ale přišla jsem na to až po socializaci s ostatními dívkami či ženami, ať už stejného nebo silně podobného věku.
teď jsem strašně dlouho psala slovo "socializace". alkohol opravdu vymývá mozky.

Po roce jsem byla zpátky v Egyptě.
Stejně tu zemi miluju a říkejte si, co chcete.
Pořád stejný pocit - odlet a zanechání veškerých starostí na runwayi. Vystoupení z letadla a ta nejpříjemnější rána do obličeje, jakou si dokážete představit. Slastný okamžik, kdy vám mořská voda pohladí chodidla a přivítá vás těmi nejsladšími slovy šeptanými klidnými vlnami za svitu rozesmátého slunce, které má stejnou radost, že vás vidí jako vy. Vůně radosti a odpočinku spolu s opalovacími krémy. Celodenní milování se se svitem, které vás nutí změnit se, když už ne jinak, tak alespoň v tom, že nasajete jeho lásku a necháte svoji pokožku alespoň o něco ztmavnout.
Musela jsem být v minulém životě Kleopatra, jinak si nedokážu vysvětlit svoji posedlost touhle zemí.
Přísahám, že než umřu, podívám se do Káhiry.
Je mi jedno, co mě to bude stát.

Ještě jedna věc mi pořád vrtá hlavou.
Není to tak dávno, co na mě měl Ch. vcelku zvláštní prosbu.
Ch. si určitě pamatujete, nevěřím tomu, že ne.
Chtěl po mně příběh.
ten hulvát, co?
Ale ne.
Příběh o lásce.
Příběhů o lásce je spousta. To by nebyl ten problém. Chce milostný příběh od zajímavého člověka, aby mohl dát dohromady projekt o tom, kolik podob dokáže mít Opravdová láska.
První problém - nejsem zajímavá.
Druhý - nevím, jakou podobu pro mě má láska.
Respektive, má jich strašně moc...a myslím, že si nedokážu vybrat jenom jednu.
Pro mě se jedna láska skládá z milionu, možná i miliardy podob.
Tohle si ale zaslouží samostatný článek.
Nebo možná samostatný příběh ;)
 

breathing is not that hard, darling

17. srpna 2017 v 2:04 | Miss No Strong |  diary
Nevím, jestli to vůbec ještě umím.
Ale sedím v tmavém pokoji, který už tolikrát pojal moje slzy, zoufalství a splíny, že už se to asi nedá spočítat.
A bude muset vsáknout další.
Proč? Tomu byste nikdy nevěřili.

Všechno vypadalo tolik v pořádku. Já jsem vypadala tolik v pořádku... ale vyšlo najevo, že bez ohledu na to, za jaký úspěch se schováte a kolika krásnými věcmi se to pokusíte zakrýt, nikdy to nezmizí. Vylezou ven a jsou tak nenápadní ve tmě kolem, že je těžké si jich všimnout. Ale vždycky tam jsou. Skrytí v rohu, sledují vás svýma černočernýma očima a nikdy necítí žádný soucit. Čekají na další zhroucení. Olizují slzy skoro ještě dřív než začnou kanout po tváři. Nenasytně se přisají a nepřestanou ani v moment, kdy už ležíte a nemůžete se hnout. Kdy bolí sebemenší pohyb, dokonce i nádech. Kdy vaši příčetnost zamknou do mosazné klece a začnou s vaším tělem cloumat a okusovat vaši duši.
Nejhorší na tom je, že to nikdy nepřestane. Nikdy nemají dost.

Jakkoliv se na to snažím nemyslet, pořád to tam je. Jako hudba v pozadí, kterou si pustíte, abyste se v prázdném bytě necítili sami.
Chybí mi řešit malichernosti všedního života, protože řešit sebe je o tolik těžší... čím dál víc vyčerpávající.
Tohle léto je jedno z nejhorších v mém životě.

Poslední měsíce se nepoznávám. Vytratila se radost z obyčejných věcí. Jsem příliš unavená na to, abych se donutila k něčemu jinému než nekonečnému sezení a hraní/sledování seriálů/předstírání, že jsem v pořádku, když nejsem.
Přijde mi, že jsem tisíce kilometrů od ostatních. Jejich hlasy, radosti a starosti ke mně doléhají jako ozvěna, jen se o mě otřou a zase zmizí. Nedokážu se s nimi ztotožnit.
Veškeré povrchové změny, o které jsem se snažila, zanikají ve srovnání s tím, co se odehrává uvnitř.

voda to z tebe očistí.
nic se nestalo.
tohle je v pořádku.
v nejlepším pořádku.
dýchej.
není to tak těžké.
je to jiné než cokoliv předtím.

není, není, není.
vzdychal.
otíral svoje zpocené tělo o moje.
vzduch smrděl.
byla jsem rozcuchaná.
jako už tolikrát předtím.
kdy jsem nic neznamenala.
kdy jsem byla jenom tělo.
něco, na čem se ukojíš.
bez duše.
dobrá jen na použití a následné zahození.
zacházeli se mnou jako...
on se mnou zacházel jako...
bože můj.
bože můj.
nemůžu dýchat.
nemůžu DÝCHAT.

no tak.
no tak.
nadechni se.

NEMŮŽU DÝCHAT
NEMŮŽU DÝCHAT
UŽ NIKDY ODSUD NECHCI VYJÍT
ZASE NA MĚ BUDE SAHAT
NIKDY ODSUD NEVYJDU
BOŽE NE
NECHCI
NECHCI
UŽ NIKDY
PROSÍM
NE
ne



- to nic, pojď za mnou.
- ne, nepřibližuj se. prosím tě. nechoď ke mně blíž.
...
- STŮJ! nechci, abys na mě sahal, prosím tě. nesahej na mě.
- co jsem udělal? obejmu tě, bude ti líp.
- NE! ne ne ne ne... já nemůžu... běž pryč... běž prosím tě pryč


pomozte mi někdo.

přijímám roli mučednice

8. února 2017 v 18:14 | Miss No Strong |  diary
Trvalo to mnohem kratší dobu, než jsem čekala.
Přijala jsem to podobně snadno jako přijmete fakt, že venku prší a vy nemáte rádi déšť.
Chtěla bych říct, že mě to zlomilo. Chtěla bych říct, že mě to zničilo. Chtěla bych říct, že mě to změnilo.
Ne. Ani jedno z toho.
Jen jsem chvíli něco cítila. Emoce mi pomohly uvědomit si, že nejsem jenom kus žuly, přestože to tak vypadalo hodně dlouhou dobu. Ten pocit vysvobození se nedá dost dobře vysvětlit. Alespoň jsem si myslela, že je to vysvobození.
Na jednu stranu to bylo příjemné zjištění. Na druhou... je přece normální k někomu něco cítit, ne? Myslím tím něco intenzivního a hlubokého. Ne jen to, když vaše tělo prahne po ukojení. Není tak těžké mít někoho rád. Tak proč se toho tolik děsím? Proč to nikomu nedovolím? Proč si to nedovolím já?
Jak může být tak snadné to zase všechno nechat umřít? Proč je tolik jednoduché být chladná jako rána posledních týdnů?

A potom mě v půl čtvrté ráno osvítila jedna myšlenka - co když mám fungovat jako odstrašující případ? Co když se mám nechat zavřít do vyleštěné prosklené krabice a všem na očích se nechat požírat svými tmavými stíny? Co když mám vstřebávat tohle nutné zlo, aby ho pro ostatní zbylo méně? Co když tyhle výpisky mají sloužit jako manuál chování, kterému je potřeba se vyhnout?
Nemá někdo přeci jen skončit sám? Hlavně proto, aby už nikomu neublížil? Jen aby sledoval, jak všichni, pro které něco znamenal, jdou dál, protože je o tolik jednodušší nechat to být, když prostě můžou. Je o tolik snazší jenom se té poničené duši smát a pozorovat to bezcílné bloudění z dálky, když to není jejich problém, ani jejich boj. Když neví, jaké to je, budit se nad ránem po odporných snech se sevřeným hrudníkem a nepřekonatelných strachem z.... z čeho vlastně? Strachem ze strachu? Strachem z prázdnoty? Strachem z ničeho?



Po téměř dvou desetiletích života to už mělo být všechno snadné. Má být snadné spát, ráno otevírat oči, bez obtíží dýchat, najít hranici mezi cítěním a lhostejností. Po bezmála pěti letech jsem už měla dávno umět žít s tím, co jsem udělala a neudělala a nechat to být; nedovolit, aby mi to každý den okusovalo kousíček mojí příčetnosti. Zatím mi přijde, že je každý den těžší se sebou vydržet. Měla jsem si už zvyknout, ale... na tohle se asi zvyknout nedá.

Měla bych se dát dohromady.
Ale ještě jim neodepřu pohled na prázdné a přesto usmívající se oči, na dobře skrývanou bezútěšnost, na prázdné dlaně a rty ozdobené úsměvem, smíchem a srolovaným nikotinem. Ještě nějakou dobu ne.
 


síla vůle

11. ledna 2017 v 3:09 | Miss No Strong |  life
jen silou vůle jsem zadržela
tu nebezpečnou frázi
kterou chce každý slyšet
a přesto ji nikdo nechce vyslovit
která nás buď zachrání
anebo srazí z okraje přímo dolů
a tam už nám nepomůže vůbec nic

když ses mi díval do očí a přívaděl mě do extáze
když jsi vyloudil úsměv po tom
co jsi mě přistihl tě pozorovat

pokaždé
když jsi mě držel za tváře
a použil rty
abys mě umlčel

vždycky
když jsi si mě přitáhl blíž
a polechtal mě rty na víčkách

když jsi mi ozářil obličej plamínkem ohně
jak jsi mi zapaloval konec cigarety
kterých se držím vlastně jen z toho důvodu
že mi tě tak neotřesitelně připomínají

jen silou vůle
jsem držela na uzdě
svoje bortící se nitro
když jsi řekl
že tu nebezpečnou frázi
pravděpodobně nikdy nevyslovíš

jen silou vůle
jsem se snažila přemluvit svoje tělo
že se nic neděje

ale tušilo
vědělo
cítilo
že mu to jen sprostě nalhávám

síla vůle často nestačí

nechala jsem toho
pustila jsem ven slzy
z úst nechala vyklouznout zvuky
jako ozvěnu
svojí umírající duše

nechám ji umřít
a už nikdy
si tu nebezpečnou frázi
nechci připustit

já vlastně ani nevím.

4. ledna 2017 v 0:15 | Miss No Strong |  diary
Pokud se u vás vyskytuje tendence vyhledávat na věcech negativní aspekty, doporučuju vytvořit si sbírku vašich vlastních úžasných momentů. Ať už je to krabice, sklenička, videa, cokoliv jiného. Udělejte si vzpomínku na každou chvíli, kdy jste se cítili dobře, šťastně. Je jedno, jak to uděláte. Ale udělejte to. A až vám bude připadat, že máte špatné období, podívejte se, kolik tam těch momentů je. Tohle udělalo můj rok 2016 šťastný i navzdory několika zaškobrtnutím.

Když se teď dívám zpětně, je neuvěřitelné, jak moc vás dokáže jeden rok změnit. Začínám si připadat jako schizofrenik, protože každý nový rok přinese úplně jinou osobu. Jeden začátek roku přinesl holku, která plakala nad každou nespravedlností v jejím životě, přes všechnu bolest, kterou jí ostatní způsobili, nebyla schopná být zlá, za každých okolností byla empatická a vždycky stavěla ostatní před sebe. Další rok ji vystřídala ta, která zahořkla na veškeré city, chovala se necitelně, jen brala a nic nedávala, všechno vnímala povrchně a ostatní byli až daleko za jejími vlastními zájmy. Jiný rok zase přišla dívka, která se zoufale toužila zbavit necitelné stránky svojí osobnosti a hledala někoho, kdo jí s tím pomůže, ovšem zapomněla na to, že problém je v ní a ne v jiných lidech. Přesto se snažila najít důvod, proč to udělat, v někom jiném a usilovala o to ze všech sil, ale lámala se a její necitelná stránka se zoufalstvím se střídala tak nevyzpytatelně jako podzimní počasí. A dneska už vítám novou slečnu, která chce být co nejzodpovědnější, která se po měsících a měsících dokázala k někomu připoutat a i přes neshody s jinými si drží svoji tvář, nenechá se ovlivňovat názory jiných a i když jí jde hlavně o sebe, dokáže podat ruku i jiným. A ano, má strach, že toho někdo využije, ale odmítá se uzavírat ve svojí ulitě a ve svých obavách, riskuje zlomené srdce a znásilněnou důvěru... a celým nitrem doufá, že tentokrát neprohraje.


Zamilovala jsem se a jsem tak hrozně v pasti, že nevím, jestli z toho mám být nadšená nebo se mám bát. A tak ty momenty střídám, ale snažím se zachovat klid. I když se bojím, že mě karma dožene za všechny ty lidi, které jsem zlomila a za všechen ten cit, který jsem odmítla a zničila.
Nemohla jsem to zastavit, stalo se to tak hrozně rychle. A víte co? Asi jsem to ani zastavit nechtěla. Je to tak osvěžující. Jako dát někomu sklenici vody po nekonečně dlouhé době žíznění.

A každý dotek, ať už tvých rtů nebo dlaní,
každý úsměv, každý pohled
mi tolik dává a zároveň tolik bere,
že nevím, co mě děsí víc.
Jestli to, že zůstaneš,
nebo to, že odejdeš.
A zbyde po tobě jen velká temná prázdnota,
která už se nikdy nezahojí.
Anebo shořím. A přestanu existovat.
jestli to zase zničím, už to nepřežiju.


Začínám si uvědomovat, jak strašně se střídají lidé v mém životě. Na jednu stranu je to smutné, na tu druhou vlastně nikoliv, protože jde aspoň vidět, za co stáli... anebo já. Ukazatel je jasný - takové lidi ve svém životě nepotřebuju. Buď nedokázali přijmout moji osobnost (která sice je komplikovaná, uznávám, ale dá se to snést) anebo jsem je ve svém životě stejně nechtěla. A tak přibírám do svého života další a další osoby, zároveň přefiltrovávám ty, které už nepotřebuju nebo nechci... a takhle jsem získala a ztratila lidi, které jsem jednu dobu ve svém životě hrozně moc chtěla a jejich ztráta bolela... ale i když je to klišé, čas vyléčí asi úplně všechno. Nemá smysl plakat nad něčím, co už se stejně nedá vrátit, musíte se s tím prostě dřív nebo později smířit.
Pak jsou tu ale jedinci, který můj život obohacují o salvy smíchu, o jistotu mít ke komu se vrtnout, když je špatně, o touhu udělat všechno, aby se cítili líp a u kterých mi střasně pookřeje moje napůl temnotou strávená duše, když projeví zájem být se mnou, přitom mohli dát přednost někomu jinému. Právě tihle mají cenu. A ukazují mi, že nějakou cenu mám i já.

Nevím, jak dopadne první zkouškové. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že dobře a že skončí co nejdřív.
Už strašně dlouho jsem se pořádně nevyspala, ale mám pocit, že už si na to moje tělo stejně svým způsobem zvyklo. Pravděpodobně už by protestovalo, kdybych se vrátila k normálnímu rytmu.
Tenhle rok už opustím řady náctiletých. Svět se kvůli tomu nepřestane točit, ale ten můj se asi na moment zastaví. Jen si to představím, je to šílené. Čím víc let, tím rychleji ten čas utíká. Začínám se bát, jestli vůbec budu stíhat žít, až mi bude 30. Třeba jenom mrknu a budu ležet na smrtelné posteli.


Kam dál